Dvacetiletáusměvavá Veronika působí vyrovnaným dojmem. Dnes by už asi nikdonehádal, že začala brát drogy ve dvanácti letech a pokračovala až dosedmnácti, kdy skončila v léčebně a potom v terapeutické komunitě. Jejíproblémy však začaly mnohem dřív, než vůbec nějakou drogu okusila.

„Rodičevždycky hodně pracovali a o mě se do sedmi let starala paní na hlídání.Byla hodná, ale mně se hrozně stýskalo po mámě, tak jsem celé nociprobrečela. Pak jsme se přestěhovali do nového baráku mimo Prahu a tamse o mě začala starat o pět let starší sestra," vypráví Veronika.

"Tobylo ještě horší, protože mi často dala pár facek. Když jsem to řeklamámě, nevěřila mi. Začala jsem ji nesnášet, protože mi ji rodiče pořáddávali za vzor,“ pokračuje.

Musíš být jednička!

Snástupem do školy začali rodiče na Veroniku klást stále větší nároky.Usmysleli si, že bude studovat vysokou školu, a proto musela nosit saméjedničky. Když nebyly, dostávala výprask. „Ten tlak byl šílený, nedalose to vydržet,“ vzpomíná Veronika.

Když jí bylo dvanáct,přivedla Veroniku kamarádka do party, kde poprvé zkusila kouřitmarihuanu. Cítila se tam bezpečně, ostatní jí rozuměli. Kvůli partězanedlouho začala lajdat ve škole. Za nějakou dobu zkusila i něcojiného než marihuanu. Pervitin.

„Když jsem si poprvé šňupla,bylo to super. Měla jsem najednou hrozně moc energie, starosti seškolou a s rodiči zmizely. Na konci osmé třídy jsem měla na vysvědčenívětšinou dvojky a na gymnázium jsem se dostala. To už mi ale šňupánípřestávalo stačit a já si začala píchat,"svěřuje se Veronika.

:.Terapeutka Monika Plocová z psychiatrické léčebny v Bohnicích, kde mladistvé narkomanky absolvují odvykací kúru. foto: Právo/Petr Horník

"Díkypervitinu jsem stíhala učení, do nějakých kroužků už jsem samozřejměnechodila. Za peníze, které mi na ně matka dávala, jsem si kupovaladrogy. Naši na mně nic nepozorovali, zajímalo je jenom, jak mi to jdeve škole,“ popisuje svoji drogovou pouť.

Útěk jako řešení

Typickéje, že rodiče si na ní ničeho nevšimli, až bylo pozdě. Jednou přišladomů s pocitem, že ji všichni sledují. Pokoušela se ukrýt a matka jinašla vyděšenou ve skříni. Konečně si všimla, že se s její dcerou něcoděje.

Když u ní našla injekční stříkačku, dostala tehdy užsedmnáctiletá dívka ultimátum - buď s drogami přestane, nebo se půjdeléčit. Samozřejmě nepřestala, místo toho odešla z domu. Asi po měsíciji otec našel a odvezl rovnou do léčebny.

„Po pobytu v léčebnějsem strávila dva roky v terapeutické komunitě a teď se snažím normálněžít. Jsem vdaná, čekám miminko, dodělávám si školu, obor aranžérka. Nášvztah s tátou se o hodně zlepšil, i s mámou se dokážeme snést. Drogyneberu, vyhýbám se i alkoholu a lékům,“ líčí Veronika zatím šťastnýkonec svého příběhu.

Podle terapeutky oddělení pro léčbuzávislostí žen psychiatrické léčebny v Bohnicích Moniky Plocové bylazákladní příčinou Veroničina pádu do drog chybějící komunikace v rodině- dítě proto přestávalo rodičům věřit.

„Rodiče příliš tlačilina výkon, přenášeli na Veroniku své vlastní touhy a to bylo v podstatějediné, co je zajímalo. Nic jiného pro ně neexistovalo, a tak nemohlipoznat, že má jejich dítě opravdu vážný problém,“ vysvětluje Plocová.

Dívky to mají těžší

„Zátěž,která je kladena na dívky v pubertálním věku, je nesrovnatelně vyššínež u chlapců. Nároky na vzhled, vzdělání, zachycení nových trendů. Vsoučtu to tvoří extrémní nárok. Přitom podpora a zázemí ze stranyrodičů je slabší," popisuje novou situaci ve společnosti primářoddělení pro léčbu závislostí žen psychiatrické léčebny v BohnicíchVáclav Dvořák.

"Rodiče jsou často přezaměstnaní, nemají čas aděti jsou ponechány samy sobě. Chlapci jsou daleko víc samorosti aspolečenská změna je zase až tak moc nepostihla,“ dodává Dvořák.

:.Procento mladých dívek, které berou drogy, se zvyšuje.foto: ČTK

Uněj na oddělení se ze závislosti na drogách léčí v průměru pět až desetdívek současně. Délka jejich pobytu se řeší individuálně podle situacedané pacientky, přičemž jeden měsíc trvá diagnostický pobyt.

Některése pak snaží vrátit do původního prostředí, škol a rodin, některésměřují ještě dále do terapeutických komunit. Vyhodnotit úspěšnostléčby, tedy procento těch, které se ke drogám již nevracejí, je všaktěžké.

„Když pacientku propustíme, tak, pokud se k nám jižnevrátí, nemáme zpětnou vazbu a zprávy o jejích dalších osudech. Rodinyse totiž velmi snaží situaci vrátit do normálních kolejí, aby již bylovše v pořádku,“ vysvětlil Dvořák. Podobných léčeben je v Českérepublice patnáct.

Podle něj je u dívek ještě třeba brát vpotaz i to, že jim zmizela jednoduchá perspektiva v podobě otěhotnění.Věk pro založení rodiny se nyní posouvá - času je na takový životníkrok náhle dost. Přibývá tím ovšem i času, po který jsou mladé dívky aženy vystaveny rizikům vývoje.

Vystřídají řadu partnerů,poznají různé zákruty života a zjistí, že je komplikovanější, než simyslely. Někdo tuto situaci nezvládne a pak to kompenzuje různýmiprostředky, včetně drog.

Vedou marihuana a alkohol

Jakzměnit tento stav je však velmi složitá otázka. Souvisí s hodnotovýmsystémem společnosti i rodin a s rodičovskou zodpovědností. Právěrodiče by se měli podle odborníků především naučit reálně vyhodnocovatschopnosti dětí a nepromítat do nich svoje nesplněné cíle a sny. Azvážit, zda stojí za to vyměnit úspěch v zaměstnání a peníze za většívšímavost k problémům svých potomků.

„Očekávám, že přisoučasném trendu vývoje společnosti se zhorší situace především na trhulegálních drog, jako je například alkohol, protože jsou snadno dostupnéa lidé k nim velmi často utíkají. V oblasti nelegálních drog, předevšímpervitinu a opiátů, se situace obecně spíše zlepšuje, mladí lidé nyníčastěji dávají přednost alkoholu a marihuaně,“ podotýká Dvořák.

Všechno pro tátu

Nekaždý příběh má takový konec jako ten Veroničin. Dnes devatenáctiletáAndrea byla do čtrnácti let vzorné dítě. Výborně se učila, plnila vše,co rodiče chtěli, brala život zodpovědně. S otcem, vojákem z povolání,který doma vyžadoval přesnost a kázeň ve všem, to asi ani jinak nešlo.Jakoukoli nedochvilnost nebo nepřesnost trestal zákazy.

:.Pomoc nemusí vždy přijít včas. foto: Právo/Petr Horník

Občasji plácal rukou přes zadek a říkal jí z legrace Macku. Protože bralavše zodpovědně a chtěla se tátovi líbit, ve dvanácti letech přestalajíst. Zhubla na kost. Od táty se však dočkala jen výčitky, že je hrozněhubená a že si o ni zlomí ruku. Říkal to sice se smíchem, ale Andreanajednou nevěděla, co si počít. Nerozuměla tomu.

Vždyť přece udělala všechno, aby se tátovi líbila. Měla pocit, že nic není dobře.
Pakji podobně jako Veroniku kamarádka vzala do party. Začala s trávou,bohužel ale přišla na to, že se s pervitinem hubne daleko lépe. Začalaho šňupat a po krátké době přešla na stříkačku.

Začala sivyvolávat zvracení, rozvinula se u ní bulimie a roztočil se bludný kruhfetování, odvykání v léčebnách, návratů do party a dalšíchpervitinových jízd. Při 170 centimetrech výšky vážila pouhých 48 kilo akromě pervitinu začala být také závislá na lécích na uklidnění.

Nakonec,po rodinné terapii a absolvování základní léčby, byla umístěna doterapeutické komunity. Vydržela tu zhruba půl roku. Zároveň takédojížděla za lékařem, aby se zbavila bulimie.

„Pravidelně se miz komunity ozývala. Pak mi ale najednou zavolala zvenku. Protože jíbylo osmnáct let, mohla se sama rozhodnout, jestli odtamtud odejde, atak to udělala. Říkala, že to už zvládne, ale to je vzhledem knedoléčené bulimii spíš nepravděpodobné. Teď se mi už čtvrt rokuneozvala,“ vypráví Plocová.

:.U mladých lidí je dnes nejoblíbenější marihuana. Někteří u ní ale nekončí a přecházejí na tvrdé drogy. foto: ČTK
PříčinyAndreiny tragédie vidí podobně jako u Veroniky - přísná výchova vkombinaci s nedostatkem komunikace. Andrea se navíc kvůli necitlivýmtátovým narážkám přestala přijímat taková, jaká byla.

Příliš láskyplný otčím

PatnáctiletouMoniku zradili její nejbližší ještě horším způsobem. Už ve druhé třídězákladní školy ji začal zneužívat nevlastní otec. Monika netušila, cose vlastně děje - na pochopení byla příliš malá. Navíc jí otčím zakázal„jejich společné tajemství“ komukoli prozradit.

Asi po roce siuvědomila, že se jí to vlastně nelíbí. Pokusila se bránit, ale otčímbyl silnější. Dostala facku a jediné, co slyšela, bylo: „Drž!“ Pozdějise to pokusila říct mamince. Nevěřila jí. Pít a kouřit začala Monika užv deseti letech - alkohol jí pomáhal nic necítit. Připadala si oškliváa méněcenná.

V jedenácti přišla marihuana, krátce potompervitin rovnou ze stříkačky a experimenty s heroinem. Monika se začalasebepoškozovat, pálila se cigaretami. Matka ani otčím nic nepozorovali,nebo možná ani nechtěli nic vidět. Nic netušil ani nikdo z jejichokolí. Peníze brala tajně doma rodičům a kradla v obchodech.

Špinavou ji už nechtěl

Zneužívánítrvalo sedm let, tedy do Moničiných čtrnácti. Tehdy napsala rodičůmdopis, že už nechce být doma a utekla. Žila na ulici a naplno sevěnovala pervitinu, alkoholu i heroinu. Když ji otčím nebo matka našlia přivedli domů, za pár dní zase utekla.

Alespoň od obtěžováníuž měla pokoj - byla tak popíchaná a špinavá, že ji otčím přestalchtít. Rodiče začali řešit alespoň její závislost na drogách. Moniku sepovedlo umístit v léčebně, kde nyní končí a brzy přejde do terapeutickékomunity.

Život „po“

Ve většině případů je u narkomanůnejvětším problémem život „po“. Tedy po odvykací kúře. Po několikaletech intenzívního užívání drog není mnoho závislých schopnonormálního života. Proto jsou ve chvíli, kdy vyjdou z léčeben,umisťováni do terapeutických komunit, kterých je u nás čtrnáct.

:.Zahrady rajských rozkoší lze drogami dosáhnout jen nakrátko. Další cesta je pak velmi bolestivá a vede do pekel. foto: Právo/Petr Horník

Tamžijí půl roku až rok ve skupině stejně postižených lidí a učí senormálnímu způsobu života v drogové abstinenci, režimu a řádu.Absolvují pracovní terapii a psychoterapii. Někdy na to ještě navazujepobyt v zařízeních s chráněným bydlením.

„Někomu pobyt vkomunitě pomůže velmi, někdo to prostě nevydrží. Obecně se dá říci, žezhruba 30 až 35 procent léčených přestane drogy brát úplně a největšínaděje je u prvoléčených. Samozřejmě že možnost pobytu v komunitědostane i člověk, který se léčí například podruhé nebo potřetí.

Tadyovšem platí pravidlo, že čím dřív léčbu absolvuje, tím lépe. U lidí,kteří jí projdou několikrát, naděje na abstinenci klesá. Nicménězázraky se dějí a znám lidi, kteří se postavili na vlastní nohy, i kdyžse předtím drogami téměř vyřídili,“ popisuje zkušenost s komunitamiPlocová.