...jsem se byla dnes odpoledne .

Chtěla jsem se vypravit busem do Trutnova na dopravku, leč bus mi ujel kvůli dlouhému jednání v práci.

Tak jsem se tam rozjela porouchaným autem.

Potřebovala jsem podat žádost o vystavení řidičáku.

V kanceláři byly 2 úřednice a za jednou z nich tou co mě obsluhovala přišel syn a kvůli němu byla pěkně v ráži. Hádali se spolu, něco mu zakazovala a mezi tím mi dala k vyplnění formulář. Já Vás pošlu pryč ..., já Vás pošlu pryč zachytila jsem její řeč, ale nenapadlo mě že mluví na mě- proč taky myslela bych si.

A ejhle - mě se rozhodla poslat pryč z důvodu, že komisař mi u zkoušek zapomněl do žádosti uvést číslo zkušebního protokolu. Naivně bych si myslela že stačí zvednout telefon, zavolat na Dopravku do Náchoda a říct ať se podívají do systému a číslo nahlásí. Na to ale paní nemá pravomoc ! No to je neuvěřitelný kroutila jsem nechápavě hlavou. A co teď s tím? No musíte jet do Náchoda a sehnat si to číslo. Paráda a kdo mi ho tam řekne ? Komisař co Vás zkoušel - fajn, ale já nevím jak se jmenoval a  tady ve formuláři to není uvedený..Tam jsou dva komisaři.

 Nemohla byste mi na ně dát telefon? Ten nemám.

Co, Vy nevíte kdo tam dělá komisaře ? Ne !

A v autoškole by to myslíte nevěděli? Zvedla telefon: No Láďo, mám tu holku s žádostí o řidičák, chybí jí tam číslo protokolu - myslíš že by ho věděli v autoškole ? Ne.. ( tak ona tam má holku - hlavně že mi každej říká pani , a jako nějaká teenagerka už bohužel dávno nevypadám) ! Slušný..

Tak alespoň o číslo na dopravku Vás můžu poprosit? To nemam... Musíte si zjistit číslo na městskej úřad a tam si zavolat.

(Milá paní to mi chcete naznačit že v době internetu kterej máte za zadkem neznáte číslo na svou sesterskou organizaci v Náchodě, se kterou jistě často komunikujete ? Tak to už je docela hardcore . Vyšlehly mi mlčky blesky z očí a tep se zvýšil na nezdravou mez.

Vidím že nám ty státní instituce krásně fungujou, Nashledanou rozloučila jsem se a vypálila odtamtud jak rozzuřená sršeň. 

(Tak týhle panince přinesu příště čokoládu za profesionální a otevřený přístup).

Tak jo pojedu aspoň k babičce a koupím jí kytku k svátku. kde ale zaparkovat? Nechám to před pracákem. Ejhle málo místa - tady do tá škvíry se vejdu. Už jsem tam. Uff tý Felicii vlevo jsem nenechala moc místa - než jsem stihla zamanévrovat, již vztekle přisupěl majitel. Bez nějakých servítek mi prudce sklopil zrcátko a vztekle otevřel dveře - naschvál tak aby bouchnul do mý Oktávky. Prase, kdybych mohla vraždit pohledem, tenhle by byl mrtvej. Nemělo cenu vylézat na něho z auta s takovým hulvátem bych mohla přijít k větší újmě. Vystartovala jsem tak aby gumy zapískaly, ten zvuk mi aspoň trochu pomohl.

Objela jsem kruháč , ještě tam stál a čuměl.

Byl to druhej člověk v životě na kterýho jsem ukázala upřímně míněnýho fakáče. Zas mi bylo trochu líp.

Tak a teď tu kytku - moment ještě se zastavím tady v tom obchůdku podívat se na hadříky, zvenku to vypadá zajímavě. No a vevnitř - úžasný puntíkatý podprsenky a za dobrou cenu. Nekoukej na ně! Varoval mě rozum.

No mohla bych si udělat radost povzbuzovala mě marnivá. Třeba mi bude - rýsovala se naděje.

Šup do kabinky, uff zas ta pitomá asijská velikost s košíčky nesmyslně u sebe - a mezi rukama a okrajem trupu jako mám mít co ? Další vzteklý blesky.

Tak jo pro dnešek kapitulace. Kytku a k babičce.. Bublám jak papiňák, za chvíli bych mohla provýst něco ne moc rozumnýho..

Konečně pěkná květinka a jaká idylka. Milá prodavačka za pultem lepí krásnej věnec ze stočených červených větví - tenhle nápad vidím vůbec poprvý. A ty pryskyřníky to máte živý? Krása.

Vybrala jsem červený tulipánky se zajímavě nařasenejma žluto-modrejma okrajema. Vypadají jak ara papoušci představovala jsem si.

A už si to kráčím ulicí a mám v ruce kytku. Kdypak já jsem si nesla naposledy takovou krásnou kytku?

Co asi musí napadat lidi když viděj takovou zamračenou můru s tak krásnou kytkou? Asi nic moc - lepší se tvářit jako že si ji nesu právě čerstvě nadělenou od nějakýho Rómea...

A tak jsem učinila a tep se zklidnil a já konečně taky...

Dive into the dark.

Get rid of your wishes.

Forget recent secrets.

Be wild and ride to live.

Dneska jsem měla u snídaně tu čest pozorovat jak si naše kosice sbírá materiál na hnízdo.

Chvíli brala suchou trávu, chvíli hlínu  a lítá s tím na stříbrnej smrk v rohu zahrady.

Jsem zvědavá jestli se mi taky podaří vypozorovat za jak dlouho budou mladí na světě.

Taky si musím poznamenat že jsem dnes zasela do skleníku: ředkvičky, Cínie, Černookou Zuzanu, Astry, Afrikány, Majoránku a Bazalku - do petrželáku.

V Zábku jsem pohrabala v zahrádce , vyčistila maliniště a postříkala broskvoně proti kadeřavosti.

Dnes se naše rodina sešla u nedělního oběda kterýmžto byla svíčková.

Všem už se sbíhaly sliny, talíře byly k odnesení na stůl, jen ještě odstranit to pitomý bílý prostírání z Ikey, který vypadá strašně krásně jak se na něm vyjímají taková síťovaná kolečka z lýka s dírami většími než pětikoruny.To nám ale maminka protentokrát zatrhla - je neděle (jindy je naopak sundávat musíme).

Holt na nedělní stůl patří skandinávský design, obzvlášťě když jsou Velikonoce. Nehledě na protesty a zcela racionální argumenty že z těch moderních mělkých modrých talířů nám ta svíčková určitě vyteče.

,,No to se opovažte! " cekla mamka a už se jedlo.

Tak tohle je Ruská ruleta bylo mi jasný hned od začátku.

Dopadlo to výborně. První to vylil taťka. A protože jsme měli talíře na stejnym pruhu, již se nebylo nadále čeho obávat a mohla jsem si vychutnat přídavek .

V pátek jsem se po dlouhé době vydala vlakem k Aničce na víkend do Prahy.

Program jsem nechala na Aničce, protože výstava motorek i Jeden svět už skončily a nic jiného mě aktuálně netáhlo.

Pro jistotu jsem si koupila do vlaku Reflex - co kdybych narazila na poslední chvíli na tip na nějakou tu zajímavou kultůru že?

Kousek před Prahou jsem si právě pročítala mrazivý článek o Stalinovi a přemýšlela co se to zase ve světě děje a proč se zas začínají pomalu hrotit vztahy Amerika - Rusko. A už jsem vedle sebe slyšela ruštinu !

Kouknu , plešatej chlap jak hora v kabátě, s koženou diplomatkou, kalhoty v Italsém elegantním duchu a na nohách boty o kterých už vím že jsou pro rusáky typický. Takový obrovský lodě z černý kůže, lesklý  jak hladina Bajkalu a špičatý , hlavně špičatý, tak to mají ruský chlapi rádi.

Samozřejmě že jsem mu nerozuměla co si domlouvá, ale už jsem měla nápady o mafii, přitom ten chlap jel třeba jen k někomu na návštěvu že? No ale koho by nezamrazilo když si zrovna čte článek o Stalinovi..

Další článek se týkal premiéry filmu Control od Antona Corbijna , legendárního fotografa Rolling Stones, U2, Nicka Cavea a dalších slavných kapel. Tenhle Corbijn natočil čb film o Joy Division, rockový kapele z let 70 tých, kterou neznám a tak mi to bylo divný a že to asi budu chtít vidět.

Nuže zašly jsme s Aničkou do kina Světozor a film jsme shlédly. Byl to dobrej film, ale řemeslně a psychologicky. Jináč to bylo hrozný. Něco tak depresivního jsme snad ještě nesledovaly. Ten zpěvák Ian Curtis se pořád takovým způsobem nimral ve svém nitru a z toho tvořil tak moc depresivní texty, až se z toho už ve 23 letech zhoupnul na sušáku na prádlo. Vůbec jsme se z toho nemohly vzpamatovat. Potom mi Anička musela vypálit několik dílů IT Crowd, který mě zaručene rozesmívaj.

Z toho si musím vzít ponaučení, že číst Reflex je sice nesmítně poutavý a zajímavý a rozšiřuje mi to obzory a Bůhví co ještě, ale už si to kupovat nebudu, číst to nebudu, poněvač jsem potom vážná a zachmuřená, zamyšlená a vůbec divná.

Radši si budu číst 3 muže ve člunu a pod. a basta!

A na výstavy už taky nebudu chodit, pokud nebudu přesně vědět co tam vystavujou, protože to co předvádějí za 80,- Kč v Uměleckoprůmyslovém muzeu, z toho je mi špatně. Pod pompézním názvem Granddesign se skrývá pár nezajímavých artefaktů jako třeba sukně z fólie do tiskárny, která není ani pěkná, ani originální čipracná.Potom tam byly ještě 3 plechový židličky asi 3 snowboardy, Lyže, chirurgický nástroje a celá horní nadstavba věnovaná vázám ve stylu Brusel. Nejlepší v tom muzeu bylo to:

1) že ze záchodů je pěknej výhled na židovskej hřbitov

2) že mi málem vstupenka spadla do záchoda zrovna když jsem splachovala

3) že si tam Anička koupila odpudivě krásnou a vtipnou plstěnou brož - něco mezi chameleónem a tapírem.

Nakonec bylo nejlepší nakupování, protože jsem si koupila krásnýho průvodce po Ukrajině a 3 kardinální úlovky do jarního šatníku.

Odpoledne po příjezdu domů jsme s bráchou a jeho kamarádem jeli ještě na stěnu, protože jsem si to chtěla už dlouho vyzkoušet a bylo to moc zajímavý. Víc mě teda bavilo slaňování, ale při lezení jsem se krásně protáhla a už mě nebolí záda z tohodle intelektuálskýho víkendu. Zato teda na koleně se objevila nějaká modřina a v rukou zítra asi nic neunesu. A to jsem lezla jak koala...

Včera jsem se dozvěděla o kapele Haggard a že je v létě uslyším,

koukla jsem se na youtube a přišli mi zajímaví.

Dneska jsem se šla podívat do Edny bedny hned jak jsem spustila počítač

a už je sjíždím, už se v nich utápím a vidím, že po dlouhý době jsem našla novou ,,lásku" co se v létě

naplní :)

A už je zase hnusně.

Z oknem snad lítaj místo včel zpátky vločky a to je perfektní čas pro pseudovirózu, se kterou jsem 2  dny v práci trpěla a třetí den kdy jsem se rozhodla zůstat doma mi nic nebylo.

Stihla jsem díky tomu v termínu došít ty nekonečný závěsy, který jakoby neubývaly a ještě jsem z větší části dorazila Čachtickou paní, kterou jsem začala číst o víkendu po několikaleté přestávce, kdy jsem skončila u první strašidelný kapitoly, protože ve 13 letech jsem netušila že to není horor, ale pěkná komedie.

Zápletky jsou tam tak neuvěřitelný a zdlouhavý že se opakujou ve všech variacích a permutacích až do úplnýho vyčerpání možností od kterýho mě dělí ještě asi 40 stránek.

Ani netuším jak jsem se tenkrát mohla tý knížky bát, ale dnešní tenager by se toho určitě nebál.

Asi jsem se nebála těch pár kapitol který jsem přečetla, ale tušenýho obsahu.

Teď jsem se do toho pustila znovu, abych se připravila na Love story Bathory a už se na ten film těším .

Myslím že románem od Nižnanského se Jakubisko mohl inspirovat jen velmi vzdáleně.

Teď  si o tom zjistím nějaký fakta jak to bylo...

Včera neděle byla , včera byl krásnej čas

16 stupňů 24. února, to jde.

Viděla jsem jednu asi šedesátiletou paní na hřbitově pobíhat s koštětem v letních šatech s krátkým rukávem.

Ani se jí nedivím když už se probudily i včely.

Tak jsme se v noci v pořádku vrátili z lyžovačky v Itálii.

Krásných 6 dní. Vytržení z šedého bezčasí který způsobuje tohle nudný počasí.

Zase jsme viděli tu nejmodřejší modř jaká existuje a už jsem si pomalu nepamatovala že je tak krásná a hluboká.

Pravda příjezd do hor byl trochu napínavý, protože ještě 3 kilometry před lyžařským střediskem nebyl sníh.

Takže nerady ale přesto jsme se s Janou málem smiřovaly s hrozbou že lyžovat nebudeme. Tak jak na GPS ubývaly kilometry k nule seděly jsme víc a víc zaražený do zadních sedadel a vyděšeně poulily oči (jak by řekl Lukáš ,,jak kočka když sere do plev..'') na kluky vpředu jsme neviděly a ti toho asi využívali a mlčky předstírali klid.

Za poslední zatáčkou se ale zasněžené vrcholky hor ukázaly v plné kráse.

Hned po upřímném vydechnutí jsme se ale začali divit že převýšení není zas tak velké a kdoví jestli tu budou nějaké prudší sjezdovky.

To se uvidí ráno, teď se ubytujeme a hledali jsme avizovanou nejhroznější budovu ve které budeme přebývat.

Nakonec ten barák ale vůbec nebyl hroznej, spíš co na nás čekalo uvnitř - náš postarší spolubydlící. (apartmány byly pro 6 lidí, my byli čtyři, čekali jsme 2, byl tam jeden, kterej vydal za 2:)

Pěkně se nám představil, později jsme se nedokázali dohodnout zda se jmenoval Votrubec, Trubec nebo Blbec. Pán byl z Moravy, mluvil tedy spisovně, ale hned při podávání ruky jsem si všimla že má diunou kérku, takovou to inkoustem a jehlou podomácku dělanou - vybavila se m scéna z filmu Děti ze stanice ZOO..

Pozor, to bude nějakej kriminálník zaškatulkovala jsem si pána a sdělila své podezření ostatním. Potom už se mu nikdo nedíval do očí, ale každý hledal tu kérku.

Hned když si pán ověřil zda jsme 2 manželské páry - což jsme nebyli, začal nám automaticky tykat.

Jenom maličko nás to namíchlo, ale potom začal s organizací bydlení.

Měl bych jenom malou připomínku tady k organizaci.

A postupně přidával ostatní.

Pravidla byla nastolena takto:

1) Spím v kuchyni, Vám jsem nechal 2 pokoje - Pavlovi a Martinovi s rozvrzanou patrovou postelí a mě a Janě rustikální ložnici s manželskou postelí, komodou a velkým zrcadlem. Ukázalo se že postel není postel v pravém slova smyslu i když měla umně soustružené nožičky, ve skutečnosti to byla modifikovaná trampolína s jednou společnou manželskou obří pokrývkou, takže povlečení i napínací prostěradla pro který jsme se vraceli nám byly na 2 věci.

Vlastně ne, polštáře jsme potáhly klasickým způsobem a do potahů na peřinu jsme na noc zalézaly my.

Spát se tam moc nedalo tak jsme si aspoň zaskákaly až vypadly 3 péra a střední železné žebro, které postel mělo zespodu rozdělovat na 2 půlky. nejdřív jsme to chtěly hodit z okna, aby nám nesebrali kauci, ale pak jsme to nechaly plavat.

Pravidlo č 2) Navrhuji aby kdokoli bude vařit zapnul odsávání , aby se tu nerozlézal zápach- zezačátku jsme asi 2 x zapomněli ale rychle se to naučili, protože toto po nás tvrdošíjně vyžadoval i když jsme vařili třeba jen špagety.

,,Doufám že nejste skřivani?! "

,,No pokud ten kdo jde občas brzy ráno na záchod není skřivan tak snad nejsme.." Odpověděla jsem pánovi.

Z dalšího hovoru vyplynulo že ani sovy by mu nebyly zrovna po vůli, možná tak pečení holubi.

pravidlo č. 3) Navrhuji abychom v tomto malém hrnci vařili pouze vodu na čaj, aby hrnec nenačichl, pak to páchne po párcích a tak...

tak jo taky jsme to skousli, i když až tak praktický nám to vzhledem ke skutečnosti že v kuchyni byly jen 2 hrnce nepřišlo. Tak jsme si vždycky uvařili čaj a nechali ho v hrnci - nebylo kam ho nalít protože hrnky byly jen malý šálky na italský presso. Pán pak většinou pil šťávu, protože v druhém hrnci vařit nechtěl :)

Po první noci pravidlo č 4) Navrhuji aby ten kdo půjde poslední večer  koupelny zavřel dveře

Jinak se mi sem po zemi k posteli táhne vlhký zápach. On ten vzduch tady v místnosti je hodně vlhký už tím jak zde máte boty (lyžáky se nám do malé skříňky v lyžárně nevešly, neboť sám pán tam přechovával 2 snowboardy, boty a helmu, navíc lyžovat  mokrých přaskáčích není zrovna příjemný.) Nevím o kolik procent zvlhčí vzduch boty, ale pán dělal celý život meliorace, tak o tom musel vědět více než my - fajn, od této chvíle Martin na boty začal rozkládat ještě zapařené ponožky.

Po takovémto zaškolení jsme ztratili chuť blíže se s pánem seznamovat a tak naše společně strávené chvíle vypadaly tak, že kdo mohl, koukal raději do talíře, nebo zalezl do pokoje a vždy jeden nešťastník udržoval skomírající konverzaci. Pán měl chvíle kdy chtěl být i srdečný, jednou začal dokonce i vyprávět vtip, nic z toho se ale neujalo.

Zato když zalezl do koupelny, nebo my do našich pokojů, to bylo hned srandy na place.

Pořád jsme řešili jak je možný že má manželku a jestli ji bije - jednou vyprávěl že jí chtěl dát z nějakého důvodu do huby, tak jsme diskutovali jestli to byl jen zpestřující obrat, nebo skutečnost. Že chtěl dát někomu do huby jsme potom od něho slyšeli i víckrát - třeba když ho druhý den srazil kluk na lyžích - pošramotil ho teda pořádně ten kluk. Tak se Pavel neohroženě zeptal ,, A co to máte za kérku?"

(už na lanovce jsme kolikrát vtipkovali kdo se na to odváží zeptat a najednou to z Pavla vypadlo :)

Nastala dramatická pomlka, já to se zatajeným dechem poslouchala z pokoje.)

,,To jsou hříchy mého mládí...to jsme blbli s klukama na učňáku'' hm tak nic... pomysleli jsme si zklamaně.

Po 4 dnech dechberoucí krásy a adrenalinu přišel čas zabalit.

Do apartmánu jsme dorazili dříve než Pedant zabalili a začali s úklidem.

Když Pedant přišel, ptal se zda jsme si všimli jak krásně uklidil - zarazily jsme se s Janou, že jsme si ničeho nevšimly - chuchvalců bylo na podlaze stále dosti, tak jsme přiznaly že nevšimly.

Jakto že jste si nevšimli jak jsem po Vás uklidil nádobí?

Trapné ticho proložené rádoby přátelským úsměvem. To je jak doma, já čekám pochvalu a vy nic, žena mě taky nikdy nepochválí...posteskl si.

,,Tak jste zvyklej ne?" Dodělala to Jana

Pak jsme uklidili vše , na pána nic nezbylo , ,,srdečně" se rozloučili a vyrazili na cestu domů, zpátky do šeda a do práce.

Today I went to long walk as sun was shining and weather seemed to be almost like on Spring.

I went up the hill to the last house  from where I continued across the meadow down to the little

pond hidden in the valley on the border of forest.

Small and silent stream runs there out of that pond but I didn´t know where it ends.

So I decided to descent as far as will be possible.

Akina agreed. We crept through dark bushy forest where in the wet soil were footprints of wild pigs and fur of dead roe was spread all arround together with rests of snow.

Unpleasant place for me but attactive for my dog. And also calming as I knew that we would hardly met anybody.

Suddenly we reached end of forest and unknown and very nice view was opened in front of us.

Strait meadow with my stream flowing in the middle and bordered with moss pillows  and closed by forest from both of its sides.

I have never been to this nice and silent place in spite that I live not far from here.

We followed the singing stream with good clay on its ground and somewhere I tried to clean it from dead fern.

This will be my place for happy loneliness. Here I will spent my time to take deep breath and get new inspiration or sort my thoughts.

Even chair for me was prepared there - In fact it´s not a chair - only old car-seat  but it´s not matter to me :)