V očích máme zapsánu celou duši!Nikdo nemá rád bolest. Láska bolí a přesto po ní toužíme...

Milovat neznamená jen mít rád, milovat znamená věřit a lásku dát. Milovat je odpustit a znovu podat ruce, milovat je rozdělit duši i srdce...

Stačí minuta, aby jste si všimli člověka. Hodina, aby se Vám zdál sympatický. Den, aby jste se zamilovali. Ale nestačí celý život, aby jste dokázali zapomenout !!!

Každý vidí jak vypadáš, ale jen málokdo odhalí, kdo opravdu jsi...

Největší štěstí je vědomí, že nás někdo miluje...

Člověk je to, v co věří...

Jedna z nejšílenějších, nejjistějších a nejštědřejších životních radostí je přát štěstí ostatním...

To po čem toužíme, je obvykle k mání až po tom toužit přestaneme...

Nabídnout přátelství tomu, kdo chce lásku, je jako dát chleba tomu, kdo žízní umírá...

Dej každému dni příležitost, aby se stal nejkrásnějším dnem tvého života...

Když se zavře jedna brána ke štěstí, další se otevírá, ale my se často tak dlouho díváme na tu zavřenou bránu, že si nevšimneme té, která se pro nás už otevřela...

Přátelé jsou andělé kteří Tě postaví na nohy když Tvá křídla mají problém si vzpomenout jak lítat. Neexistuje žádný začátek ani konec!! Jediné co máš je teď! Včera je historie.... dnes je dárkem..... a zítra....? Zítra je náhodou...

Opravdový přítel je ten, kdo ti nabídne ruku a dotkne se tvého srdce...

Přítel je ten, kdo se spoluraduje z dobra, jehož se dostane druhému, a kdo spolu s ním cítí bolest, když má zármutek, ne snad z nějakého jiného důvodu, ale pouze kvůli němu...

Přítel, to je někdo, kdo zná píseň ve tvém srdci a dokáže ti ji zazpívat, když jsi, ty sám zapomněl slova...

Žádný muž či žena není hoden tvých slz a ten, co je, tě nikdy nerozpláče...

Jen proto, že tě někdo nemiluje tak, jak bys ty chtěl, neznamená, že tě nemiluje jak nejvíc umí...

Světu jsi možná jen jednou osobou, ale jedné osobě můžeš být celým světem...

Vždycky se najdou lidi kteří ti ublíží, ale ty nesmíš přestat věřit. Jen musíš být víc opatrný, komu uvěříš příště...

Staň se lepším člověkem, poznej sám sebe a buď si jistý kým jsi, než zkusíš a poznáš někoho jiného a budeš očekávat, aby oni znali tebe...

Nejsmutnější sny v životě jsou ty, o kterých víme, že se nikdy nesplní...

Pracuj jako když nepotřebuješ peníze. Miluj jako bys nebyl nikdy zklamán.Tancuj jako by se nikdo nedíval. Zpívej jako by nikdo neposlouchal. Žij jako by byl ráj na Zemi...

Nikdy se nemrač, i když jsi smutný,protože nikdy nevíš, kdo se může zamilovat do tvého úsměvu...

V životě jsou chvíle,kdy vám někdo tak moc chybí,že by jste ho chtěli vytáhnout ze svých snů a skutečně ho obejmout.

Nelituj toho co se stalo, ale toho co se nestalo a stát se mělo!!!!

Lásku si nejde vynutit ani vyloudit lichotkami, přichází sama, nehledaná, nečekaná, nežádána...

Máme sklon zapomínat,že štěstí není dosáhnout něčeho,co nemáme; naopak je to objevení a docenění toho,co máme

!!! Nejhorší způsob, jak poznat, že ti někdo chybí, je posadit se vedle něj a uvědomit si, že už nikdy nebude tvůj !!!

Plodiny jsou někdy svině,
ať už rajče nebo dyně,
já mám totiž nervy,
bo v ní jsou i červy!
Jako jinak je to fajn,
chutná mi, když nemám šajn,
co tam leze za brouky,
který patřej na louky,
jabko, hruška všude jsou,
choroby nám roznesou,
lezou všude a hodně,
lezou klidně po hovně,
pak si vlezou do třešně,
byt maj takhle vyřešen!
Co pak chudák zelenina,
špatný je to pro ní klima,
vyžraná je jako tchyně,
vevnitř to pak všechno hnije,
to už si snad hodim laso,
než jíst plody a v nich tohle maso!

Intro těla,
když jsi mě měla,
ta chemie, když si mě chtěla,
pozitivně zněla,
dřív...

Teď?
divná změť..
plno lásky, plno chtíče,
co tebe jen se týče,
ale nejen to..

Miluj mě dál nebo táhni,
nedrž se pusť to bolí!!
Nechoď, zase budu hodný,
zpátky mě k sobě stáhni,
tam budu tvůj,
ať už jakýkoli..

Jsou chvíle co zůstanou,
chvíle, co prožíváme s odvahou,
jsou lidé, jenž nejsou s námi ale v nás,
jednu takovou dobře znám,
stále v ní doufám a myslívám,
chci jí jen říct, že..

..jen s ní se probouzím a usínám,
..navždy jí v srdci ctím a nosívám..

Hodná čarodějka měla den,
ve světě iluzí, mýtů a dějů,
své umění směle hnala ven,
do reje hříšných časoprostorů a vjemů..

Bezejmenná, neviditelná síla,
padla a zapustila kořeny,
náhle na mě se rozpustile dívá,
já byl překvapený a zmatený..

Jako jarní život a já v něm,
pnulo se vše do krásy,
uvnitř i kolem byl lásky sněm,
malující v mysli něžné obrázky..

Pojmenoval jsem jí a uviděl,
svět naplno se změnil,
snad i sám sobě já si záviděl,
a bezmezně té fantazii věřil..

Přilétla jako kapka vody na poušti,
jako štěstí, jenž si zasloužíš,
jako dar, jenž všechno v tobě odpouští,
jako lék na hříchy, jichž se dopouštíš..

V tom bytí měly vrásky vycházky,
a člověk spadl do lásky,
do bájného světa ze snů a nadsázky,
kde z přemýšlení plynou něžné otázky..

Vítr když vane prudce jedním směrem,
a napíná se za svým cílem míhavým,
připomíná člověka, jenž byl také sveden,
marně, ale přitom jedinečně krásně, vřele..
Do světa, kde byl tu víc tu méně vítaný..



 

Když vám někdo poradí,
používat nářadí,
nebuďte blbí berte tu radu,
snad si nerozbijete bradu,
když budete šikovný maličko,
poradíte si s paličkou,
když budete šikovný hodně,
kladivo je pro vás vhodné,
když budete levý jak šavle,
běžte si radši šunky válet,
a jestli ste odvážný ještě,
jsou pro vás vhodný kleště,
lepší než na TV pokoukat,
radši jít něco spíš šroubovat,
a když pak ještě máte chtíč,
můžete dokola točit klíč!:)

Holčíí,
ty krásně tančíš,
tvé pohyby jsou svůdné prudce,
hlídám s napětím své ruce,
aby nedotlky se ohně,
který rozpaluješ hodně,
tvoje sexy tělo,
v mé hlavě náhle bydlet chtělo,
a já i když ho hnal ven,
řeklo..můžu zůstat jen?
..Asi sen,
nebo přítomného času chvění,
co patří mi až do rozednění..

Pražák vystoupí z Pendolina na nádraží Ostrava - Svinov a zastaví domorodce:
"Helééé koukej prosymtěééé jak se jako vocaď dostanu do centrááá?"
Domorodec: "Hm, tak ty se pyčo do centra v životě nedostaneš!"

 
V lesnaté krajině blízko vsi,
toulají se špinaví psi,
to lidé na lov se vydali,
aby hlad velký zahnali.

Peřina sněhová pohybu brání,
slyšet je povyk a střelba zbraní,
ach běda běda, zde žádné zvěře,
o vodě bude dnes opět večeře.

Ach běda běda, úlovek žádný,
a plný žaludek, toť pocit dávný,
co bude se díti celou ves leká,
u cesty mezitím smrt na ně čeká.

Talíř od polévky a v něm jen lžíce,
ve spíži najíti marně krajíce,
v modlitbách lidé snad k bohu jen vzhlíží,
a smrt se potají k domovům blíží.

Dávno už nevyjí psovité šelmy,
lidé je zabili a všechny snědli,
i tak jim hlad velký v žaludcích tepe,
a smrt už na vrátka zlehounka klepe.

V marnosti osudu nesnadno žíti,
neradno tušit co bude se díti,
drahá i nad zlato je dobrá rada,
a smrt se pomalu ke krbu vkrádá..

Mezitím v kostele synáček bosý,
o život maměnky své boha prosí,
chladem a únavou tělo se složí,
bez známek života ve chrámu božím.

O dvanácté o klekání,
zvony bijí znenadání,
a kde se vzal i tu se vzal,
neznámý hlas tak zašeptal..

Vstávej synáčku vstávej již,
neb záhuba je blízko již,
vstávej synáčku naber síly,
neb amen se všemi je ve chvíli.

Vstávej synáčku, duněl hlas,
cesta je před tebou, zahřměl zas,
tu náhle ticho jen zablesklo světlo,
a tělo mladíka těžce se zvedlo..

Synáček živý, celý od prachu,
v kostele stojí sám v objetí strachu,
tma všude kolem jen u brány jas,
a tu se ozval zas tajemný hlas.

O život matinky prosil si v chrámu,
cestičkou záchrany vyjdi před bránu,
v těle co křeče a praskání kostí,
úkolu velkého synek se zhostí.

Sinalá tvář kde života není,
v pohybech vratkých ten spěch bez prodlení,
snad ani bez dechu v mrazivém jasu,
viděti synáčka mizeti k lesu.

Do husté tmy ten kraj lesní padá,
do ticha temna se mládenec vkrádá
co větru fouká tu, leč vše bez pohybu,
stromy ni větve či keř bez ohybu.

Co se to děje vždyť mělo už svítat,
a nový den již měl se tak vítat,
divné to věci se dlouho už dějí,
marně se dočkati dnes rozednění.

Vítr si fouká a nic se nehýbá,
noc stále vládne a mělo už svítat,
tak divné věci se dlouho už dějí,
že čas se zastavil straší v domnění.

A v tu se objevil znovu ten hlas,
kázaje pokynů novějších zas,
mládenec zastavil kroky své rychlé,
naslouchat hlasu v té krajině ztichlé.

Pamatuj stále jdi rovně a tam,
najdi to místo kde čeká tě klam,
správně-li rozhodneš ve pravou chvíli,
naděje v záchranu rázem zesílí.

A znovu v pohybu tělo se vydá,
mátožná chůze s během se střídá,
a tam na konci lesa – sláva,
cesta se dělí – do neznáma..

Kudy se vydat, toť problém nyní,
myšlenka tato v hlavě se činí,
v momentu malém už starý známý,
ozval se onen hlas, společník dávný..

Ach mládenče, ach synáčku,
kterou vybereš cestičku,
pamatuj na druhé, rozmýšlej jasně,
oběmi můžeš jít jedna je správně.

Hádanku ukládám rozhodnout musíš,
jakouže cestu si zvolíš a zkusíš,
rozvažuj moudře, mysli na druhé,
neb život v mžiku nikde nezbude.

Tvá cesta první tu měl by si rád,
tou by ses měl synku ve chvíli dát,
zachrání matku tvou zachrání tebe,
štastni až do smrti pod modrým nebem.

Modlil ses za život matinky své,
splněno bylo by hned přání tvé,
však lidu ve vísce musí se stát,
že píseň poslední jim bude smrt hrát.

Tam kde byl dříve těch lidí ráj,
zbude jen nicota, prach, pustý kraj,
ty i tvá matka vy budete žít,
za život ostatních dobře se mít.

Tvá cesta druhá tu měl by si rád,
tou by ses měl synku ve chvíli dát,
zachrání lid tvůj a zachrání tebe,
štastni až do smrti pod modrým nebem.

Jen díky tobě lidé by žili,
v hojnosti života šťastní by byli,
však matce tvojí musí se stát,
že píseň poslední jí bude smrt hrát.

Pryč bude člověk co mnoho ti dal,
ty sám bys matince své život vzal,
ty i tvůj lid vy budete žít,
za život matinky dobře se mít.

I tak se rozhodni synáčku milý,
na cestu svou se vydej ve chvíli,
času na rozmýšlení věru už není,
zemřeš sic nenajdeš cíl do rozednění.

Mladíka pohyby nesměle zrají,
ve směru kudy se v okamžik dají,
nedlouho myšlenka živila jej,
cesta je vybrána děj se co děj.

Mátožně vydá se vstříc temné cestě,
v ukrutné bouři za silného deště,
kráčí snad s nadějí v záchranu matky,
v mrtvolném nádechu v pohybech vratkých.

Dávno už duše nedává teplo,
život si již dávno převzalo peklo,
co je to za sílu mladíka stálou,
duch v těle člověka jenž projde skálou.

Dřív než svět dojde ku svítání,
ozve se známý hlas znenadání,
tlumeným klidným chórem zvolá,
mládence naposledy volá..

Tvá volba zachránit matku se stala,
na vše ty hloupý však bude tu sama,
zachránils matku svou zachránils sebe,
dřív než tě z pekla si přivolá nebe.

Tvá volba zmařila životy lidí,
slunce zář nešťastní již neuvidí,
zachránils matkou svou zachránils sebe,
a peklo o tebe boj ještě svede.

Lekavé grimasy v mladíka tváři,
stíny se v temnotách zoufale páří,
pár kroků zbývá jen v cestě té k cíli,
nemaje naději nemaje síly.

Už vísku viděti nablízko z lesa,
a tělo mladíka únavou klesá,
matinka u domu synáčka volá,
dříve než mládenec navěky skoná.

Synáček neslyší maměnky hlas,
a ten se ozývá zoufale zas,
bezvládné tělo jen kosti se pnou,
vyhasl život ten pro matku svou.

Ve vísce živáčka pohledat není,
smrt vládne nad krajem v křiklavém bdění,
kde dříve lidu byl domov a ráj,
zbyl jenom chladný a neživý kraj.

Matinka synáčka zoufale svírá,
silnější mateřská láska než víra,
nemožné v žalu a samotě žít,
smrt si tak musela i matku vzít…

Opona dokořán, herci se klaní,
úspěchy plné, až nemám zdání,
potlesk a květy, přehršel k mání,
já spěchám domů, za mojí paní,
sluníčko ve tmě, co na mě čeká,
v objetí jejím, dlouze mě nechá,
odmykám dveře, do chodby vcházím,
sundávám kostým, na stůl ho házím,
jednání čtvrté, děj v plném znění,
šeptá mi do ouška, překrásné snění,
nemaje potuchy, úsměv jí dávám,
svou duši čirou, k nohám jí skládám,
volám jí tiše, miláčku šeptám,
odmítám pravdu, které se lekám,
odmítám vědění, o hře co není,
odmítám s noblesou, děj co se mění,
usínám s tebou, kde se mi zdáváš,
ty ale jinému, své snění dáváš,
opona zatáhlá, nikdo tu není,
špatný děj autora, teď, v prudkém znění...
v myšlenkách kráčím, snad v touze za ní,
tváře však otírám, svou vlhkou dlaní,
hra co se otáčí, bez ustání...