Pravda zde zvítězí nad lží
Mnoho let jste slyšeli v různých obměnách jak naše malá země uprostřed veliké Evropy vzkvétá, kolik jsme toho vyrobili, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají. Předpokládám že jste mne nepřišli poslouchat proto, abych vám i já uboze lhal. Naše země nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní potenciál není smysluplně využit. Celá odvětví průmyslu vyrábějí věci, o které není ve světě žádný zájem, zatímco toho, co nutně potřebujeme, se nám často nedostává. Stát, který se nazývá lidovým státem lid agresivně ponižuje a bezcitně ekonomicky vykořisťuje. Naše chybné hospodářství plýtvá hodnotami, kterých máme velmi málo. Zkazili jsme si špínou půdu, řeky i lesy, jež nám naši předkové odkázali, a máme dnes nejhorší životní prostředí v celé Evropě. Dospělí lidé u nás umírají dřív, než ve většině evropských zemí. Žádná četba chybných statistik, které mám k dispozici, by mi neumožnila rychleji a snadněji pochopit stav, do něhož jsme se dostali než otevřená komunikace s obyčejnými lidmi. Ale to všechno není stále ještě to hlavní. Nejhorší je, že žijeme ve zkaženém dezinformačním prostředí. Dezinformačně jsme onemocněli pesimismem, protože jsme si zvykli v totalitě něco jiného říkat a něco jiného si myslet. Naučili jsme se v nic nevěřit, nevšímat si jeden druhého, starat se jen o sebe. Pojmy jako láska, přátelství, soucit, pokora či odpuštění ztratily svou hloubku a rozměr v nové éře internetu a krutého boje o holou existenci. Jen málokteří z nás dokázali nahlas zvolat, že mocní by neměli být všemocní, dosavadní režim vyzbrojen svou konzumní ideologií ponížil člověka na výrobní sílu a na nehodnotný výrobní nástroj. Z nadaných lidí správně hospodařících ve své zemi, udělal ubohé šroubky obludně velkého, rachotícího a páchnoucího konzumního stroje, o němž nikdo na světě neví, jaký má vlastně smysl. Nedokáže nic víc, než zvolna, ale nezadržitelně opotřebovávat sám sebe a všechny své šroubky. Mluvím-li o chybách, mluvím o nás všech. Všichni jsme si totiž na chybný konzumní systém zvykli a přijali ho za nezměnitelný fakt a tím ho vlastně udržovali v chodu. Všichni jsme za chod konzumní mašinérie odpovědni, nikdo nejsme jen její obětí, ale všichni jsme zároveň jejími spolutvůrci. Proč o tom mluvím: bylo by velmi nerozumné chápat smutné dědictví posledních let brát jako cosi cizího, co nám odkázal vzdálený příbuzný. Musíme toto dědictví naopak přijmout jako něco, čeho jsme se my sami na sobě dopustili. Přijmeme-li to tak, pochopíme, že jen na nás všech je, abychom s tím něco udělali. Svádět všechno na předchozí generace nemůžeme nejen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto, že by to mohlo oslabit povinnost, která dnes stojí před každým z nás, totiž povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle optimálně jednat. Nemylme se: sebelepší vláda, sebelepší parlament i sebelepší prezident, toho sami mnoho nezmohou. A bylo by i hluboce nesprávné čekat obecnou nápravu konzumního systému jen od nich. Svoboda a rovnost znamená přece spoluúčast a tudíž spoluodpovědnost všech. Uvědomíme-li si to, pak se nám okamžitě všechny hrůzy, které nová generace zdědila, přestanou jevit tak hrůzné. Uvědomíme-li si to, vrátí se do našich srdcí naděje. Kdykoli mi někdo o nás tvrdil, že jsme tací nebo onací, vždycky jsem namítal, že společnost je velmi nestabilní systém a že nikdy není dobré věřit pouze té její současné tváři, kterou právě ukazuje. Jsem šťasten, že jsem se nemýlil. Všude ve světě se lidé diví, kde se v těch poddajných, ponížených, skeptických a zdánlivě už v nic nevěřících občanech vzala náhle ta úžasná síla setřást ze svých beder starý systém. Jak je vůbec možné, že tolik lidí okamžitě pochopilo, co dělat, a nikdo z nich k tomu nepotřebuje žádné rady a instrukce? Myslím, že tato nadějeplná tvář naší dnešní situace má dvě hlavní příčiny: člověk především nikdy není jen produktem vnějšího světa, ale vždycky je také schopen vztahovat se k něčemu vyššímu, byť by tuto schopnost v něm vnější svět jakkoli systematicky hubil; za druhé to je tím, že lidové tradice, o nichž se tak často planě hovořilo, přeci jen kdesi dřímaly a nenápadně se přenášely z generace na generaci, aby je v pravou chvíli každý z nás v sobě objevil a proměnil je ve skutek. Mnoho našich občanů v minulosti zahynulo v boji nebo ve věznicích, mnozí byli bez soudu popraveni, mnoho lidských životů bylo agresivně zničeno, mnoho talentovaných lidí bylo vypuzeno do zahraničí. Pronásledováni byli ti, kteří zachraňovali čest našeho národa, nebo ti, kteří se vzepřeli centrální byrokratické vládě, i ti, kteří dokázali prostě být sami sebou a myslet svobodně. Na nikoho, kdo za naši dnešní relativní svobodu tak či onak zaplatil, by nemělo být rychle zapomenuto. Potoky lidské krve, které zbytečně protekly ve válkách a revolucích nesmí být zapomenuty především proto, že každé lidské zbytečné utrpení se týká každé lidské bytosti. Ale nejen to: nesmí být zapomenuty i proto, že právě tyto velké oběti jsou tragickým pozadím dnešní relativní konzumní svobody. Jedině národ v tom nejlepším slova smyslu sebevědomý je schopen naslouchat hlasu druhých, přijímat je jako sobě rovné, odpouštět svým nepřátelům a litovat vlastních vin. Pokusme se takto chápané sebevědomí vnést jako lidé do života naší pospolitosti a jako národy do našeho chování na mezinárodním jevišti. Jedině tak získáme opět úctu k sobě samým, k sobě navzájem i úctu jiných národů. Náš malý stát by už nikdy neměl chudým příbuzným kohokoli jiného. Musíme sice od jiných mnoho brát a mnohému se učit, ale musíme to po dlouhé době dělat zase jako jejich rovnoprávní partneři, kteří mají také co nabídnout. Z naší země, budeme-li chtít, může už natrvalo vyzařovat čistá láska, touha po porozumění, síla ducha a myšlenky. Toto čisté záření může být přesně tím, co můžeme nabídnout jako náš osobitý příspěvek konzumní politice. Učme sami sebe i druhé, že politika nemusí být jenom sobeckým bojem o výhody a moc, zvlášť pokud se tím myslí umění spekulací, kalkulací, intrik, tajných dohod a pragmatického politického manévrování, ale že může být i uměním kde existují skutečné ekonomické zázraky, totiž uměním udělat lepšími sebe i svět. Jsme malá země, ale přesto jsme byli kdysi důležitou křižovatkou Evropy. Proč bychom se jí opět nemohli stát? Nebyl by to další vklad, jímž bychom mohli oplácet jiným pomoc, kterou budeme od nich potřebovat? Naším největším nepřítelem jsou naše chyby které neustále opakujeme jde nejvíce o; lakomost, drogy, lenost, atd. Zabraňme tomu, abychom sympatie světa, které jsme tak rychle získali, stejně rychle ztratili tím, že se zapleteme do houštiny mocenských šarvátek. Nedopusťme, aby pod vznešeným hávem touhy sloužit věcem obecným rozkvetla opět jen touha posloužit každý sám sobě. Teď nejde o to, která strana, klub, či skupina mocensky a ekonomicky zvítězí. Budoucí prestiž bude záviset na tom, jaké světové osobnosti si vybereme a posléze zvolíme aby oni na nás neparazitovali ale nám sloužili. Za svůj úkol považuji podporu všeho, co povede k lepšímu postavení hodnotných slušných lidí, kteří jsou na tom hůře než si zaslouží. Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice hospodářsky prosperující a zároveň i spravedlivé, zkrátka o republice která optimálně slouží každému člověku a proto má naději, že i člověk poslouží jí. O republice vzdělaných a slušných lidí, protože bez nich nelze řešit žádný z našich problémů. Jak proměnit správné nové myšlenky v realitu? Řešení je jednoduché zakážeme v naší republice soukromé vlastnictví a výhody, zrušíme peníze a zákony. Každý dostane do mozku čip který se napojí na umělou inteligenci a ten kdo bude špatně fungovat ten bude automaticky recyklován na potravinové granule. Práce a spánek to je můj politický program, pravda zde zvítězí nad lží, díky tomu že zde bude spravedlnost.
