Pamatuju si první den našeho setkání.
Já o tebe neměla zájem a v tobě to vyvolalo nutkání.
Odrazovala jsem tě, ale tebe to posilovalo.
Pak se ve mně něco zvrtlo a mé srdce do tvého se zamilovalo.
Na každé naše další setkání jsem se neuvěřitelně těšila.
Že tě opět spatřím a podívám se ti do očí, v to nejvíc jsem věřila.
Mrzí mě, že naše city pomalu hasnou.
Věřila jsem v lásku upřímnou, něžnou a krásnou.
Nevím, jestli bude někdy to, co bylo dříve…
Nevím, co na nás čeká,a co teprve příde…
Naše rozhovory, jak spolu budeme žít….
Povídání o tom kolik dětí budeme mít…
Začínám pochybovat o tom, že se něco z toho někdy splní.
Stále jsou tu něčí sliby, co se nikdy nevyplní!
Přála bych si, aby dopadlo vše, tak jak si plánujeme.
Ale proč si ubližujem, když se tak milujeme?
Ikdyž mě štve dost věcí, všechny se dají nějak řešit.
Stačilo by jen promluvit si a zbytek už se dá přežít.
Proč si prostě nepromluvíme a všechno si nesvěříme?
Vědět o sobě vše vyřeší, proč si navzájem úplně nevěříme.
Ale poznala sem, že tobě asi ani věřit nedá…
Když konečně začnu, zjistím, že to opět byla chyba…