Marijuana,marjánka, Marry Jane, tráva, zelí, hulení… Spousta názvů, ale všichniví, o co jde. Zkoušelo to spousta lidí, a většina, co znám, u toho takyzůstala. Říká se, že není návyková a neexistuje absťák. Jasně,nezmítáte se v křečích, když si dva dny nezahulíte. Ale je normální,když přijdu ze školy bez toho, že bych si dala aspoň prdíka, a můjmozek neví co má dělat, protože obvykle touto dobou jsou všechny mojemyšlenky obalené tlustou ochrannou vrstvou THC? Obvykle v takovésituaci kráčím znovu na vlak a hledám lidi „z branže“. Ze začátku bylapro mě konzumace trávy svátkem. Jednou za týden, někdy ani to ne, sezadařilo a někdo „něco měl“. S úžasem jsem pozorovávala ruce nabíjejícískleněnku, s úctou jsem tahala kouzelný kouř a dlouho, dlouho tlačilado hlavy, co nejdál a nejhlouběji. A potom jsem seděla na židli,nechápala ten šrumec okolo a stěží odpovídala na otázky z okolí. Kdyžjsem zavřela oči, pod víčky jsem měla svůj vlastní svět plný různýchtvarů a barev, jezdila jsem na horské dráze a proplítala se mezimrakodrapy. To byly časy…
Jenomžeteď na tyto krásný stavy myslím čím dál častěji. Ráno se probudím, jenotevřu oči a říkám si: „Teď bych si dala šluka.“ Sedím ve škole, koukámz okna a v hlavě se mi honí obrázek skla nabitýho tím nejbrutálnějšímvzorkem. Jdu ze školy a přemýšlím, jestli mám jít do hospy, nebo najinej obvyklej flek kde se spolehlivě zkouřím. Večer usínám a myslím nato, jak budu druhej den zase vyhulená jak paprika. Když mě potkajíkamarádi v „nezhuleným stavu“, ptají se co se děle, už mě pomalu aninormální neznají. Dostávám od matky kapesný a tajně doufám, že dostanu250 korun. A když už dostanu, schovávám to do tajné kapsičkyv peněžence a při nejbližší příležitosti měním za sáček. Samo že se tohned musí okusit. Stačí drobek do skla, zapálit a JEDEM! Každopádnědáme prda aji původnímu majiteli (pokud už za celej den není moc…) ajdeme za kamarády. Nabíjí se další sklo, ještě si to rozjedu a posílámdál. To už jsem zas v jiným světě, nejsou tu problémy, jsem tu jenom jáa ona, ona a já, my dvě, nejlepší přátelé. Zase spolu jedeme na výletza hranice tohohle světa. Koukám na mraky a vidím hejno motýlů. Všechnoje radostné, pořád se směju a mí přátelé taky. Jsme šťastní, ale ještěne tak šťastní, abychom nezvládli nášup. Z peněženky vytáhnu papírky afiltr (nejnutnější věci nosím stále u sebeJ),z kapsy cigáro, trošinku tabáku, ale zase ne tolik aby se ztratila tabožská chuť. Odporně hnědý tabák pořádně naředím senzačně zeleným,„lepším tabákem“, přidám filtr, úhledně ubalím do klasickýho tvaru,opálím zbytečnej papír, zasunu kraj mezi rty, přivřu oči a nažhavím. Jeto báječněj pocit. Lehce natáhnu, trochu dýmu vypustím ale hned jej zaslapím do úst. Pohrávám si s ním jako kočka s myší. Ještě trochu,šluknout, další tah, třetí, čtvrtej, pak držet, držet, držet… Podávámbrčko dál, zavírám oči a ulehám. Cítím jak se kouř dere mým tělem,nahrazuje všechny ostatní látky a blíží se k mozku. Zapomínám dýchat.Zase jsme tady jen my dvě. Pomalu vypouštím oblaka jemného dýmu venjako mašina a pomalu se vracím zpět na Zem. Nemůžu se posadit, asi bychse zlomila. Jen vychutnávám stav a hledím na oblohu. V mém zorném polise znovu objeví joint. Nemám sílu zvednout ruku, jsem přikovaná ke zdi.Stačí pohled příteli do očí, ten pochopí a už zas rty svírají filtr.Stačí se jen nadechnout. Vše se opakuje, jako ze záznamu. Replay. Znovutahám, znovu tlačím, znovu mašina. Začínám se ztrácet v čase, chvílemise jakoby probouzím ze snu a vzápětí do něj zase upadám. Tělo je jakobycizí, cítím se v něm uvězněna a chci ven. Nedaří se to. Zvedám se.Stojím na zdi a koukám na město. Obracím se, sestupuju na zem a kolemsebe vidím známé tváře. Zase se smějeme, zase koluje skleněnka, zase sidávám šluka, zase, zase, zase…
Bavímě to, když je to furt dokola? Ano, baví. Každý výlet do světa menšíchči větších halucinací mě baví, bavil a ještě dlouho bavit bude.Marihuana mi dává strašně moc. Chvíle neutuchající zábavy a radosti,nové přátele (i když kouřím s úplně cizíma lidma, pokecáme jako staříznámí) a spoustu haluzových situací, co se jinak stát nikdy nemůžou.S trávou se člověk prostě nikdy nenudí. Ale taky mi toho spousty bere.Marihuana mi sebrala důvěru rodiny a starých přátel, tak trochu zhulilamoje mozkový buňky. Cíle a sny, co se netočí kolem ní, odsunula hlubokodo podvědomí. Je to senzační přítelkyně, která spolu s krásnými letnímidny dokáže udělat neskutečnou atmosféru, povzbudí i v pochmurnýchzimních večerech. Život s ní má šťávu, ale POUZE S NÍ. Pokud na niobčas zapomenete a opovážíte se nezkouřit, oplatí vám to nutkavýmpocitem vrátit se k ní, nepustí k mozku žádné jiné myšlenky. Nenínávyková, jen silně přátelská k vaší mysli. Pokud chcete zbytek životastrávit v jiném světě, ve světě trávy, jděte do toho, jako já. Mně setento svět líbí a jsem v něm spokojená. Ale ne každému vyhovuje, někdos drogami sekne úplně, někdo prochází dál širokým spektrem těchtopsycholátek a ne každému se podaří zastavit, dokud je čas.
Shrnula bych to asi tak: Kdo chce, ať jde do toho, kdo nechce, ať se marihuaně obloukem vyhne.
!1119!
!1119!!1119!
