Pláč

Když oči už zavírám
a u srdce mě svírá...
A voda stéká po tváři,
to není déšť... je to voda 7 moří!

Tak slaná a mokrá,
tak malá a hrozná.
A za ní sestřička už jde
a srdce moje najednou stávkuje!

Stávkuje a láme se,
při vzpomínce na tebe.
Rozum jenom lituje
a slzy s pláčem tělo mé vysiluje...

Se vzpomínkou na tebe...
...pláč se spouští!
Se vzpomínkou na nás...
...srdce končí!

Polibek

Je v tom ten dotek,
kdy je spojení cizích buněk.
Každou setinu cítím,
jak v sedmém nebi mizím.

Jako Mácha v Máji,
jako člověk v ráji.
Jako když jsme spolu
a cítíme tu touhu.

Je to spojení... nejen těl...
je to víc než, kdo, kdy chtěl...
Jsme to jen ty a já,
v polibku, v srdci, v mysli a tak dál...

Každý lásku má,
někdo jí dává a někdo dostává...

Pomsta

Je pomsta trest nebo je to cesta na pomoc?
A nebudu já, ta co řve: "Prosím, pomoc!"
Pomsta je ta, co člověka ovládá,
ona je ta, co mi oči zavázá,
ona je ta, co řídí srdce mé.

A já?

Já jsem ta, co pomstu zprostředkuje.
Slova pomsty jsou tak zlá...
- zlé je srdce i hlava bolavá -
Oči jsou vyschlé a úsměv upada.
Pomsta je ta, co člověka poznamenává.
Na duši jizvy, na srdci kámen,
v mysli moji zoufalost známá je jen.

Chtít pomstu poznat, abych zjistila, že nikomu nesluší?
To je otázka, kterou si nikdo nepoloží!

Ani já...

Proto jen chci...
...jak to jen říct?
Omlouvám se všem, já chci ulehčit duši!