Po hladomoru v roce 1845 se miliony Irů stěhovalo ze své země do Ameriky a ti nejchudší do Anglie do oblasti kolem Staffordschire. Tam podle tehdejších zákonů nesměli chudí vlastnit lovecké psy, ale přitom potřebovali lovit a chránit svůj majetek před divokou zvěří. Proto cvičili menší teriéry a bojovnost jim dodávali při stále oblíbenějších psích zápasech. Tak vznikli tzv. „pitteriéři", jako nová psí odnož.

Tito angličtí bojoví psi se dostávali společně se skotskými psy k americkým Irům v oblasti Bostonu, kde je farmáři potřebovali na ohlídání stád dobytka a také pro zápasy. Zde je křížili s většími psy a tak postupně vznikl Americký pitbulteriér a Stafordšírský teriér. Na rozdíl od jejich blízkých příbuzných buldoků ale nebojovali s býky, ale téměř výhradně vždy se psy, většinou zase s bulteriéry. Plemeno dosud není uznáno FCI, a jelikož se vždy šlechtil hlavně charakter psa, existují i značné exteriérové rozdíly.

Charakter pitbulteriéra

Americký pitbulteriér je mírumilovný k lidem a zcela oddaný své rodině. Dokáže ji bránit i za cenu ztráty života. Také velmi těžce nese, když rodinu někdo opustí. Má vyrovnanou povahu, je kamarádský a hodí se i k dětem. Americký pitbulteriér je společenský pes, který má rád každou návštěvu, třebaže je vůči cizím lidem trochu rezervovaný. Je výjimečně odolný vůči fyzické a psychické zátěži, dokáže vytrvale a tvrdě pracovat a potřebuje být stále něčím zaměstnán. Při styku s jinými psy dává najevo svou nadřazenost, kterou má geneticky zakódovanou. Při správné výchově s ním však nejsou problémy a svou trochu pošramocenou pověst si určitě nezaslouží. Ve špatných rukou může být ovšem nebezpečný, a to především proto, že se vždy chce svému pánovi zavděčit, což je snadno zneužitelné.