Slepota

Nevidím nebe,

zrovna tak tebe...

Záři hvězd – vzpomínám matně,

když naposled pro život tento viděla jsem krátce.

Jako světlušku, kterou chytíš a zhasne.

Jako hvězdy, když noc mizí v dálce.

Když se sluncem mění stráž,

aby všechny ozářilo-to teplo a zář.

Vzpomínám, na dobu,

kdy vidět tě mohu.

Na očí tvých zář,

když viděla jsem, jak hladí mojí tvář.

Však lesk už zmizel kdesi,

někde mezi tajemnými lesy.

Ani světluška tu není,

není tu světlo, není tu dění...

Jenom černá tma,

co oči moje ovládá...

Jako šátek černý,

hrubý a neprůhledný...