„To,co se dříve dělo v učilištích či ve vojenských kasárnách, není vsoučasnosti nijak výjimečné na druhých, ale i prvních stupníchzákladních škol. Objevily se i případy šikany registrované vmateřinkách,“ popisuje psycholožka Eva Kneblová.

Nepříjemnounovinkou je pak nahrávání šikany na mobilní telefony a rozesílánízáběrů po internetu. „To svědčí nejen o promyšlenosti činů, ale rovněži o velké necitlivosti, egocentričnosti a snad i pocitunepostižitelnosti agresorů,“ upozorňuje psycholožka.

Je každýagresor osobou s diagnózou disociální poruchy osobnosti? „Vzhledem kčetnosti této poruchy v populaci v žádném případě ne. Agresivita jevrozenou formou chování,“ odpovídá Kneblová.

Agrese se dá usměrnit sportem

Agrese je útočné jednání zaměřené na okolí a patří k základnímpsychickým reakcím. V přiměřené formě je jedním ze způsobů odstraňovánípřekážek.
Civilizace usměrňuje agresivitu do určitých společensky přijatelných či uznávaných činností, jakými jsou například sport.

"Zjednodušenělze říci, že každý z nás se rodí s určitými dispozicemi k agresivnímujednání. Na rozdíl od zvířat je však člověk schopen své pudy ovládat aprojevovat ve formě, která je společensky přijatelná,“ vysvětlujeKneblová s tím, že výchovným působením lze agresivitu potlačit, ale i rozvinout.

Stalo se již zjednodušující tradicí přičítat fenomén narůstající agreseu dětí drsným počítačovým hrám a nadměrné prezentaci násilí v televizi.

Televizní násilí ovlivňuje chování

„Je pravdou, žepotoky krve řinoucí se z obrazovky i před desátou večerní či počítačovíhrdinové opakovaně vstávající z mrtvých formující se dětskou psychikuovlivňují jednoznačně negativně,“ poukazuje Kneblová.

Podle ní by však bylo velmi krátkozraké svádět agresivitu dítěte jen na blikající televizi.

"Především malé dítě by se na televizi nikdy nemělo dívat samo. Rodičmá mít vždy pod kontrolou, jaké informace se k dítěti dostanou,přiměřeně je doplnit či vysvětlit. Totéž platí pro počítačové hry. Nenívhodné tabuizovat či ve falešném pocitu ochrany dítěte bagatelizovattéma smrti. Informace vždy musí být přiměřené věku a chápání dítěte,“tvrdí Kneblová.

Přirozený je pohyb

Kromě rizika napodobování filmových a počítačových hrdinů stojí za nárůstem agresivity i nedostatek pohybu.

Každý člověk má vrozenou potřebu hýbat se a být aktivní. Evidentní jeto právě u malých dětí. Nevhodným životním stylem a sklonem kekonzumnímu a málo aktivnímu způsobu trávení volného času však v sobětuto potřebu utlumí.

"To, co je biologicky dané, ale zcelapotlačit nejde. Dítě, které není aktivní, nemá možnost klasickéhovyběhání se venku, vybití energie, pak tuto energii může ventilovatprávě formou agresivních výbuchů. Dětský psycholog, již zesnulýprofesor Zdeněk Matějček, toto shrnul do jednoduchého pravidla: "Kluk,který nebude kopat do mičudy, pravděpodobně bude kopat do lidí,“ říkáKneblová.

Příklad z pískoviště

Zjistí-li malé dítě, že semu agresivní jednání vyplácí, je pravděpodobné, že je bude opakovat.Uveďme jednoduchý příklad z pískoviště.

Dvouletý chlapeček chceod svého vrstevníka získat plastový bagřík. Bouchne ho tedy lopatičkoupo hlavě – takto malé dítě si ještě nebezpečnost a dopad svého činuskutečně uvědomovat nemusí – a bagřík ukořistí.

Maminka bouchnutého dítěte vyskočí a otírá slzičky.
Matka bouchajícího dítěte má důležitý výchovný úkol.
„Nechá-li celou věc být, utvrdí svého syna v tom, že jeho jednání bylonejen efektivní, ale i správné, a chlapec je v nejbližší době zopakuje.

Následuje-li ale po tomto činu pokárání spojené s vysvětlením,jak jinak se situace dala řešit, samozřejmě formou přiměřenou chápánídítěte, zvýší se pravděpodobnost toho, že chlapec příště použije nějakývhodnější scénář,“ uzavírá psycholožka Eva Kneblová.