Sebevědomě se opíral o oprýskanou cihlovou zeď tamní městské dominanty, hradu tyčícího se na kopci kousek od nemocnice Saint Marc, a z hluboka vdechoval čerstvý vzduch. Košile se mu rytmicky vlnila jako rozvířená vodní hladina, jeho krátkými vlasy to však ani nehlo.

S vousy pokračujícími od kotlet, stýkajícími se na bradě a vedoucími ke spodním u rtu v černém proužku, působil sice jako zloduch, ale byl to dobrák. V samotném nitru špetičku zářivého dobráckého světla měl.

Znovu pootočil hlavu bokem ke slunci, které tak umocňovalo kontrast všech barev kolem, a přiložil cigaretu k ústům. Mírně přivřel oči a v agonii potáhnutí je zavřel, jakmile ruku spustil a vsál ještě doušek vlhkého vzduchu a zlehounka kouř uvolnil.

Pak se na ni znovu podíval. Tak uhrančivě, až se najednou začala ptát sama sebe, jak vůbec vypadá v jeho očích. Nemá-li na svých dlouhých černých řasách nějaké smítko.

Neměla. Byla stejně nádherná jako týden zpět, kdy oba ještě trávili svůj čas spolu na zahradě, za teplého večerního vánku. Hrála její oblíbená písnička a v objetí jeho paží se mu tiskla na hruď. Cítila tlukot jeho srdce. Tak rychlý. Nikdy necítila něčí srdce bít tak strašně rychle. Několikrát se ho na to ptala, ale podle něj to bylo normální. "Stejně normální jako ten nepatrnej oranžovej záblesk v očích, když se na mě dívá.", často říkávala si.

Pozoroval ji dlouze, jako by ji chtěl propálit skrz na skrz. Vlastně se mu to docela i dařilo. Ten horký pocit až v žaludku ji přimněl odvrátit oči, začala si připadat jako topení. Ihned co se zahleděla do země a její obličej, krásný a výrazný jako pohled laně zahalily její tmavé blond vlasy, odrazil se lopatkami od stěny a zatímco k ní kráčel, soustředěně se zahleděl do dálky k parku, obklopeného obřími skleněnými mrakodrapy, pak se letmo usmál s očima navedenýma k Martě, sedící na bílé lavičce, zády k výhledu z cihlového balkónu k městu, posadil se a pravou paží si ji přitáhl blíž a objal. Levou ruku jí položil na koleno, zahalené v uplých legínách s tygřím vzorem. Usmála se. Nechtěla to dávat najevo, ale potom co se odehrálo v nemocnici se s ním cítila v bezpečí a to teď potřebovala. Obětí mu opětovala.

"Jak jsi mě vůbec našel ?", promluvila po těžkém, ale uvolněném a klidném povzdechu.

"Jednou ses mě ptala, jestli jsem tvůj anděl co pro tebe spadl z nebe ...", odmlčel se a oba se na sebe podívali. V paměti se jim oběma zjevila vzpomínka na onen rozhovor, muchlujíc se v její posteli a medujíc se takovými slovíčky.

"... A když tě někdo shodí z takový výšky, nic tě pak jen tak neodradí, abys svůj jedinej úkol dotáhla do konce ...", pronesl Jon další část své věty a naklonil se k ní blíž. * Zavřela oči. *

"... Tehdy jsem ti neodpověděl ...", zašeptal když už byly jejich rty jen pár centimetrů od sebe, pohladil ji levou rukou po tváři a s posledními slovy si ji přitáhl co nejblíž.

"... Odpověď je ano ...", špitnul, oba se usmáli s vráskami pod očima a konečně se políbili.

.

5. Kapitola - Jdu si pro tebe (1. část)