Nejsem žádnej mučedník, ani vztahovej veterán, ale ať to někdo nazývá puntičkářství, na lidi jsem vždycky měl hrozný nároky. Ať už co se týkalo přátelství nebo vztahů, nikdy jsem se necítil dostatečně obalamucený abych bezprostředně věřil.

Na jednu stranu se taková obezřetnost určitě hodí, ale když se pak přistihnete, říkajíc si v duchu "no to ti tak žeru" na něčí vyznání přátelství, cítíte se trochu provinile a zároveň bezmocně, protože jen tak se něčemu rozhodnout věřit, zatímco kontrolky ostražitosti blikají jako na diskotéce, moc dobře nejde :)

Měl jsem jednoho takovýho nejlepšího kamaráda, k tomu taky takovou nějakou holku a rád s nima trávil čas, ale pak se začaly dít hodně zvláštní věci. Začalo se mezi nima vytvářet ... jak bych to ze svýho pohledu nazval ... mno, řekněme "kompenzační pouto". Začalo to nevinně. Vypomáhání si v depresích. ... A já, starej, šílenej skeptik a paranoik už v tom hledal zradu :D ... Proč, přestože to byl můj nejlepší kamarád, jsem si musel pokládat situaci toho, jak se ti dva konejší ? Jedno velký slovo za druhým. Byla to paranoia nebo předtucha, co mi promítalo ty vize jejich naplněnejch pocitů, při vzájemným chlácholení se s pokryteckým výmluvným klišé "vždyť jsme jen kamarádi" ?

Abych to shrnul ... myslím, že s důvěrou by člověk plýtvat vůbec neměl, nikdo neví jak se kdo za jakých okolností zachová a ať je mezi lidmi krátký nebo dlouholetý pouto, stát se prostě může cokoli. Stačí jen vhodná priorita, ruku v ruce s vhodnou hádkou ve vhodnou chvíli a vhodným postoji, na vhodným nedosažitelným místě a neprůstřelným štítem i před svým svědomím a člověk dokáže spoustu rozhodnutí přehodnotit.

Zároveň by ale taky němel takticky pozorvat situace kolem sebe a jako počítač propočítávat procentuální možnosti tragickejch událostí, kterým by se rád vyhnul.

Měli bychom si žít každej sám za sebe a počítat s tím, že stát se doopravdy může cokoli. Bez výjimky, přesto ale jít neznámu vstříc s hlavou prázdnou, než skepticky propočítávající tragický konce :)