Píše se 2.2. 2009 a zvony brzy odbyjí začátek dalšího "šťastného" dne. Ó jaká to sláva..A já tady na sklonku téhle noci sedím sama u počítače a čekám, až se ručičky na hodinách opět setkají..jak příznačné pro osamělého člověka, že? A jak mi je? Popravdě nic moc...je to divny čekat na nový den, vědět, že se na hodinách objeví po dva a čtyřiceti (dvaačtyřiceti?..ach ta čeština) hodinách opět čtyři nuly a nemít možnost se o tuto radostnou zprávu nikým podělit..Na druhou stranu aspoň vím, že sem se dožila dalšího dne, i když na to nemám svědky. Vlastně ještě ne, až za dvě minutky..mmnt.......no takže právě teď jsem se slavnostně dožila třetího února. O tom sem vlastně vždycky snila;)! Ani nevím proč, ale cítím se docela mizerně..včera to teda bylo o něco lepší...hm..kdy že to bylo? Před třemi minutami? No jo no, je to den ode dne horší. To je ta pitomá láska. Vždycky sem věděla, že je nebezpečná, ale zakázané ovoce nejvíc chutná...ach ty hříšný člověče.
Ale mám co jsem si zasloužila..I když kdo mohl vědět, že se hřebík dá zatlouct tak rychle. Ano, zatloukl se bohužel nezdravě rychle a hluboko. Dostat ho teď ven je už teda docela dřina..a až se ho konečně povede vytáhnout ven, stejně po něm zůstane díra. Ale co s ní? Vyplnit ji dalším hřebíkem? Nevím, jestli je moudré tlouct do poškozeného dřeva nový hřebík..mohl by se rychle vyviklat..a zatlouct ho někam jinam? To zase riskujete, že budete mít na srdci další díru. Říkáte si, že přátelství v takových chvílích pomůže...to je dobrá myšlenka a mohla by se zdát možná i pravdivá, ale skutečná pravda je taková, že tu díru nezaplní, jen od ní odvádí pozornost. ....I když díky bohu aspoň něco..

PS: Jak by řekl můj tatínek...."A pak si nedej...!"