Optimalizace sociální ideologie
Každý stát má svoji sociální funkci. Vše, co se týká uspořádání lidské společnosti, vychází ze sociálních potřeb člověka.
Je nesmyslné mluvit o státě bez sociálního kontextu. Nejsem zastánce pravicového ani levicového postoje současné politické scény. Pravice a levice jako dědictví demokratické společnosti ztratila již svoji důležitost.
Nyní před námi stojí zcela nové období, které nesouvisí s organizací společnosti, ale s lidským odcizením, které je důsledkem ideologie jako takové. Nejde již o to, zda chceme kapitalismus či socialismus, protože oba tyto společenské systémy jsou výsledkem stejné ideologie rovnosti a svobody člověka.
Je třeba se začít znovu tázat na samou podstatu lidství, na obsah sociálna jako takového. Je třeba hledat odpovědi na příčiny ztráty lidské vzájemnosti, identity, tradiční společenské hierarchie, tradiční rodiny a zničující složitosti společnosti.
Kapitalismus a socialismus jsou formy jednoho ideologického scénáře a bez žádné z nich nemůže fungovat společnost. Rozhodování o tom, kolik bude odebráno bohatým ve prospěch chudých, jaké formy přerozdělování by měl stát plnit, aby byl udržen sociální smír v podmínkách kapitalistického trhu, nemá nic společného s hledáním řešení současných krizových jevů a celkového úpadku společnosti.
Bez nalezení nové ideologie společnosti žádné takové řešení neexistuje. Pokud dnes hodnoty nepřerozděluje stát, přerozdělují se samy, korupcí, obchodem, v marketingu, v bankovnictví, svůj podíl na nich si přivlastňují všechny neproduktivní sféry od poradenství, přes služby až po bující byrokracii.
Je nutné se pouze ptát, jaká forma přerozdělování je spravedlivější a prospěšnější z hlediska celé společnosti. Smyslem hledání nového společenského řádu je hodnota sama, její objevení, očištění a přetavení do hodnoty lidského života.
O jaké ideologie by mělo jít? Je příznačné, že všechny nové „ismy“ vznikly jako výraz ideologického úsilí o racionálně vykonstruovaný nový společenský řád, jímž se má nahradit řád předcházející. Tvrdím, že přírodní řád, který předcházel všem těmto chybným „ismům“, byl nejblíže přirozenému řádu, o jaký bychom měli usilovat.
Takový řád nemá své jméno, protože je odrazem nejpřirozenějších vlastností a sklonů člověka. Jde o řád organický, jaký není výplodem čistého rozumu a jeho konstruktivistických snah, ale vychází ze zkušenosti a tradice dávných předků.
Jde o řád přírody, a pouze takový řád je třeba stále znovu nacházet, poznávat a vracet se k němu, protože každé odchýlení člověka od přirozeného řádu je vždy jen k jeho škodě. Má sociální stát ještě smysl?
Pokud se dnes odvíjí debata o tom, zda má ještě smysl sociální stát, je vidět, že lidé postupně ztratili pojem o tom, co to vlastně sociální stát je. Důvod je dvojí: Vlivem globalizace a obrovského nárůstu moci finančního i korporativního kapitálu se sociální funkce státu dostala pod vládu těchto sil, takže se může zdát, že její význam se vytrácí.
Nakonec všechny převažující snahy EU a jejího zákonodárství směřují k tomu, aby sociální funkce státu byla zachována, protože bez ní kapitalismus nemůže fungovat. Jsme svědky vynucovaných sociálních vztahů a existenčních podmínek na úkor lidské svobody.
Druhým důvodem je dnes již zcela posunuté a účelově vyprázdněné sociálno jako pojem, jímž se vyjadřují nejzákladnější potřeby lidského soužití a přirozené existence. S pochopením sociálna je třeba redefinovat také smysl i funkce sociálního státu.
Sociálno vyjadřuje vpravdě sociální založení každého lidského jedince. Člověk jako sociální druh má své vývojově dané sociální potřeby. Každý člověk touží někam patřit, být součástí přehledného společenství, které s ním počítá, a to nejen tím, že mu společenství pomůže, když to bude potřebovat, ale také tím, že se od něho očekává odpovídající vklad ve prospěch celého společenství.
Každý člověk touží po domově a má schopnost se kulturně identifikovat s tradicemi svého rodného místa, které mu dává orientaci, autonomii i pocit bezpečí. V důsledku potom pocit svobody. A řekněme si na rovinu, svoboda člověka je založena především v jeho pocitu svobody, nikoliv v tom, jakou definici svobody vykonstruujeme čistým rozumem a začneme o ni usilovat.
Jen člověk ztotožněný se svým životním údělem bez pocitu křivdy, vnějšího diktátu a ztráty existenčních jistot se může cítit svobodný. Takový člověk je relativně svobodný a je bohužel odsouzen k otrockému údělu pod tyranií cizí moci, která je mu dostatečně vzdálena, dostatečně mimo jeho dosah a osobní kontext.
Zdravý sociální stát by proto měl podporovat takové sociální vztahy a struktury ve společnosti, které odpovídají lidské přirozenosti. Sociální stát by měl vytvářet podmínky pro vznik a prosperitu jednoduchých společenství.
Co míním jednoduchým společenstvím? Jde o pospolitost přehlédnutelnou z jediného místa lidského názoru, pospolitost, v níž mezi lidmi vládnou přirozené sociální svazky a rozhodují přirozené autority.
Jednoduché společenství je existenčně autonomní a vnitřně hierarchizované. Tak, jako v celém sociálním státě, musí i v organickém společenství fungovat dělba moci od nejnižší buňky, jakou je rodina, v níž přirozenou autoritou je hlava rodiny, přes rodová a profesně specializovaná uskupení komunit, cechů či stavů, kde vládnou rady starších a zkušených mistrů, až k lidem, kteří nesou odpovědnost za společenství jako takové.
Dobře míněný sociální stát proto musí podporovat existenci autonomních obcí vytvořených na bázi jednoduchých společenství. Aby taková společenství vůbec mohla vzniknout, je nutné hledat cestu k obnovení přirozených společenských stavů, jejichž hierarchie i moc má lokální působnost.
Výše zmíněná jednoduchá společenství a obce jsou v převážné míře existenčně založena na malovýrobě a zemědělství. Obce tak těží ze svých lokálních přírodních zdrojů, především z půdy, a vytváří tak základ své existence.
Vedle toho musejí existovat průmyslové zóny, v nichž mají své místo továrny a velkokapitál. Tento velkokapitál ovšem nemůže těžit ze státem připravené infrastruktury a využívat ji jako svůj zdroj, včetně zdrojů lidských.
Naopak, každý průmyslový podnik by měl být povinen sám investovat do potřebné infrastruktury a vytvořit potřebné prostředí i sociální zázemí pro své zaměstnance, jinak by v sociálním státě vůbec neměl mít místo. Dobrým příkladem může být péče o sociální zázemí lidí i celý region stran výrobních podniků podnikatele Tomáše Bati. Nejde tedy o nic, co by tady již dříve neexistovalo.
Silná nebo slabá role státu? Jak silný a mocný by tedy měl stát být? Měl by být tak mocný, aby donutil průmyslové podniky a korporace pečovat o sociální potřeby lidí v regionu, kde působí. Na druhou stranu by měl být natolik omezen ve svých kompetencích, aby jeho moc nebyla takřka cítit v životě jednoduchých společenství a obcí, do jejich rozhodování by měl zasahovat minimálně.
Ze svépomocné sociální struktury jednoduchých společenství vyplývá, že nevyžaduje žádné sociální příspěvky ani jinou sociální podporu. Tomu by mělo odpovídat i její minimální daňové zatížení. Člověk jako jedinec je sociálně bezprizorní, bez přímého lidského zakotvení a odkázaný na organizaci trhu práce a sociální zabezpečení státu.
Je v moci a v byrokratických kleštích tohoto státu, žije pod diktátem nepřehledného množství zákonných opatření, nařízení a zákazů vydávaných z vůle ideologicky předpojatých a zkorumpovaných zákonodárců. To nemá nic společného s lidskou přirozeností a důstojností, natož pak se svobodou.
Demokracie v principu nemá potenciál vytvořit společnost sociální spravedlnosti, protože již samotný způsob volby vládnoucích struktur je v ní nespravedlivý a odporující všem ideálům dobra a rovnováhy mezi lidmi. K moci se nedostávají ti, kdo si to zaslouží, mají důvěru lidu a jsou k tomu dostatečně způsobilí, nýbrž samozvanci, kteří nejlépe dokážou svými populistickými hesly omámit dav.
Jakmile se však mocenské struktury vytvoří, jedinou jejich snahou je udržet si moc za každou cenu, což není možné jinak, než korupcí, lží, manipulací, vydíráním. Jak by měla být organizována moc ve spravedlivém sociálním státě? Mělo by opět jít o přirozenou dělbu moci stejně tak, jako na úrovni jednoduchých společenství.
Vládnou ti nejlepší z nás jako přirozené autority, přičemž výkonnou vládu sestavují volbou kandidátů ze svých řad a ve své vládě setrvávají tak dlouho, dokud požívají důvěru lidu. V opačném případě mohou být svým stavovskými komorami, či na základě návrhu dolní komory parlamentu, odvoláni a nahrazeni novými autoritami.
Nic co může užívat více lidí, (půda, továrna, činžovní dům, nákladní automobil) nemůže být předmětem soukromého vlastnictví. Veškeré výrobní hodnoty nutné pro lidský život musejí být jenom ve vlastnictví a správě státu. Bezpodmínečně nutné pro zdravou ekonomiku státu je, aby peněžní systém státu byl řízen jednou státní centrální bankou, která pod kontrolou vlády pečuje o emise peněz a jejich řádný oběh.
Kardinální ekologickou otázkou je však množství populace a její růst. Nelze myslím pochybovat o tom, že není možné připustit další růst populace. Naopak je nutné tuto populaci snižovat a přivést postupně na udržitelnou míru. Nelze ji ale snižovat násilím, pouze takovými systémy a nástroji, které budou pro lidi přijatelné.
První zásadou je, aby žádný stát již žádným způsobem nepodporoval přelidnění sociálními příspěvky anebo sociálními zákony. Způsob, jak se s omezenými zdroji každé společenství vypořádá, musí být věcí toho samotného společenství, včetně metod, forem soužití a rozhodování, jaké si zvolí.
Čím méně potomků pro příští desetiletí, tím lépe. Bude vhodné obrátit pozornost k moudrosti přírody a odklonit se od naivních hloupostí, co jsou sepsané ve svatých a vědeckých publikacích. Díky bohu se smát sobeckým sviním mohu, tak to je že ten druhý sobecká svině je.
