Hodná čarodějka měla den,
ve světě iluzí, mýtů a dějů,
své umění směle hnala ven,
do reje hříšných časoprostorů a vjemů..

Bezejmenná, neviditelná síla,
padla a zapustila kořeny,
náhle na mě se rozpustile dívá,
já byl překvapený a zmatený..

Jako jarní život a já v něm,
pnulo se vše do krásy,
uvnitř i kolem byl lásky sněm,
malující v mysli něžné obrázky..

Pojmenoval jsem jí a uviděl,
svět naplno se změnil,
snad i sám sobě já si záviděl,
a bezmezně té fantazii věřil..

Přilétla jako kapka vody na poušti,
jako štěstí, jenž si zasloužíš,
jako dar, jenž všechno v tobě odpouští,
jako lék na hříchy, jichž se dopouštíš..

V tom bytí měly vrásky vycházky,
a člověk spadl do lásky,
do bájného světa ze snů a nadsázky,
kde z přemýšlení plynou něžné otázky..

Vítr když vane prudce jedním směrem,
a napíná se za svým cílem míhavým,
připomíná člověka, jenž byl také sveden,
marně, ale přitom jedinečně krásně, vřele..
Do světa, kde byl tu víc tu méně vítaný..