Asi bych si teď neměla stěžovat...mám konečně lásku kterou jsem si tak moc přála...takovou za kterou můžu být ráda a nemusim denně ronit slzy zato že jsem zase udělala chybu...mám rodinu...mám kde spát co jíst...atd...jiný nemaj ani čtvrtinu toho co já a já si jdu stěžovat...jo jdu protože mi něco strašně schází a to to na čem jsem si vždycky zakládala nejvíc...nejlepší přítel...jo mám spoustu kamarádů...mám s kym si povídat s kym chodit pařit i komu se svěřit ale ne tolik jak bych chtěla...už nemám svojí Mišičku mojí princeznu s kterou jsem byla každej den a mohla se jí se vším svěřit...už to neni jako dřív a nebude...protože jsme obě jinde ona má svoje lásky a já? nemám nikoho s kym bych mohla zajít na kafe do města a každej den něco...jenom ty kalby nás všechny držej pohromadě...ani svýho brášku nemám ten už je taky někde jinde a má jiný zájmy než poslouchat svojí ségru...neni to jako před tim že jsme si sedli a rozebrali nás...už ne...a právě to mi tak moc chybí někdo komu bych řekla jak mi je...co cítím a co se mi honí hlavou...ach jo...