Kdybych tak měl jedno přání,
a stal se jadernou zbraní,

sežehnul bych tuhle pustinu,
nevynechal jedinou feťáckou "rodinu"

Chtěl bych slyšet to jejich řvaní,
jasně a hlasitě,
všemosměrné krve sraní a chcaní,
Chtěl bych být jejich spasitel.

Zbavit je jejich mizérie,
pokryteckýho sebeobelhávání,
ne nebyla by to tragédie,
nýbrž oslava,
možná je příliš zabít je,
možná příliš je masová poprava.

Ostří nože, penetrující,
krvácející bránici,

Stahování z kůže,
za krvavého deště,
vyvolat bouřící vánici.

Termit trhá tělo,
hajzla co herák prodává,
kolikrát se mi to zachtělo,
jak často těmto myšlenkám podléhám ...

Chcípá další, co malý holky mlátí,
ksicht má na kaši, vlastní orgány,
pak bolestně zvrátí.

Jako sorry ale žít s tím na jedný ulici,
to je kurva fakt na palici ...

Vyjdu ven, cítím ty oči,
moje záda propalující,
zmetkům bez práce či vzdělání,
těm sráčům patřící.

Není na ně spoleh, ani svým vlastním přátelům,
peníze nevrátí,
Jó smějou se ... ještě na ně absťák nedoleh,
ještě nevšimli si, že to oni jsou pod opratí.

Stahujou další sebou,
Ničej, serou a obtěžujou ...

O co hůř, nejraději slušný lidi,
Ty co už raději se jim z cesty klidí.

Proč to nikdo jinej nevidí ?
Jen já ... jen moje zasraný "hrotící já" ... ?