Stojím v prázdné ulici,
auta s vlaky stojí,
v časem zastavené pranici.
-
Do sklenice ticho nalévám,
přikládám k ústům,
hluku ničeho,
po chvíli podléhám,
něco tu chybí,
klíč k zapovězení,
oněch půstů.
-
Koukám do zrcadla,
nevidím nic,
ba ani sám sebe jen opuštěná sedadla,
Nic míň, nic víc.
-
Kráčím tunelem beze světla na konci,
Podrážky mlčí,
sám spřátelený pouze s mrňavými mravenci,
z konce zdraví mne hladové vytí vlčí.
-
Dorážím k listím provátému hřbitovu,
Vůně a horkost,
Krev a její hořkost,
všechno v jednom doušku,
v jednom poryvu,
táhnoucí mne magickou silou,
Ne příliš intenzivně,
Vlastně jen trošku.
-
Poklekávám před náhrobkem,
mramorovým a chladně ledovým,
Opět a znovu, loučím se se svým nárokem,
Pročpak se to muselo stát,
to nikdy nepochopím.
-
Má síla, můj zdroj inspirace,
mé já, mé vyrvané srdce,
Leží tam a kolem něj,
slabounce plápolající svíce,
už je jich jen pár,
kdysi ... bylo jich více.
-
Leží na hromádce popela,
absolutně bez krve,
zbarvené stříbrně do běla.
-
A z něj, k nebi tyčí se kudla,
patřila mému bratru,
Který proříznout mou hruď se nebál,
Chci jít dál,
Chladně a bezcitně,
Jako on tehdy, když ani neváhal,
Nemůžu ... proč, sakra proč ? Proč to kurva udělal ?!
-
Mé oči, zaslepené fantazií a sny,
Na její oči, a ty dny,
plné bolesti i radosti,
kdy všeho bylo tak málo,
že jakýkoli výboj,
dal nám štěstí zadosti.
-
Ze všeho zbyl jen prach a kosti,
Hřbitov plný černých svící,
Město obrovské, avšak navždy spící.
-
Na prsou, hřál jsem si hada,
pro jehož kudlu, neodolatelná byla má záda.
-
Zklamaně a znechuceně,
od hrobu se zvedám,
nemůžu to zadržet, dere se to ven,
hrozně přeju si mu ať jej něco sundá.
-
Doufám, že zatímco ji líbá,
slyší svá protimluvná slova,
Doufám, že vidí svou pravou podstatu,
když na sebe v zrcadle se dívá.
-
Doufám, že když jí kalhotky sundává,
vidí mě, dávájíc jí to stejně,
jak von sám když ji vošukává.
-
Doufám, že je mu na zvracení ze sama sebe,
tak jako z něj je mě, den za dnem, pořád stejně.
Prolhaný, zasraný sémě.
-
Podrazácká svině,
všechno jsem mu věřil,
každý tajemství a holý záda svěřil.
-
Pohled jejích zamilovaných očí,
musel jsem pozorovat,
ztrácejíc se v rudnoucí moči.
-
Teplo jejích dlaní v mých pomalu chladlo
a jeho prolhaná slova prošumívala mým sluchem
Netrvalo to dlouho a rok pěstované kvítí ovadlo,
jako by bylo pouhopouhým vzduchem.
-
Obrněný sledoval jsem jak táhne mi ji pryč,
Zamknul mi k ní cestu a zahodil klíč.
-
Pozoroval jsem záři jejích panenek,
snažil se uchovat si ten pohled jako světelný maják,
uprostřed všech těch černých myšlenek.
-
Ztratila se ve tmě,
já nabyl sebekontroly,
Byla už však pryč a já uvíznul v tomhle městě,
v téhle říši tvořené ze mě,
jen já a nenávistí, živící se potvory,
lákající mě na onen hřbitov,
dvacet čtyři hodin denně.