Odraz minulosti
Vůně slané vody, hněv a decibely zloby
Ovívají má přivřená víčka
v uších, pořád a pořád, doznívají ty pohřební zvony,
chvíli silně, pak zas slabě, jako skomírající svíčka
Uprostřed víru času, spádu života a lidského proudu,
hledám tu nepopsatelnou krásu
a přes to, že tomuto světu, vládne temnota,
neztrácím naději, v honu za svou spásu
Na okraji mořské studny, pozoruji svůj vlastní obličej,
Ne však tak ustaraný, ne ten dnešní obyčej
Na okraji mořské studny, hledím sám sobě do očí,
prázdnými kruhy, sleduji onen oheň, jak v mém dávném odrazu, nadějí divočí
Přikrčen a s bledou tváří, veškerým svým stářím,
pozoruji tu ambiciózní záři,
Není to však skutečnost, jen ty dny,
jen odraz, co skutečnost neodráží,
pouze nesplněné sny, ambice a přání,
ranní vstávání, s tebou skoro ... ne úplně jako v ráji,
jako oheň rudé stmívání
zbarvovalo naši kůži
Při každodenním usínání
Pod černými mraky, peru se se svými -
duševními draky, vzpomínkami i mindráky
Bestiemi, které jsem nepřemohl,
A to s těmi co mi tě vzaly
Na které nic nezmohly by ani čáry ani svaly
Všemi těmi co se tě tak bály,
Co mými city nenávratně vlály
Mé srdce buší jako kulomet,
Stačí na to pouhá vzpomínka,
chci z noční můry, vedle tebe se probudit,
Cítit tvou vůni, znovu a znovu tě políbit,
září lásky, naše nitra nechat prostoupit,
Jako paprsky světla v azurovém moři,
ohněm touhy a vášně se vznízit,
rozpaženým výskokem, rozdmýchat bouři,
znovu z kostky ledu procítit,
Horko tvé kůže na své pocítit,
Děj se co děj, ty jsi ten vír,
vír času, ve kterým napořád se točím,
Nekonečnej, jak říkal jsem,
Nikdy z něj nevybočím,
Prostě věčnej, páč ať chci či nechci,
stejně v něm zase skončím,
Za tebou jak poslušnej vořech,
já blbec zamilovanej - na zapískání přiskočím