Mlýn přestal se točit
Vítr ustal
Karma, rozhodla se zaútočit
Dát mi lekci, z níž poučení
nikdy jsem nedostal

Zavřela mě do skleněné klece,
Bože, raději utopil bych se v řece

Jediné co zbylo z ona nablýskaného diamantu
je sprška střípků,
rozřezávající mě na kusy,

láska tvá,
změnila se v pouhou mžitku,
v pouhé cosi bez váhy,
Nepůjde to už vrátit zpět,
ať už projevím jakékoli snahy

---

S rukama přitisknutýma ke sklu,
pozoruji tu záři opouštět své srdce,

Mé kouzlo,
ztratilo se ve zlu,
V mrtvolně chladné řece

---

Odcházíš ode mě pryč,
tam kam patříš
Ke svému štěstí,
tomu, jež konečně si zasloužíš

Já sice budu do všeho mlátit pěstí,
To však neznamená, že ti to nepřeji
Zasloužíš si to víc než kodkoli jiný,
Zasloužíš si svou naplněnou naději

---

Odpusť mi můj hněv a žal,
Nevím jak,
Ale prostě kde se vzal, tu se vzal
bůh mé srdce rozvázal

Otevřel mi oči

---

Prozřel jsem a prolétl mnou šíp,
V jedné vteřině
kov o kov skříp

---

Přede mnou rozléhá se vypleněná země
sobecky ničená a tyranizovaná,
Neslyšel jsem ten zvuk, ale vždycky byl ve mě
a zněl ... tak nezřetelně

bylo tam "eM" dále "Í",
do háje ... zase to sílí,
"eL", "Ú", "Jé",
ale k čemu to teď je ?
Teď když ztratil jsem tě ?

a pak "I" ... přesně tak
Já tě vážně miluji

Nedokázal jsem to říct,
namísto toho ... vždycky
chtěl jsem tě jen svlíct
nedokázal jsem pocitům svým jít vstříc

---

A je to venku,
ze mě pryč,
proč jen nedokázal jsem to říct ?
dokud nebylo všechno v hajzlu ...