Chci, abys věděl, že v tom nejsi sám. Jsem tu s tebou, sice tě nemůžu chytit za ruku, pohladit tě ve vlasech a pomoci ti, poradit, když to potřebuješ, ale jsem tu. Dívej se pozorně, hledej mě ve větru, vodě, v odrazu zrcadla. Nauč se číst mezi řádky.Můžu být všude, kde mě jen budeš chtít vidět. Můžu být kytka na zahrádce nebo plyšák v tvé posteli, vedle kterého spáváš. Stát při tobě, to já budu, ale nikdy nenatahuj ruku. Víš, byl bys zklamán. Zmizela bych ti, protože už nejsem živá. Jsem ve světě bílých postav, kde je ticho a klid, který jsem nikdy předtím nezažila. Ty mě nevidíš, neslyšíš. Ale já tě vidím a nechci, aby ses trápil. Prosím, nebreč pro mě, slyšíš? Nemůžu ti to říct osobně. Už jen v tvé mysli můžu být s tebou, vzpomínky na mě tě smí hřát. Nikdy na mě nezapomeň, to ty víš „já ráda tě mám“.
   Chlapec ležící na posteli se náhle probudil. Vzbudila ho známá písnička, kterou hráli v rádiu. V koutku jeho oka se objevila velká třpytící se slza, která pomaloučku stékala po jeho tváři, kde vytvářela cestičku, až nakonec dopadla na kytici sedmi suchých růží, které držel v ruce. Jeho výraz byl nepřítomný, jen ztěžka odříkával slova. Vypadal mnohem starší, než doopravdy byl. Smutkem a žalem mu přibyly vrásky na jeho krásné tváři. Písnička skončila, chlapec se podíval na velkou fotku dívky, kterou nikdy nedokázal ocenit nahlas, před ní samotnou. A jen potichu sám pro sebe si vzdychl. Svíčka, kterou měl na stolku, dohořela, zapraskala a nepatrný kouř se zvedl ke stropu. Svíčka, kterou dostal od ní, zmizela rychle, stejně jako ona sama. Kouř jako její duše stoupal vzhůru. Chlapec se oblékl jen lehce - byl krásný slunný den, vzal kytici a vydal se na nedaleký hřbitov. Očima hledal ten správný hrob, dnes poprvé se odvážil sem zajít. Po tolika měsících sebral odvahu a přišel. Očima koukal na jména na náhrobcích, většinou tam byly i fotky zesnulých. Ale žádná holka nebyla jako ona. Měl jsem tu čest poznat anděla, možná, kdo ví? Byla jsi jiná, tak zvláštní a já jsem si toho nevážil. Kolikrát jsem se s tebou pohádal jen tak, protože jsem měl špatnou náladu. I když jsi za to vůbec nemohla. Když chlapec našel ten správný hrob, tak si sedl na jeho okraj a hodnou dobu mlčel. Neměl co říct, možná se sám za sebe styděl. Asi. Po dlouhé pomlce padla jen jedna zásadní otázka: „Proč?“
   Na hrobě spadla váza, jsem tu s tebou, odpovědět bych ti chtěla. Proč?, protože jsem byla tak strašně hloupá a jednala jsem bez promyšlení. Pamatuješ, jak jsme se smáli tomu, že přátelství mezi klukem a holkou neexistuje? Byli jsme vyjímka, já rozuměla tobě a ty zase mně. Ten smích nám všichni záviděli. Byli jsme dvojka lichých lidí, kteří se našli. Já ztrávila pár krásných let po tvém boku, i když jsi mně párkrát vynadal za něco, za co jsme vůbec nemohla. Přesto všechno to povídání, těch promluvených hodin za to všechno to stálo. Já radši tě měla, než kohokoliv jiného. Pak ale nastal zlom, zamilovala jsem se do toho krásného kluka. A ty ses změnil, nevěděla jsem proč. Tvá věta, že si zasloužím někoho lepšího, mi vrtala hlavou, ale nemohla jsem si pomoci. Mrzela mě tvá ztráta, byl jsi odtažitý, mlčel jsi a když jsi promluvil, jen jsi mě shazoval. Byla to tehdy změna a já se dost trápila. Zhoršila jsem se ve škole, protože jsem seděla vedle němé sochy, která mě znervozňovala a navíc za svými zády jsem měla toho kluka, který o mě neměl vůbec zájem. A teď bych se chtěla já zeptat: „proč?“. Jestli začneš povídat, je na tobě, protože mě neslyšíš. Nevidíš, že sedím před tebou a koukám se na tebe. Natahuju ruku a jen lehce na tebe sáhnu.
   Chlapec se otřásl, zvláštní chlad mu přejel po ruce. Otevřel ústa a začal mluvit, konečně. Po tolika měsících jí to přišel vysvětlit. Věděla to. Nevím, zda jsem připraven ti vypravovat tento příběh. Nevím, jestli mám dost sil podívat se pravdě do očí. Možná bych ještě dnes měl mlčet, jenže když budu mlčet dnes, nepovím ti to nikdy. Myslím, že bylo pátého. Ten den se nic tak zvláštního nedělo, pršelo. Blesky křižovaly oblohu, tmavou jako černý uhel. Na zem padaly velké kapky, které na ní vytvářely potůčky. Bylo vlhko, mokro. Dívkám kapky máčely vlasy, mazaly líčidla. Koukal jsem se po nich, ano. Hledal jsem někoho hezčího, milejšího než si ty. A zoufale jsem si uvědomoval, že jen ty mě chápeš. Lidé kráčeli po ulicích s deštníky v ruce, zahaleni do teplých kabátů. Všude byla cítit nastávající zima. Přeskakoval jsem velké kaluže, do jedné z nich jsem omylem šlápl. Voda se rozstříkla na všechny strany. Pocákala pár procházejících lidí, kteří na mě házeli pohoršující pohledy. Nevšímal jsem si jich, spěchal jsem. Ten den jsem ti chtěl něco říct. Jenže jsem tě nenašel, nebyla jsi ve škole, doma a ani v kroužku, který si nikdy nevynechala. Prošel jsem naše známá místa, kde jsme spolu byli mnohokrát, když jsme se schovávali lidem, utíkali jsme před problémy. Nikde jsi nebyla. Tenkrát jsem si pomyslel, že mi není souzeno ti to říci a smutně jsem došel až domů. Tam na mě čekali rodiče, kteří mi oznámili, že jsi mrtvá. Ten hnusný deštivý den se mi vryl do paměti a v kalendáři udělal černě velký vykřičník. Nevěděl jsem, proč jsi to udělala, o to bylo horší, že jsem ti chtěl říct, že tě mám rád víc než jako kamarádku. To jsem právě dneska chtěl, ale vážně mi to nebylo souzeno. Každý se mě ptal, jestli něco nevím? Proč? Ale já jen němě kroutil hlavou, za ten poslední měsíc jsem tě kvůli tomu klukovi ztratil. Ne úplně, viděl jsem, jak se trápíš, pro něj a pro mě. Ale já sám jsem byl mimo, nedokázal jsem ti pomoci, a to mě teď mrzí. Jenže je pozdě, na všechno. Ztratil jsem super holku, kamarádku. Jen proto, že ten kluk o tebe vůbec nestál. Nelíbila ses mu, prý vůbec, což ti taky toho osudného deštivého pátého listopadu řekl. Chybíš mi, ale s tím už nic neudělám. Naposledy se podíval na hrob, kde byla její fotka, pohladil kytici sedmi suchých růží, které pro ni měl toho pátého a odešel.
   Měl jsi mě rád, víc než jako kamarádku? Proto ta věta, ta odtažitost. Nedokázal jsi to unést, ale mlčel jsi. A já, přestože jsem tě znala dobře, jsem nic nepoznala. Asi jsem nebyla ta pravá kamarádka, nebo mi to prostě nedošlo. Proto ty měsíce smutku a slz, zatímco ostatní si už zvykli. Ani si nebudu domýšlet, že všechno mohlo být jinak. Zkrátka jsem tu, ty jsi mi svůj příběh pověděl - měla bych i já to vysvětlit. Bylo pátého, zima a pršelo. A já jsem se po dlouhé době odvážila zeptat toho kluka. Bohužel však necítil to co já. Neměla jsem se komu svěřit, ty jsi mě dávno odepsal. A tak jsem šla domů. Házela jsem zlé pohledy na všechno kolem, propalovala jsem obrazy - všechno, na čem spočinul můj zrak. Nevydržela jsem však mezi čtyřmi bílými stěnami a vyšla jsem ven, kde jsem potkávala dvojice držící se za ruce. Moje psychika to nesnesla a já jsem počkala na vlak, který mi jel něco kolem šesté. Poslední minuty života jsem probrečela. A pak už jen ticho.
   Chlapec se z toho pomalu dostává, pravidelně chodí na hrob s kyticí růží. Vždy si s ní dlouhé hodiny povídá. Našel si nové přátele, vyměnil školu. Začíná znova žít, ale schází mu kamarádka. Už nikdy si žádnou najít nechce, prostě se dostal mezi skupinu lidí, kteří nevěří v přátelství mezi dívkou a chlapcem. Zapomněl na časy, kdy se těm lidem spolu smáli. Řídí se heslem, že je moudré nevzpomínat.
   Ona mu to nemá za zlé, je ráda, že začal znova žít. Přeje mu to a závidí. Je stále s ním, hlídá každý jeho krok. A většinu času sní, možná by to mezi nimi opravdu bylo fajn, ale kdo ví? Ani jeden to už nemůže zažít, prostě to skončilo. Skončilo všechno, co bylo tak hezké. Když se podívá na Zem, začne brečet.

   Po ulici jde chlapec s dívkou. Drží ji za ruku a na jejich hlavy se snáší déšť. Kdepak déšť, to jsou slzy andělů láskou zklamaných. Chlapec se usměje, podívá se na oblohu, přeskočí kaluž a je šťastný, že se dneska deštivého pátého listopadu nic strašného nestalo.