Proč vždycky když si člověk myslí že všechny překážky co byli má už za sebou a všechno je krásný se musí stát něco strašnýho.Proč když jsme nahoře a cítíme se krásně a neohroženě  nás někdo skopne na to největší dno ze kterýho se vždycky tak špatně vstává.Proč je život tak zlej,proč to vždycky končí stejně a my vstanem a jdeme dál a začínáme znova a znova s tou stejnou nadějí a láskou...Už nemůžu,prostě nemám sílu.Vždycky to končí stejně a mě už nebaví dál vstávat...Je mi teď strašně,možná bych to sem ani neměla psát,jenže já prostě teď nemám komu to říct a ty slzy neberou konce,tak si třeba myslím,že tohle nějak pomůže...nevím,už nevím...Lásko ty víš že tě miluju tk jako jsem nikdy nikoho nemilovala a vím že za to co se stalo nesu vinu jenže se s tím že tě nemám nikdy nesmířím.Vždycky tu budu jen pro tebe broučku,pro tebe se směju a pro tebe pláču.Změnil si mi celý život a hrozně moc mě naučila a hrozně moc mi dal a strašně si tě vážím,protože seš úžasnej člověk,úžasnej kluk,ten kterýho jsem vždycky vídala ve snách a říkala si že ho chci....A on vážně přišel...dal mi to co nikdo před níma zase mi mizí.Kéž by se tohle všechno nikdy nestalo.Miluju tě a vždycky budu.Vrať se mi