Myšáčkovo..

Narodil jsem se 21. dubna roku 1989 jedné chudé ženě, kterou její manžel bil, moc pil a jediné, na čem mu záleželo, byli jeho "přátelé". Jmenuji se Honza po svém opileckém otci a chtěl vych Vám říct něco o svém životě.

Krátce po mém narození od nás konečně odešel a moje maminka a já jsme mohli začít nový život.

Ale ten nový život pro mě začal až o mnoho let později - v březnu roku 2008.

Seděl jsem místo školy v podniku, který má do čisté restaurace opravdu hodně daleko.. Obsluha neměla absolutně zájem o jediné dva návštěvníky - mě a kolegu ze třídy, který stejně jako já nesdílel nadšení z nové látky, kterou nám toho dne chtěli naši učitelé vetlouct do prázdných makovic.
Dopíjel jsem třetí pivo a pomalu si říkal, že odejít by nebyl špatný nápad.. Venku se přeci jen pije lépe..
Ano, samozřejmně jsem se, ač nevědomně, začínal podobat svému otci, když

Cinkl zvonek u dveří do té hospody a vešel hlouček dam, který na první pohled nevypadal zajímavě. Seděli jsme dál a už si jen povídali, když se slečny usadili a jedna z nich se vydala na toaletu převléknout.
prošla kolem našeho boxu a když jsem ji spatřil málem jsem vyletěl z bot.
Říkám kolegovi: "Viděl jsi jí?! Kámo, ona je jak ANDĚL!!"
Odpovídá: "Mno jde to vole.."
V tu chvíli se vracela zpět,kolem našeho stolu. Nadzvedl jsem hlavu a! V tu chvíli  ve mě explodovala ta nejsilnější trhavina, kterou člověk zná! Totiž- Láska.
Její pohled a úsměv, který mi darovala, mě dokázal zmást natolik, že jsem si nemohl vzpomenout, kde, kdo a jak JSEM (se tam dostal). Zaplatil a odešel zklamaný, že tuhle slečnu již nikdy nepotkám.
Brouzdal jsem si cestou domů a nakopával vše, co mi stálo v cestě. Nabitý štěstím, ale i zklamáním, z toho, že se mi štěstí v lásce vyhýbá, že vždy každý strach ztroskotá a věděl jsem, že chyba je ve mě. Že nedokážu milovat a raději jen plácám pusou naprázdno, aby ta daná polovička nebyla zklamaná.
Netrvalo dlouho a byl jsem přesvedčen, že to štěstí a osud se spojili a chtěli mě konečně obdarovat něčím, co mě napraví. Myslím tím to, že jsem dorazil domů, zapl počítač najel na nejmenovanou stránku, kde se mi zobrazilo, kdo ten den navštívil můj profil.
A!!!
Znám jí!! To je ONA!! Ta NÁDHERNÁ slečna z té hospody!!
Rychle píšu vzkaz.. Odpověď je téměř okamžitá. Pár slůvek konverzace, při které mi tuhla krev v žilách. Chtěl jsem víc a víc vědět o ní a ona o mě. Čím více mi na sebe prozrazovala, tím víc jsem si přál mluvit s ní a vědět, že to není jen jakási kybernetická bytost. Prostě jsem se potřeboval přesvědčit, že je opravdová..Tak jsem si s ní domluvil malou schůzku na páteční odpoledne.
Druhý den (ve čtvrtek) jsem do školy do slova letěl, abych se pochlubil tomu kolegovi, že jí mám, že s ní půjdu ven.. V pátek už jsem jen netrpělivě seděl a nemohl dočkat poslední vteřiny zvonění a domů jsem vystřelil, jako klaun z kanónu, abych se mohl připravit a udělat tak na dámu dobrý dojem.
V ujednaný čas už jsem stál u mašinky a u slona, o kterých jsme se dohadovali, že tam nejsou a jsou. Měla hrozný hlad, tak první, kam jsme šli byl malý obchůdek, kde si slečna koupila jeden jediný suchý rohlík, který žvejkala celou cestu zpět k parku.
Přivedla s sebou malého psíka.. Takovou malou ošklivou chlupatou nechlupatou tyčku s nohama, která na mě štěkala. Chvilku jsem si chtěl hrát na "tvrďáka" a tak malinko se mu vysmíval, ale po krátké době se nechal lotřík i pohladit, vrčet přestal a já si ho zamiloval..
Procházeli jsme se dlouho a dlouho a seděli snad na každé lavičče a řeč nestála ani minutku. Pořád jsme byli zvědaví jeden na druhého. Napadaly nás zvláštní a někdy moc vtipná témata typu: "Co je jalovice?"
Po téhle procházce jsem přišel domů nabitý takovým štěstím!!Dlouho jsem jí nechtěl dát své telefonní číslo.. Jen pro ten pocit čekání na novou zprávu.. S chutí jí otevřít a čekat,co se v ní skrývá.Ale nakonec ho dostala.
Dny ubíhali a my se scházeli častěji a častěji.. Bylo nám spolu nádherně.. Lehávali jsem na Benďáku na paloučku, koukali do nebe, povídali si a poslouchali hudbu, kterou jsme měli společnou. Tenkrát jsem si přál konečně se jí dotknout a začali jsme se "prát" v doprovodu lítajících kousků trávy..
Ten večer mi od ní přišla zpráva: "Děkuji za trávu, kterou jsi po mě házel. Celá jsem se osypala." To byla první zpráva z tísíce, kterou mám uchovanou v paměti slovo od slova. Odpověď na ní začínala slovem Broučku. A její odpověď zase: "Tak Broučku jo?:-) A kdy se zase uvidíme?"
Přišel den D a já už věděl, že jen kamarád být nestačí!! Cítil jsem její přítomnost všude, kam jsem zavítal, dokonce i do školy jsem začal chodit pravidelně a a byl jsem šťastný. 2. dubna v pul sedmé začal náš vztah "oficiálně" . Dny plynuly, Láska mi odjela na soustředění a pořád jsme si jen psali a psali a psali.. Můj život se vtělil do její osoby a nikdo a nic víc mě nezajímalo. Dny s ní byly vždy tak příjemně dlouhé a čas a čekání na ní vždy uběhl poměrně rychle a mohli jsme být zase spolu.. Nic nám nechybělo.
Já se začal připravovat na závěrečné zkoušky a ona mi pomáhala. Pak jela na vodák a já zůstal zase doma a čekal na ní.. Tak moc jsem se těšil, až se vrátí. To čekání bylo hrozné, ale dočkali jsme se.. Vrátila se skoro nemocná a vyčerpaná, ale byli jsme spolu a šťastní. Přišlo i na první "Miluju Tě".
Už si ani nevzpomínám, kdy jsme se spolu poprvé milovali, ale pamatuji si naprosto přesně pocity, které jsme si z toho odnesli.. Pro ní, já její první a ona pro mě, tou nejlepší! Těšil jsem se na každé další naše intimní setkání. Opravdu nikdy jsem s jinou nic tak překrásného, jako s ní nezažil.
Začalo léto a zkoušky byly za dveřma. A moje láska si přivstala, aby mě k nim doprovodila, podpořila a popřála hodně štěstí. Díky ní ze mě opadl veškerý stres a strach z neznáma. Školu jsem měl za sebou, teď si jen užít léto a začnou težší povinnosti..
A tak léto začalo.. Láska mi odjela na dovolenou a já byl doma s přáteli.
Když se vrátila našla si brigádu a a já jí chodil dělat společnost ke zmrzlině v nádražní hale.
Sedávali jsme tam a cumlali jednu zmrzlinu, za druhou.Naschvál jsme si říkávali, že ta, kterou má jeden nebo druhý není dobrá, škádlili se a objímali.
Moje maminka odjela na zahradu do Liberce a já měl jet za ní. Moc jsem si přál, aby mohla jet se mnou. A po spoustě přemlouvání ji rodiče pustili a my jeli.
Po její práci jsme sedli do vlaku, přitulili se k sobě a dívali se na ubíhající cestu. Pozorovali jsme naše zamilované obličeje.
Na zahradu jsme dorazili v jedenáct hodin. Aaron nás přivítal tak zuřivě, že jsem byl od něj celý špinavý a oslintaný. Postavil jsem stan, sedli jsme si k ohni a najedli se. Pak jsem si unavený šel lehnout do stanu a čekal, až se ke mě připojí . Už jsem spal, když mě probudil zvuk zipu, kterým otevírala náš stan. Převlékla se do růžové saténové noční košilky a přitulila se ke mě. Strávili jsme jednu ze vzácných společných nocí, na které se nedá zapomenout. Ale to nejlepší ještě mělo přijít a to hned druhý den. Šli ráno s mojí maminkou nakoupit a obě mi koupily nové triko. Mamka, abych měl v čem jet domů a Janinka ho původně chtěla pro sebe na spaní. Myslela si, že se mi nebude líbit, ale líbilo se. Odpoledne jsmě se šli koupat na přehradu.
Přemlouvala mě, abych šel do vody a já se nechal. Nakonec jsem se vykoupat šel.. Nevím, jestli dostala úpal nebo něco podobného, ale chodila zvracet.. Večer pak jen seděla u ohně a pomalu nemluvila.. Šel jsem znovu první do stanu a za krátkou chvíli už na mě klečela......
Lehli jsme si pod tu krásnou oblohu plnou hvězd a objímali se. Dívali se na tu nádheru a uviděl jsem jednu z nich padat. "Rychle! Něco si přej!" Zavřela očíčka a já viděl padat další. "A teď Ty!" řekla..
Přál jsem si, aby to mezi námi nikdy neskončilo. Další den jsme jeli domů.. Bylo nám to moc líto. Ale nedalo se nic dělat...

Pak jsem musel nastoupit do nové práce já a vše začalo jít z kopce.. Do teď nechápu proč vlastně.. Přestali jsme si rozumět a spolu jsme být nechtěli. Přislo na první z našich rozchodů. Oba jsme si to obrečeli a večer si psali, jak se nám po tom druhém stýská a že bychom spolu chtěli být a druhý den... No prostě pokračovali jsme dál..
V práci jsem ale zkončil.. Rozhodl se jít znovu studovat a sháněl na poslední chvíli, kam na školu.. Nakonec už jsem se nikam nedostal. Zůstal jsem doma a hledal novou práci.. Pomáhala mi, ale po dvou měsících jsem nastoupil do podniku k mé mamce..
Život s ní byl pořád plný lásky a štěstí a vše nám klapalo.. Blížil se náš první půlrok a naplánovali jsme si druhou návštěvu divadla.. Ten den jsem byl podruhé v nové práci a utekl jsem dřív, abych vše stihl. Přišla mi od ní zpráva a přání které znělo přesně takto:

"Mé srdce bylo vždy celé,
ale nedávno mi někdo půlku ukradl.
Byl jsi to Ty a dal jsi mi za něj to své
na opatrování a milování.
Tak doufám, že se ta moje půlka srdíčka
má u Tebe stejně dobře,
jako ta Tvá u mě. Miluju Tě!"

 Nepamatuju si z představení pomalu nic.. Jen její krásné vlásky, úžasné šaty, které jsme kupovali a její prsty propletené s mými. Zamiloval jsem si divadelní představení, už při první návštěvě s dívkou, kterou jsem tak moc miloval.. Další měsíc jsme si užívali naší velké lásky a moje drahá musela do nemocnice. Každý večer jsem jí volal alespoň dvě hodiny, četl jí pohádky a psal tak zamilované zprávy. Bylo to krásné, i když jsme nemohli být zase spolu a já ji chodil navštěvovat, jak jen jsem mohl.
13. listopadu přišla první smrtící rána, kterou se mi podařilo jen tak tak přežít, díky naději, že ještě není vše ztraceno. Přisel konec, který mě tu noc v práci položil. Zkončil jsem na pohotovosti, ale žil jsem dál.. Několikrát jsme se po tom sešli a zkoušeli se chovat alespoň, jako přátelé, což nám absolutně nešlo..
Ale přesně po měsíci vysvitla nová naděje a já se jí chytl a nepustil. Přišly Vánoce, které mě vždy ničily a měl jsem slíbený dárek, na který jsem se moc těšil.
Ano. 24. prosince mi napsala, co je mé největší přání. Napsal jsem, že mít zase svou lásku. Následovala odmlka a pak mi přišly dvě zprávy po sobě: "Miluju Tě!" a "Vrať se mi!" .
V tomto sledu událostí jsem se opět začal cítit šťastný. Věděl jsem, že jsi beze mě ztracená, stejně, jako já bez Tebe!! Byli jsme spolu co možná nejvíce, hrál a zpíval jsem Ti písničky, které jsi milovala a byli jsme stejně prdlí, jako kdysi dávno. Ale netrvalo ani měsíc, kdy jsi si ode mě potřebovala odpočinout, ale nic jsi mi ani nenaznačila.. Hledal jsem, kde jsem mohl udělat chybu a stále jsem nic nenacházel. Seběhlo se moc událostí naráz, které mě.. Ani nevím, jaké slovo použít.
 23. ledna 2009
Explodovalo to ve mě, jako nejsilnější a nejničivější bomba a v záchvatu vše během několika vteřin prostě ukončil. Když po pár minutách záchvat přešel a já si uvědomil, co jsem provedl, bylo pozdě. Mé neuvážené slovo už dávno zničilo náš překrásný vztah. Teď jsem bezmocný a neumím svou chybu napravit. Moje milované Koťátko prosneslo své poslední slovo, které mi roztrhlo srdce..
Od té dobz jen ležím a krvácím. Píši zamilované básničky a vzpomínám na lásku, kterou zničil vztek. Vztek, který jsme měli vyřešit společně a ne s jinými lidmi. Od pátku jsem nejedl a naspal jen pár málo hodin.
Bojím se Ti už napsat zprávu. Ale chtěl bych Ti říct:

Lásko, jsi mé všechno a my měli být pořád spolu! Každý máme svoje chyby a vím, že to se mnou není jednoduché. Šancí napravit mé hlouposti jsi mi dala už dost a myslím, že žádat Tě o další už by bylo jen k ničemu. Svoje šance jsem promarnil a hlavně tu poslední. Píšu Ti tahle slova a z očí se mi valí proudy slaných slzí, které měly být slzami štěstí. Ale ano, můžu si za to sám a to, že jsem jednal v afektu mě neomlouvá. Ale omluvit jsem se Ti chtěl. Bojíš se. Vidět mě raději nechceš a přesto musíš. Mám tu ještě věci, které Ti musím vrátit a moc si přeju se s Tebou setkat, i když se bojím, že to bude poslední nádherná věc v životě, která mě potká.. Nevím, co psát. Moc mě to bolí. Chtěl bych s Tebou ještě mluvit..
Vím, že mě miluješ a to, proč jses takhle rozhodla je jen proto, že máš dojem, že to tak bude lepší.. Chtěl bych Ti dokázat, že lepší to nebude. Vlastně Ti to dokazovat nemusím. Ty to víš sama. Ale přesto..
Až se zas jednou podívám do Tvých nádherných očí, uvidím Tvou duši. Duši, kterou jsi sama v sobě uvěznila v okovech. Lásku ke mě však spoutat nedokážeš, i když se snažíš. Je nezkrotná stejně, jako ta moje. Poruč jim. Neposlechnou. Společně se promění ve vlaštovky a užívají si svou svobodu a štěstí z toho, že se mohou obletovat. Stejně, jako jsme si užívali my dva. Budou stále spolu, i když my už spolu nebudeme. Miluju Tě Lásko Moje!!


Zemřel jsem 23. ledna 2009

Autor Honza.182 on 27.Leden 2009 at 22:50 | Permalink