... neboj se nikdy mě neztratíš, budu stále při Tobě ať se stane cokoliv, můžeš se na mě spolehnout, jsem tu pro Tebe
. Mysli na to prosím, nechci o Tebe přijít 
.... , po těchto slovech ji objal ... jemně, chvíli spočinula v jeho náručí, štastná že má tak skvělého přítele. Štastná, že konečně našla někoho komu na ní záleží 
Odstoupili od sebe a na chvíli se zadívali do očí
, v jeho temně zelených očích se zračila upřímnost... snad i jakási láska... vzal ji za ruku a šli, všude byla tma ... jedna z takových těch ponurých podzimních nocí... začínala být docela zima, ale ona si toho vůbec nevšimla ... byla štastná ... povídali si ... cítila se jako v jiném světě... pryč od rodiny a starostí s ní, pryč od přátel, ke kterým má ted velmi zvláštní vztah... konečně pryč od všeho pro ni bolestného... jako zlý sen se teď zdály ty marné probrečené noci 
... byla s ním... on ji poslouchal... poradil a snažil se být s ní... přála si, aby to nikdy neskončilo... jenže už došli k jejímu baráku ... zastavili se pod vysokou lampu u zadního vchodu.. chytil ji oběma rukama, zadíval se jí dlouze do očí.. byl tak blízko... tiše řekl ,,Nezapomeň, mám Tě moc rád..., už po druhé jí vrhkly slzy do očí a zašeptala: ,,Nezapomenu... Moc mi na Tobě záleží... děkuju za všechno, dal jí pusu 
a rozloučil se ... šla domů...stejně jako teď s každým schodem z ní opadávalo štěstí, a nastával strach...smutek...bolest...
Jenže ted je všechno jiné... jakoby se jeho slova ztratila někde v šeruminulosti
... jakoby byla pohřbena dolů do toho nejlubšího hrobu... chtěla je vyhrabat... připomenout... vrátit ty krásné chvíle, ale hradby bolesti ji nepustili ... je uvězněná sama v sobě ... svůj vlastní vězeň ... otázkou co se vlastně stalo se přestala zabývat, odpověd nenalezla... žije ve vzpomínkách... každý večer má velkou chuť mu napsat, omluvit se mu za všechno... udělat cokoliv proto, aby jí odpustil... jenže co jí má odpustit?? za co se mu ona má omlouvat?? když je to on kdo ji zranil... ale ví že on se nikdy neomluví...Za neustálého přemýšlení a vzpomínání došla domů, odemkla dveře bytu a vešla ... slékla bundu a boty a šla do svého pokoje... už je tady zase...sama
... zavřená ve své komnatě bolesti... bolesti která neuniká ani dlouho otevřeným oknem... V dálce vysvitlo sluníčko...konečně po dlouhé době... když se tak dívala ven, napadlo ji že ješte včera byla štastná... myslela na svého kluka a bylo jí krásně.. jenže všechna ta radost, kterou jí láska dávala zmizela.. ted zas musí vzpomínat na ztracené přátelství...musí přemýšlet o tom co se děje s jejími kamarádkami...proč ji přijde že se od ní vzdalují ? neumí věřit ... od té doby co ho ztratila se uzavřela sama do sebe... a do její nedůvěry proniklo víc lidí ... a její kluk a její nejlepší kamarádka, jediná která ji chápe a pro kterou se ona snaží udělat cokoliv ... jenže.. je s nima štastná..ale nedokáže se ubránit myšlence že jí udělají to samé co on..zradí ji a nechají na okraji propasti... pomalu se propadat dolů do bezedného žalu... někdy cítí, že se jim vzdaluje ... má kolem sebe přátele ... jenže ji všechno bolí... už dávno zjistila že předstírat štěstí je blbost 
... ted už to nedělá.. žije tak jak žije.... 
Zajímavé co - nemyslíte? nepřipomíná vám tohle někoho koho dobře znáte? ti, kteří mě znají možná ví co tím mám na mysli...
Proč existují věty jako: Mám Tě rád
... Nezapomenu na Tebe... Nikdy mě neztratíš... Budu vždy při tobě... Mysli na mě... Jsem s Tebou 
... Nechci Tě ztratit ... a další a další.... 
Stojí ty štastné chvíle jaké prožijeme při jejich prvním uslyšení za tu bolest co nastane potom až tu osobu co je vyřkla ztratíme??
Už nikdy nikomu neuvěří ... kvůli pár písmenkům ... kvůli minutám štěstí ... jsou jejím životem slzy...
