Lidé potřebovaly bytosti, které by jim byly blízké. Které by byly dokonalejší, ale nestály tak vysoko, jako Bůh a zároveň, aby nebyli jako lidé.

Anděly zná náboženství křesťanské, židovské, islám a i spousty dalších náboženství. Dalo by se říci, že všechna náboženství mají minimálně jednou anděla ve svých dějinách. Ať už to jsou prastaré řecké mýty, egyptské legendy, nebo evropská historie.

Náš netradiční anděl je bytost u níž se o pohlaví nemluví. Ale spíše byli zaznamenání muži krásní s některými ženskými atributy, jako je jemnost a dlouhé vlasy. Je oblečen v bílém řízu a nebo modrým, zeleným, zlatým či stříbrným rouchem, takže z těla není vidět nic. Na zádech má křídla, pomocí nichž létá. Křídla jsou veliká, podobná labutím a sahají až k zemi. Je to naivní anatomické pochybení, neboť takto by anděl nikdy vzlétnout nemohl. Ojediněle se však vyskytují i správnější tvrzení. I správnější anatomické konstrukce => totiž andělé, kteří mají dlouhá křídla místo horních končetin.

Křesťanská montážní představa okřídleného anděla je pozdější. V prvních stoletích našeho letopočtu byli zobrazováni andělé bez křídel. Od renesance a hlavně v baroku se vyskytuje nová montážní představa. Jsou to andělíčkové malí, nazí chlapečkové připomínajícího silně Amora s malými křidélky (putti). Někdy jsou redukováni jen na hlavu a křidélka.

Hlavně v antické mytologii jsou prvé známky montážní představy anděla. Byl to jednak posel bohů Hermés (Mercurius), který má na nohou křidélka, jednak génius.

Génia má každý člověk. Génius jej uvádí do života a po celý život od narození do smrti ochraňuje a řídí jeho osudy. Římané oslavovali génia ve výroční den svého narození obětovali víno, květiny, med a kadidlo. Pořádala se hostina, při níž se mohlo rozpoutat i nevázané veselí, neboť génius se raduje, když jeho chráněnec je veselý a nemá rád, když je jeho chráněnec smutný. Odtud vzniklo úsloví: genio indulgere (veselice).

Původně se věřilo, že s člověkem umírá i génius. Později se věřilo, že génius se odebere po smrti svého chráněnce mezi bytosti sobě podobné a někdy sedává na hrob svého chráněnce.

Géniové žen se nazývali junony. Římskému géniovi byl analogicky řeckým daimon.

Nejen jednotlivci, ale i rodina, město, národ i místa (génius loci), měli svého génia.

Géniové lidí byli zobrazování jako krásní mladíci se zastřenou hlavou a s miskou rohem hojnosti. Géniové loci (místní) byli zobrazováni jako hadi.

V křesťanství má anděl svou vlastní úlohu: jednak jako posel boha, jako anděl strážný, který jako římský génius ochraňuje člověka od narození do smrti. Anděl strážce byl často zobrazován na laciných barvotiscích, jak ochraňuje dítě nad propastí před splašeným koněm, před zmijí, při požáru atd. Vzniklo tudíž úsloví, že opilý má dva anděly strážné. Upadne-li totiž, zpravidla neutrpí úraz, protože má relaxované svalstvo a nedělá obrané pohyby.