napadlovás se někdy zeptat na otázky v podobě- Jaktože že žiju? Co vlasně žiju za život? Píše někdo můj osud? A jestli ano, tak proč je v něm tolik překážek?

Tohle tyhle otázky občas dostávám, když mám dimenzi, ale tím nemyslím dimenzi po alkoholu či trávě, ale svou životní dimenzi. Přebírám si svůj život, hledám chyby a od toho se odrážejí moje deprese a touha navštívit Nuselský most... Nevim proč, ale prostě to co tam táhlo těch několik, snad kolem 300 lidí, co svůj život vzdali, tam táhne i mě... A v co mi v tom brání? Snad moje naivita, když si řek ,, bude přeci líp!"... Snad ztrach můj a taky to, že těm lidem, co mě maj rádi, byť i jen malinko, bych ublížila...

Taky si vlastně musim uvědomit, že mě do týhle situace vthli i vždy nějací kluci! Třeba kvůli Matesovi, když jsem mi straštně líbil a já chtěla být s ním. Myslela jsem si, že nejsem dostatečně hezká a tak nastala věta ,,Když nejsem hezká, budu mít aspon krásný tělo" a začalo to- diety, nehorázný cvičení, každý den běh a jednou týdně spinning... A k čemu to vedlo? Víte k čemu, nakonec jsem byla tak oslabená, že jsem měla přes měsíc angínu, ale stejně jsem brala antibiotika a po tom měsíci chodila do školy... Prostě já jsem kvůli klukovi schopná prostě asi  všeho, prostě debílek:)

No nic stejně so myslím, že zkončím někdy v bohnicích, but na oddělení pro sebevrahy, nebo zkončím na závislostech, jako zprávný umělec:)