Jan Kmoníček (Za Hranicí;Borderland;Město v Karanténě 1 a 2;Krvavé vzpomínky)

5. básnická sbírka - Love Murderer

Dětsví je pryč (cz)

Zrnko písku
malinkatou škvírou propadá
Přítomnost
na prach minulosti se rozpadá

Zrnko písku
na zlatavou hromádku přistává
další sekunda
mého života mizí
hodinové ručičky života nejdou zastavit
odpočet nikdy nepřestává
čím dál víc
připadám si sám sobě cizí

Před očima okolí
ve vzpomínky se mění
s tikotem budíku
čekám na finální rozeznění

Ráno
kdy obloha se rozední
paprsky ranního světla
prostoupí
i záclonovou škvírou poslední
jsem tak slabý a rozespalý,
nesvůj,pořád zasněný
nevinný,čistě zrozený

Vstávám ze svých teplem prostoupených postelí
bosky po studených prázdných chodbách bloudím
Čekám na někoho kdo mě úsměvem rozveselí
V představách o jiném světě blouzním
Sny o lepším životě roztoužený
A ralitou - tolik zklamaný

Nadchází dopoledne
pozoruji ptáky namrzlým zasněženým oknem
koukám ven a tiše závidím
bez moci opustit svůj život
který tak nenávidím
zatímco oni mohou
Letí slunci vstříc
před zimou
do teplých krajin
a já v tomhle pekle
navždy se vříc
jednu slzu za druhou roním
není to možnost
kterou si volím
není to ta rozkoš
po které beznadějně toužím

Nadešlo poledne
po slunci ani vidu
je zima
období sentimentality a žalu
mé oči nezůstávají v klidu
kůže podléhá tomu vražednému chladu

Obloha pořád stejně stříbřivá
vločka s vločkou se střetává

žádné slunce
nedivím se mu
Jako ozdoba
utkvívá na tropičtější louce

Po odpoledni
přichází tma
předzvěstující o nadcházejícím dni

Nastane však další den ?
bude se chtíti tomu zrádnému sluníčku
aspoň z části na chvíli z ledových postelí ven ?

Nepamatuju si co bylo odehráno
chci být ptáčkem, třeba vránou
opustit trosky toho co bylo ráno
zvrátit osud
změnit co je dáno
ale nedokážu to

Cítím příchod večera
Slábnu, usínám

vzpomínám
čí v mých rukou
zářila neochvějná důvěra

Zbývá už jen pár posledních zrnek
a celý dnešní den
změní se ve vzpomínku

Z lesů vytratila se poslední ze srnek
Hnědé, zelené -
různobarevné listí
už po ulicích nepoletuje a nešustí

Zem změnila se v ledové království
Nastává čas dětských
ranních radostí

slepoučcí, ohromení sněhovou nadílkou
nechají se táhnout na sáňkách
unavenou maminkou

Děti ráno
dospělí večer
jednou se nechají táhnout
a než se nadějí to oni za tmy své děti táhnou

Malinká hrstička zrnek svůj tvar zmenšuje
Stačila by mi jen trošička
času jako dítě
co si na všechno bláhově stěžuje

Já o ránu mohu už jen snít a vzpomínat
přicházejícího večera bezbranně se obávat
uvězněný v zimním poledni
kdy už si vážně uvědomuji
svou smrtelnost
a samu smrt
mých dětských let
možná je to ode mě zbabělost
kdy k smrti děsí mě budoucnost
už není pro mě tak zábavné
co kdysi býval křišťálový led

Jako dítě
čekal jsem krásné zítřky
jako puberťák
zažíval jsem je jen zřídka kdy
jako rostoucí dospelý
bojím se toho co přijde
přál bych si znovu být
jako dítě slepý
to už ale nejde
můj mlaďounký pohled
na kousky je roztroušený
nevzpomenu si na ten pocit
už jej nikdy nic neslepí

Usínám a zrnko poslední
propadá škvírkou přesýpacích hodin
Přestávám vědět o světě
možná že se rozední
možná že ne
třeba byl tohle ten den poslední
no - člověk nikdy neví