Kopněte si do mě. Být ubožák nikdy nebylo tak cool

Tonda je emo. Na propadlém hrudníčku nosí o číslo menší triko s potiskem MY CHEMICAL ROMANCE a na vyzáblých rukou má potítka, i když nesportuje. Ani do lesa moc nechodí, ledaže by se chtěl oběsit na nějaké větvi. V hospodě u piva si podpírá hlavu rukou - je přece tak těžká, plná deprese. Nezbytnou patku přes oko má tak dlouhou, že si ji máchá v polívce, a obočí nad druhým okem by si rád propíchnul piercingem. Ale to by ho otec zabil.

Jen další módní styl pro ztracenou mládež, řeknete si. A budete mít pravdu. Emo je hudební směr, z jehož nejviditelnějších znaků si znudění teenageři vybudovali životní názor. Pubescentní chlapci a děvčata, kteří plní internet blogy na téma „Jsem úplná nula, všechno mě bolí a nejradši bych si podříznul krk, ale bohužel nemám dost sil na to, abych uzvedl žiletku“, přitom o klinické depresi nemají ani páru. A už vůbec netuší, odkud do jejich pokojíčku emo vlastně přišlo. Že emo vymysleli pubertální členové německé popíkové formace Tokio Hotel, protože mají patky, si myslí i ten emař Tonda. Ještě mu nerostou vousy, ale žiletku doma už má - pod hromadou školních sešitů a plakátem, na němž je vypodoben vůdce třetí říše, oděn namísto v uniformě do úzkého černého trička s nápisem HITLER WAS EMO. Vždyť měl přece taky patku.

Ve skutečnosti se emo objevilo v hudbě už v polovině osmdesátých let - to ještě Tonda nebyl na světě. Několik punkerů přestalo zpívat o tom, jak jsou frustrováni z politiky, a přiznali, že jsou frustrováni vlastně sami ze sebe. Už netřískali kytarami o zem, ale zkusili na ně vyluzovat melodické a emotivní melodie. Za zakladatele ema jsou označováni Ian McKaye a Guy Picciotto a jejich kapely Embrace, Rites of Spring a Fugazi - byť Picciott dnes tvrdí, že přece hráli pořád jenom punk*rock. „Jsem malý pacient, čekám, čekám,“ zpívají Fugazi v písni Čekárna, „čekám, čekám amůj čas odtéká odtokem.“ V prostředí anarchistů, intelektuálů a vůbec asociálů si emotivní punk našel fanoušky velice rychle.

Na přelomu tisíciletí se emo oprostilo od undergroundu a udělalo z bezprizornosti trend. Emo skupinu Sunny Day Estate vydávala stejná firma, která objevila proslulou Nirvanu a Soundgarden. Alba kapely Jimmy Eat World s názvem Dashboard se prodalo půl milionu kopií (zpívá se na něm: „Tenhle lék si zasloužíš, polkni ho, zadus se a chcípni“) a posledního alba stejně naladěné formace Fall Out Boy se songy jako „Lámeš se, ale nejsi vlna“ už se prodalo dva a půl milionu kusů. Její lídr sice bydlí s maminkou a od pokusu o sebevraždu je na antidepresivech, ale založil také hudební firmu a diktuje emo módu skrze vlastní značku. Že to páchne komercí? Samozřejmě. Emo je ukázkovou výslednicí alternativy, z níž se stal hlavní proud. Komerční punk? To zní jako pravicový intelektuál. Ve stylu „mouchy, snězte si mě“ se ale našly miliony lidí.

To protože ne každému teenagerovi voní okázalé chlapáctví. Zatímco hiphoper s přezdívkou 50 Cent má v každé ruce ostře nabitou devítku a numetalista Fred Durst v písních hrozí, že vám „rozřízne prdel motorovkou“, emař si ze vzdoru tak maximálně sám rozmlátí hlavu o zeď. Kapela z Tondova trika My Chemical Romance mu k tomu bude hrát: „Řekněte mi, že jsem špatnej, a kopněte si do mě.“

Emo jako životní styl je jen další formou ostentativního ubožáctví, nedospělého žadonění o pozornost. Před pár lety by dnešní emomaniaci vyznávali styl grunge („chceme umřít“), elektroniku („všichni umřeme“) nebo goth („už jsme umřeli“). V jednom ale emo předchozí trendy trumfuje. Emař Tonda se neschovává za problémy světa, nenaváží se do všech kolem a nesnaží se hovořit za celou generaci. Obviňujícím prstem ukazuje na sebe samého - ne vy, ale já jsem ta nula. V tom je emo fér.