Tak jsme se v noci v pořádku vrátili z lyžovačky v Itálii.

Krásných 6 dní. Vytržení z šedého bezčasí který způsobuje tohle nudný počasí.

Zase jsme viděli tu nejmodřejší modř jaká existuje a už jsem si pomalu nepamatovala že je tak krásná a hluboká.

Pravda příjezd do hor byl trochu napínavý, protože ještě 3 kilometry před lyžařským střediskem nebyl sníh.

Takže nerady ale přesto jsme se s Janou málem smiřovaly s hrozbou že lyžovat nebudeme. Tak jak na GPS ubývaly kilometry k nule seděly jsme víc a víc zaražený do zadních sedadel a vyděšeně poulily oči (jak by řekl Lukáš ,,jak kočka když sere do plev..'') na kluky vpředu jsme neviděly a ti toho asi využívali a mlčky předstírali klid.

Za poslední zatáčkou se ale zasněžené vrcholky hor ukázaly v plné kráse.

Hned po upřímném vydechnutí jsme se ale začali divit že převýšení není zas tak velké a kdoví jestli tu budou nějaké prudší sjezdovky.

To se uvidí ráno, teď se ubytujeme a hledali jsme avizovanou nejhroznější budovu ve které budeme přebývat.

Nakonec ten barák ale vůbec nebyl hroznej, spíš co na nás čekalo uvnitř - náš postarší spolubydlící. (apartmány byly pro 6 lidí, my byli čtyři, čekali jsme 2, byl tam jeden, kterej vydal za 2:)

Pěkně se nám představil, později jsme se nedokázali dohodnout zda se jmenoval Votrubec, Trubec nebo Blbec. Pán byl z Moravy, mluvil tedy spisovně, ale hned při podávání ruky jsem si všimla že má diunou kérku, takovou to inkoustem a jehlou podomácku dělanou - vybavila se m scéna z filmu Děti ze stanice ZOO..

Pozor, to bude nějakej kriminálník zaškatulkovala jsem si pána a sdělila své podezření ostatním. Potom už se mu nikdo nedíval do očí, ale každý hledal tu kérku.

Hned když si pán ověřil zda jsme 2 manželské páry - což jsme nebyli, začal nám automaticky tykat.

Jenom maličko nás to namíchlo, ale potom začal s organizací bydlení.

Měl bych jenom malou připomínku tady k organizaci.

A postupně přidával ostatní.

Pravidla byla nastolena takto:

1) Spím v kuchyni, Vám jsem nechal 2 pokoje - Pavlovi a Martinovi s rozvrzanou patrovou postelí a mě a Janě rustikální ložnici s manželskou postelí, komodou a velkým zrcadlem. Ukázalo se že postel není postel v pravém slova smyslu i když měla umně soustružené nožičky, ve skutečnosti to byla modifikovaná trampolína s jednou společnou manželskou obří pokrývkou, takže povlečení i napínací prostěradla pro který jsme se vraceli nám byly na 2 věci.

Vlastně ne, polštáře jsme potáhly klasickým způsobem a do potahů na peřinu jsme na noc zalézaly my.

Spát se tam moc nedalo tak jsme si aspoň zaskákaly až vypadly 3 péra a střední železné žebro, které postel mělo zespodu rozdělovat na 2 půlky. nejdřív jsme to chtěly hodit z okna, aby nám nesebrali kauci, ale pak jsme to nechaly plavat.

Pravidlo č 2) Navrhuji aby kdokoli bude vařit zapnul odsávání , aby se tu nerozlézal zápach- zezačátku jsme asi 2 x zapomněli ale rychle se to naučili, protože toto po nás tvrdošíjně vyžadoval i když jsme vařili třeba jen špagety.

,,Doufám že nejste skřivani?! "

,,No pokud ten kdo jde občas brzy ráno na záchod není skřivan tak snad nejsme.." Odpověděla jsem pánovi.

Z dalšího hovoru vyplynulo že ani sovy by mu nebyly zrovna po vůli, možná tak pečení holubi.

pravidlo č. 3) Navrhuji abychom v tomto malém hrnci vařili pouze vodu na čaj, aby hrnec nenačichl, pak to páchne po párcích a tak...

tak jo taky jsme to skousli, i když až tak praktický nám to vzhledem ke skutečnosti že v kuchyni byly jen 2 hrnce nepřišlo. Tak jsme si vždycky uvařili čaj a nechali ho v hrnci - nebylo kam ho nalít protože hrnky byly jen malý šálky na italský presso. Pán pak většinou pil šťávu, protože v druhém hrnci vařit nechtěl :)

Po první noci pravidlo č 4) Navrhuji aby ten kdo půjde poslední večer  koupelny zavřel dveře

Jinak se mi sem po zemi k posteli táhne vlhký zápach. On ten vzduch tady v místnosti je hodně vlhký už tím jak zde máte boty (lyžáky se nám do malé skříňky v lyžárně nevešly, neboť sám pán tam přechovával 2 snowboardy, boty a helmu, navíc lyžovat  mokrých přaskáčích není zrovna příjemný.) Nevím o kolik procent zvlhčí vzduch boty, ale pán dělal celý život meliorace, tak o tom musel vědět více než my - fajn, od této chvíle Martin na boty začal rozkládat ještě zapařené ponožky.

Po takovémto zaškolení jsme ztratili chuť blíže se s pánem seznamovat a tak naše společně strávené chvíle vypadaly tak, že kdo mohl, koukal raději do talíře, nebo zalezl do pokoje a vždy jeden nešťastník udržoval skomírající konverzaci. Pán měl chvíle kdy chtěl být i srdečný, jednou začal dokonce i vyprávět vtip, nic z toho se ale neujalo.

Zato když zalezl do koupelny, nebo my do našich pokojů, to bylo hned srandy na place.

Pořád jsme řešili jak je možný že má manželku a jestli ji bije - jednou vyprávěl že jí chtěl dát z nějakého důvodu do huby, tak jsme diskutovali jestli to byl jen zpestřující obrat, nebo skutečnost. Že chtěl dát někomu do huby jsme potom od něho slyšeli i víckrát - třeba když ho druhý den srazil kluk na lyžích - pošramotil ho teda pořádně ten kluk. Tak se Pavel neohroženě zeptal ,, A co to máte za kérku?"

(už na lanovce jsme kolikrát vtipkovali kdo se na to odváží zeptat a najednou to z Pavla vypadlo :)

Nastala dramatická pomlka, já to se zatajeným dechem poslouchala z pokoje.)

,,To jsou hříchy mého mládí...to jsme blbli s klukama na učňáku'' hm tak nic... pomysleli jsme si zklamaně.

Po 4 dnech dechberoucí krásy a adrenalinu přišel čas zabalit.

Do apartmánu jsme dorazili dříve než Pedant zabalili a začali s úklidem.

Když Pedant přišel, ptal se zda jsme si všimli jak krásně uklidil - zarazily jsme se s Janou, že jsme si ničeho nevšimly - chuchvalců bylo na podlaze stále dosti, tak jsme přiznaly že nevšimly.

Jakto že jste si nevšimli jak jsem po Vás uklidil nádobí?

Trapné ticho proložené rádoby přátelským úsměvem. To je jak doma, já čekám pochvalu a vy nic, žena mě taky nikdy nepochválí...posteskl si.

,,Tak jste zvyklej ne?" Dodělala to Jana

Pak jsme uklidili vše , na pána nic nezbylo , ,,srdečně" se rozloučili a vyrazili na cestu domů, zpátky do šeda a do práce.