Ventilátor

Obětí tvé poslední, nepatřilo mně, ale smrti.
Tvé ruce již nehladily mě,
ani nepokoušely se mě svést,
spadly a život v nich skončil.

Ani oči tvé, co viděli mi do duše,
už neměly více tu jiskru.
Už nikdy víc nepohlédly na mě
aniž by byly plné citu.

Už není tělo, které bych milovala,
změnilo se v kosti, které zapálit jsem dala...
Změnily svůj tvar... v prach se proměnily...
Já v domnění, že bude z tebe pták,
poslala jsem větru ten prach.

Však vím, že zemřel jsi
a budeš mě pronásledovat už jen ve snu!
Ve snu krásném, snad nebude to múra noční!
Snad bude to sen, kde mi dojde, že všechno končí!
Přála jsem si, abys zemřel v tichu i po tom, co se stalo nám...
Nechtěla jsem, abys skončil v bolesti a na ventilátoru...
Ten pohled byl strašny, byl jsi tam
a přece nemluvil - ani se mnou...
Díval ses a pohled to nebyl tvůj.
Jenom tělo, které mělo tvoje oči, tvé ruce i rty...

Nezlob se na mě, ale nemůžu to takhle nechat být,
čas plyne a tělo tvé není to, co bývalo,
nohy i ruce, to všechno se amputovalo!
Nesnáším pohled, kdy objeví se modřiny - zasrané proleženiny!
Já nechci, aby to šlo s tebou takhle dál,
nezlob se na mě, ale ventilátor ti zkolaboval!