Ústí nad Labem <3

Každému se pod pojmem "Ústí nad Labem" vybaví něco jiného. Někomu znečištěné ovzduší a jiménu zase slova jako například Matiční ulice, která už mnohokrát byla v televizi, díky nepořádným romům znečisťující tuto část města . Ale domnívám se , že s každým , kdo navštívil tak nádherné město, se shodneme ,že toto město ležící u Německa je fakt nádherné. Když jsem před rokem poprvní uslyšela : "Chtěl/a bych Tě vidět v Ústí, Eví" ,zrovna velké nadšení jsem nepociťovala. Ale nadruhou stranu. Proč zase ne ?Zkusit něco nového, než můj domov a okolí ? Řekla jsem si : "Třeba se ti to někdy splní a budeš tam. " A vím,že jednou příjde ten správný okamžik.A já tam budu stát se slzami v očích. Snad postupem času, když se ohlédnu zpět,si uvědomím, jak sem vlastně žila a jaký můj život měl smysl. Pocit štěstí je vzácný, málokdo ho pozná a málokdo si ho umí vážit. Vím to, moc dobře to vím.

Je mnoho krásných míst, tak čistých a nádherných, kde bych semohla cítit dobře, ale jen jedno, kde se cítím tak svá a kde mohu dát průchodsvé fantazii je v mém snu. Vím, že to zní divně.

Je noc. Zavírám oči. Sen se stáváskutečností. Cítím jarní vánek proudící okolo mne a znečištěné ovzduší. Vystupuji z autobusu. Du směrem na Mírové náměstí, kde na mě čeká ten nejlepší->Davídek. V bříšku mi kručí tzv. "motýlci". Cítím se zamilovaná. Jdu blíž k němu ponořená v myšlenkách "Co se asi teď právě bude dít?".Různí ptáci zpívají ty nejmilejší melodie. Nevím, čím to je. Cítím, že tenhle den je můj nejoblíbenější. Vím, že kdykoliv do toho snu příjdu, bude to tu stejné jako minule, předmi-nule a kdykoliv příště. Nějak podivně magicky to tu na mě působí. Vzduch překrásně přátelsky voní, ne jako na vesnici. Když zavřu oči a nadechnu se, jako by ve mně najednou probudilo všechno to dobré- ohromná síla, kouzelné světlo, čistá láska a krása, průzračná čistota, srdečné přátelství a mír. Při výdechu zase pociťuji jak ze mne odchází černočerná těžká tma, zlá nenávist, hloupá žárlivost, závist, veškerá moje bolest, smutek,každodenní stres a vnitřní spory. To vše na jediný nádech a výdech.

Tráva je tu tak nebesky hebká, jako by ji každý den třikrát, čtyřikrát česaly mořské víly jemným hřebínkem na dětské vlásky. Připadám si, když tu tak stojím a koukám se okolo, jako v nebi. Jako kdybych plula po obláčcích, mlžných chomáčcích sněhobílé vaty. Na trávě sedím s mým nejlepším kamarádem a povídáme si.Rozhlížím se kolem. Úchvatné a nepopsatelné ! Krajina za touto scenérií není vidět, ztratila se v dálce. Fouká tu studený vítr, sem tam dokonce až ledový.Líbí se mi ,že tohle místo není jako ta ostatní. Čas ubýhá a přede mnou se mění příroda každým dnem. Pozoruji koloběh krajiny mého srdce. Přináší mi klid a mír. Naplňuje mě budoucností. Na tomto místě bychom dokázala strávit každý den,každou noc, každý měsíc, každý rok, celý můj život. Říkáte si, že sem blázen?Ano sem. Říkáte, že tento sen neexistuje ? Existuje v mém srdci.