03.Listopad 2006
VYZNÁNÍ
Za těch 18 let, co chodím po tomhle světě, jsem již poznala, že život je místem, kde žije pohromadě láska, bolest, nenávist, závist a štěstí. Ten můj mi občas připadal jako poušť, jež nemá konce, jako něco, co postrádá smysl. Ale když jsem spatřila Tvé modré oči a Ty ses na mě zadíval svým hlubokým pohledem, bylo to, jako kdyby se uprostřed pouště rázem zjevila oáza, ze které bych se mohla napít a své životní pouti tak dodat šťávu a sobě chuť jít dál. Voda v oáze může být jedovatá, váhala jsem dlouhé týdny nad tím, zda-li se mám napít. Ale když jsem byla opravdu vysílená, řekla jsem si "Teď nebo nikdy". Tak to udělám nejen ve své představě, ale i v reálném životě. Po předcházejících zklamáních zůstalo v mém srdci spousta lásky, která se ovšem smísila s nenávistí a bolestí. Moje srdce nemá kohoutek, kterým by se dalo otočit a všechny šrámy se z něj rázem vypařily. Ale Ty jsi byl prvním a jediným člověkem, kterému se podařilo oddělit mou lásku od nežádoucích příměsí a zachovat ji tak čistou, jak byla původně. Přemýšlela jsem dlouho, víš, na světě je jeden člověk, kterému bych chtěla všechny svoje city věnovat, ale je ve hvězdách, zda-li on o to bude stát. Ano, tušíš správně, jsi to Ty. Možná dělám špatně, že Ti to vůbec píšu a nechávám za sebe mluvit svoje nitro, neuvažuji racionálně, vím, ale v hloubi duše věřím, že ve mně nezůstane jen prázdno, že mi po Tobě nezbyde jen záhon otrhaných kopretin. Doufám, že je budeme společně zalévat a nechávat je růst do krásy, do společné krásy. Už nechci, nechci zažívat ten pocit, kdy mě vnitřně zžírá smutek, chci se radovat, chci se radovat po boku Tvém. I přes všechny neduhy miluji svůj život, miluji ho z jednoho důvodu - dal mi Tebe. Ty jsi můj život a Tebe miluji. Kéž bys tento pocit sdílel se mnou. Chtěla bych se dotknout Tvých rtů, chtěla bych se dotknout toho, co mé myšlenky ústavičně v hlavě ztvárňují. Snů, co každý večer zdají se mi. Vzít Tvé prsty mezi své, dát světu najevo, že ráda Tě mám. Věřím na zázraky, v to, že pravá láska existuje a že Ty jsi její podobou. Chci, abys mě naučil najít úsměv na mé tváři, která už ho ztrácela, poznávat radosti života. Nechci prožít další muka a projít peklem znova. Možná už je mi ale dopředu, sudičkami dáno, zůstat na tomhle světě sama. Je? Tuhle otázku si ve své mysli kladu snad už tisíckrát, ale její rozřešení je na Tobě, jenom na Tobě...
Autor: J.a.r.u.s.k.a v 16:25 |
Komentáře (0):