Kapitalismus se sesypal jako domeček z karet
Situace je taková, že si lidé dovedou představit spíše konec světa než konec třídní společnosti. Ale měli bychom si uvědomit, že ta krize třídní společnosti je tady už od počátku naší kultury. Už první veliká válka v dávné minulosti byla počátkem krize třídní společnosti. Rostoucí bída a otroctví bylo vždy roznětkou pro nástup krutých diktatur v mnoha zemích a každá veliká válka v naší dlouhé minulosti byla jen důkazem rozkladu třídní společnosti. Proto z ní vyšel vítězně netřídní systém společnosti, který zapustil hluboké kořeny v některých společnostech. Svět se mění, skončilo otrokářství, skončil feudalismus i kapitalismus má už na kahánku, takže ekonomická otázka dneska stojí, co přijde po ekonomicky nemocném Kapitalismu, který již brzo ekonomicky zemře. Logicky by se zdálo, že socialismus. Ale lidé dneska odmítají socialismus, někteří s ním mají špatné zkušenosti. I když za úvahu by stálo se zeptat, zda ten nenáviděný socialismus nebyl lepší než dnešní kapitalismus. Na západě socialismus neznají, mají jen zkreslené informace, které jim dodávala buržoasní média. Proto se ho bojí. Všichni víme, že v bohatých státech tady existoval kapitalismus v relativně přijatelné formě. To bylo v době, kdy mu dýchal na záda socialismus se svou společností bez nezaměstnanosti, se zaručenou slušnou životní úrovní. Tehdy musel kapitalismus dát svým dělníkům krátkodobě i lepší životní podmínky. Když jsme zvonili klíči na Letné, tak jsme měli před sebou tuto ideu kapitalismu šedesátých let. Jenže to byl kapitalismus ohrožovaný existencí socialismu. Musel dát svým dělníkům více než socialismus. Ale s pádem Sovětského svazu se kapitalismus odvázal ze řetězu a dnes nám ukazuje svoji skutečnou krutou tvář. Tak, jako se sesypal socialismus jako domeček z karet, tak se dnes hroutí americká ekonomika. Současná krize je ale něco naprosto jiného. Vlastně bychom vůbec neměli používat slovo krize. Je to počátek konce fungování amerického principu třídní kastovní ekonomiky. Všechno to začalo přesouváním výroby z USA do Číny za levnou pracovní silou. Dnes sklízíme plody této politiky. Kapitalismus vede tento svět do ekonomické záhuby a jen slepí politici si myslí, že je možné ho zachránit. Jako vždy pravdu měl Karel Marx, který říkal, že nic není ve stavu zabránit antagonickému rozkladu tohoto světa pod kuratelou kapitalismu. Kapitalismus žene světovou ekonomiku ke kolapsu. Jeho třídní společnost musí zákonitě končit krachem. Jako otrokářství a feudalismus ani kapitalismus není sociální systém, se kterým by obyčejní lidé mohli být spokojení. Dalo by se říci, že krize postihla i geniální myšlenky, nutné pro prosazení efektivnějšího a spravedlivějšího společenského systému. To by se dalo označit jako poslední vítězství kapitalismu. Podařilo se mu atomizovat společnost na miliony chamtivých jedinců, kteří se nestarají o nic jiného, než jak si užít. Lidé rozpoutali honičku za majetkem, požitky a mocí. Výsledkem je znechucení, apatie, lhostejnost. Realita každodenní práce a úniků člověka stále víc a víc zamotává do sítí, až se stává otrokem. Dnes lidé pracují celý den. Po práci nemají čas ani chuť někam jít. Vázne komunikace mezi lidmi, lidé si už nemají co říci. Lidstvo se stává otrokem konzumu. Supermarkety se stávají chrámy konzumu. Lidé se snaží mít nejnovější a největší televizor, mobil, nové auto. Filmová studia chrlí na trh stále nové a nové krváky a horory. A je ještě možné něco dělat, není to sebedestruktivní program lidstva od samého počátku? Co je vlastně příčinou dnešního stavu světa? Pokud se má vývoj změnit, postupy známe a musí se opakovat. Kapitalismus se nevzdá bez boje. Historie se nás nebude ptát jak polidštit kapitalismus. Víme, že to není možné. My se musíme ptát historie jak zničit kapitalismus. Konzumní způsob života je účinným nástrojem kontroly obyvatel vyspělých států, a tím i států samotných. Konzum geniálním způsobem odstraňuje výrobní přebytky vytvořením ohromné poptávky po snadno dostupném luxusu za cenu dlouhodobého závazku k poskytovateli dluhu. A právě dobrovolný vstup do dlouhodobého dluhového závazku je materiální podstatou moci nad obyvateli dnešních vyspělých států. Pro kontrolu lidské mysli není třeba politické propagandy, stačí reklama na zboží. Člověku, jakožto tvorovi lenivému a pohodlnému, stačí ukázat možnost luxusu a sám udělá vše pro to, aby ho dosáhl. Nejen, že se sám zaváže vydělávat peníze do stáří, ale mnohdy pro své aktuální pohodlí a rozmary dluhem zatíží i své potomky. Konzumní způsob života však nemá vliv jen na dluhovou kontrolu společnosti. Výrobou zboží s nízkou trvanlivostí došlo k vytvoření soustavné poptávky, a tím i k vytvoření obrovských trhů, čímž zmizel původní hlavní význam málo rozvinutých zemí jakožto odbytišť. Ale ani zvýšený konzum nemůže zachránit třídní společnost. Je to jen oddálení jejího konce, který bude o to tvrdší.
