Ahoj,
doufám, že když to začínáte číst, cítíte se líp, než já teď a tady. Prožila jsem strašnou strátu a není lehký se s ní vyrovnat. Ten, kdo to zažil mi rozumí a ten, kdo to nezažil, může být rád . Každopádně každej má svých starostí dost a každej si tvoří svoje prožitky sám. Jde mi o to, že když už někdo trpí, měl by předat něco, aby se globálně trpělo míň, nemyslíte? Myslím tím, že bysme si měli pomáhat. 
Zní to dost naivně, já vím. Někdo možná může říct, že každej si musí prožít sám svou chybu, to je určitě zcela pravda. Ale já to myslím po psychické stránce. Pokud se někomu sesype svět, protože jeho základy se hroutí asi určitě si přece uvědomí, že udělal chybu, v něčem určitě. A teď najednou potřebujete to, čím jse ještě nedávno "opovrhovali" - přátelství. Po tomhle týdnu, plným zvratů, intrik, lží - prostě hnusných událostí - jsem si jistá, že je chyba stavět si život na základním kameni Láska. Když se zamyslíte, je to docela jasný.
Když to tak čtu znova, připadá mi, že zním, jakobych snědla všechnu moudrost světa. Ale jsem prostě tak poznamenaná vším, co se okolo mě děje, že nemůžu jen tak sedět se založenýma rukama. Asi si tohle stejně přečte jen pár lidí - asi moji nejbližší - kteří ví, jak se věci mají. Po včerejšku s mým dobrým kamarádem, s nímž jsme dlouho filozofovali, nemůžu přestat přemýšlet nad různýma věcma. Jednou z nich je lidská naivita. Víra v to, že lidi můžou být lepší. Víra je určitě potřeba, ale asi je zbytečný dávat tolik energie do toho, co už je asi v nedohlednu... Teď si říkám, jestli tohle mám vůbec zveřejňovat. Hm, asi se nebudu chytat takových témat, o kterých se toho dá říct tak strašně moc a nikdo se stejně neshodne... Půjdu k myšlence, se kterou jsem začala.
Určitě je těžký rozeznat, kdo stojí za bolest a kdo ne. Před měsícem bych nevěřila, že budu psát tohle, v tuhle chvíli. Ach, život je nevyzpytatelnej. Znám několik lidí - pro mě strašně důležitých - u kterých vím, že mi nechtěli a ani nechcou ublížit. Těch si nesmírně vážím a nikdy jim asi nebudu moct vynahradit to, co oni udělali pro mě. Nevím, jestli je vhodný jmenovat..? Myslím, že ty holčiny stejně ví 
... jde hlavně o Květuš a Dvojčátko. 
A je to venku, bylo by nefér vás "zapírat". Před nedávnem bych jmenovala ještě jednoho člověka, takovýho, kterýmu jsem vždycky ubližovala jen já. Byla jsem přesvědčená, že nevinnější člověk snad nemůže existovat, někdo tak oddanej... bylo nefér po něm chtít oddanost, když já na tom nejsem stejně. Byla jsem jiná v pohledu na život a to nebylo dobrý. (Každopádně jsem doufala, v hloubi duše jsem doufala, že se kvůli mně změní. Vím, že to zní absurdně, chtít po někom, aby do vztahu dával míň sil.) Ale podívejme se, chvíli na to, se dovídám takový věci, že mě mrazí v zádech..., že ztrácím dech a nenacházím slova. Bezmoc, tak to jde popsat, neskutečná bezmoc, se kterou nejde nic dělat. A pokud chcete, dovíte se, že to vlastně není vaše věc (musím se tomu smát, protože jinak bych asi brečela). A tak jsem se po probděné noci smíříla s tím, že prostě musím začít znovu. S čistým štítem zase budovat nějaký nový vztahy, slyším, co bych slyšet asi neměla. Totiž, že onen člověk moc trpí lituje, znova lituje a trpí a čeká odpuštění. Lze odpustit něco neodpustitelnýho? H? Pokud to opět obnovíme, nebude to z mé strany jenom soucit? Jenom nečistý svědomí z toho, že trpí..? Teoreticky to opravdu nebyla už moje věc, ale de facto se mě to určitě týká - o to víc, když bychom si měli prominout. Přece existují taky morální zásady, který zná každej, ale pokud se to hodí, zapře to a vlastně o tom "nikdy neslyšel". To mi vadí, teď totiž vypadám zase já, jako ta, co neumí odpouštět. Vlastně je mi jedno, co si myslí ostatní, jen mi vadí absolutně mylný představy některých lidí. Co mám ale dělat? Nezbývá, než zapomenout a zlomit toho člověka podruhé, protže je to nesmysl. Když totiž zavřu oči vidím to, co provedl,bohužel nespatřím nás dva, jak se držíme za ruce, kdepak... a o tom to celý je, o tom, že člověk se nedokáže dělit, nedokáže vklidu pochopit, že není jedinej na světě. Nedokáže toho nejdůležitějšího člověka na světě půjčovat. Ať už není ten nejdůležitější, pokud to takhle je. Určitě existuje někdo, kdo by s tím neměl problém. Někomu to možná nepříjde vůbec divný. Já se mu ztěžka podívám do očí, nedokážu s ním tvořit budoucnost. 
Jste dobří, že jste to dočetli až sem. Díky za váš čas...
Ja-nula
