Návrat ke psaní po 4 letech - Jonův koloběh (špatnej nápad,špatný zpracování - nedokončená,ale kvůli citové vazbě k inspiraci,která mě ke psaní navedla ji mazat nebudu)

kapitola 4 - revoluční léto

Jon doprovodil Gabrielu domů po společné cestě plné prohozávní vzpomínek a událostí uplynulých za dobu jejich odloučení,poté už se konečně mohl projít sám a pořádně se zasoustředit jaké to léto,o kterém mluvili vlastně bylo.
Procházel po dlouhé tmavé cestě,jejich "bohaté městečko" neoplývalo zrovna funkčním osvětlením a proto jednou z mála světel byla záře měsíce deroucí se skrz tunel ze živého plotu.
Nikdo nevěděl zda to byl záměr domků jimž zahrady obklopující cestu patřily,nebo lenost zastřihávat ty zatracený kytky,každopádně tvořily krásný přírodní průchod.
Jon se snažil vybavit si každou cestu,kterou na tom místě s Gabrielou absolvoval,když v tom se mu vybavila vzpomínka z úplně jiného soudku.
Nebyla to Gabriela kdo ho doprovázel,ale Monica,hlavní náplň celého minulého léta.
Štíhla brunetka s obden barvu-měnícími se vlasy a překrásnýma očima ostře se zařezávajícíma do jeho pokaždé když se na něj podívala.
A stejně tak i ona uměla v Jonovi vybudit ten skřípavý,nervy deroucí zvuk.
Nikdy ho příliš nezajímala,byla to dívka jeho tehdejšího nejlepšího přítele Lucase,a jakákoliv myšlenka na ni nepřicházela v úvahu až do toho revolučního dne.
Tehdy to ještě nevěděl,ale právě ten den změnil jeho osud a nastavil úplně jiné životní tempo.
V zápalu vzpomínání se Jon pozastavil na konci tunelu a opřel se o zábradlí vedle vstupu do železničního podchodu,zahleděl se na projíždějící vlak,připomněl mu Moniččin "dočasný odjezd".
Už se mu ale nikdy nevrátila.
Těžce povzdechl a udeřil pěstí do zábradlí,tak silně až se zhasla jediná funkční lampa,zavedená do země skrz zábranu.
Vlastně na to ani nepotřeboval sílu,většinou stačilo jen projít kolem,takže jediné čemu se divil bylo že vydržela svítit tak dlouho.
Znovu se ponořil do myšlenek a zahleděl se přes koleje na kruhový objezd vedle želežniční stanice.
Zřídka kdy tu něco projíždělo,kromě autobusů v půlhodinových intervalech,ale o to nešlo,bylo to místo na kterém strávil celý ten velký den.
Jon se zrovna vracel z práce na půl úvazku,když v tom se mu rozezvonil telefon,byla to Monica,už tehdy spolu měli blízký přátelský vztah.
Brečela mu do telefonu,chrlila věty typu "on už mě nemiluje" a podobně,na to byl ale Jon zvyklý,neustále někoho takhle vyslýchal,a budoval si tak věruhodnou pověst.
To co ho ale zarazilo byl její potencionální rozchod s Lucasem.
Což mu také potvrdil on sám pár hodin sedíc na betonové silnici kruhového objezdu.
Jo je to pravda,poslední rok je to stále dokola,stereotyp co nebere konce,vydechl s kouřem cigarety.
To přece nemůžeš myslet vážně,namítal Jon,seš pěknej sobec,měli sme dát trojku a nic.
No...,pousmál se Lucas,zdá se že teď je to jen na vás.
Další z Jonových oblíbených vzpomínek,byl to zvláštní dejavu moment,cítil tehdy takovou předtuchu že tenhle konec je začátkem něčeho ještě většího.
A měl taky pravdu,týden na to začal Jonův mobil vibrovat jako vzteklá kočka,čím dál víc si s Monicou rozumněl,stejně tak blíž si byli a slovník kterým mluvili se exponencionálně blížil hranicím morální slušnosti.
Stejnou úměrou ho ale zatěžovalo svědomí,skřípání kovových desek,pocity provinilosti až se Lukášovi nedokázal podívat do očí.
Jenže ne všechno se zdálo takové jaké to skutečně bylo,zatímco se Jon s Monicou přestřelovali smskami s různými prasečinkami co by si navzájem udělali,Lucas na tom byl podobně,vodil za nos jednu labilní čtrnáctku.
A také se Jonovi musel pochlubit a aniž by se to měl jak dozvědět popřál mu hodně štěstí s Monicou.
Chvíli nechápal jak se to dozvěděl ale záplava úlevy jej uklidnila,konečně se na ni mohl zasoustředit všemi smysly.
Nestihl to ale uskutečnit,přišla další rozhodující událost a jak se říká kdo zaváhá nežere,s rodiči musel odletět na dvoutýdenní zájezd k moři,chvíli si Monicu ještě udržoval,ale pak přišel zlom.
Láska je přecejen silnější než jakkoli silné přátelství,a zjevné zpřetrhání pout mezi Lucasem a Monicou nebylo tak úplné,i on mel ten zvláštní de ja vu pocit.
Pocit příchodu něčeho mnohem většího,a měl pravdu nemohl ji nechat jít.
Jon se to dozvěděl tři dny na to,s hlavou vzhůru stál po kolena v chladné vodě Jaderského moře a nenechal se emocionální vlnou rozhodit,alespoň ne prvních pět minut.
Narazila mu do zad,srazila na kolena a pokropila při nárazu sprškou slané vody.
Přestal vnímat svět,miloval ji jako Gabrielu nikdy předtím,pozvolna zavřel oči když zašlo slunce za poslední vlnu v dáli a nechal své tělo bezvládně padat do vody.