Když vstávám,
tvůj sladký hlas ve své hlavě mám.

Když snídám, v prázdné místnosti bez tebe,
úplně sám,
Jsi to ty,
na koho myslívám,
kdo vždy vyvedl mě z té temnoty,
jako magnet druhý pól tě pozbývám.

Kam ses mi poděla,
jak hluboko do nicoty se mi propadla ?

Proč beze tebe všechno tavne a opadá,
proč zbavili mě tvé krásy ta sobecká hovada ?

Promítá se mi to hlavou rychlostí kulek,
ze všech těch světel mám pocit,
jako bych se ztrácel do blýskavých hvězdných válek.

Když těmi slavnými místy procházím,
vidím tě,
slyším tě,
ale nikde nenacházím.

Stala se z tebe má hvězda,
zdroj světla a tepla,
v té všudypřítomné chladné zimě,
proč si na mě svou strašnou vahou karma dřepla ?
Copak není vidět ani malé světlo ve mě ?

Když kráčím mezi kapkami deště,
a vítr zvedá prach,
Ptám se sám sebe, proč píšu tohle ještě ...
když je jasný, že týhle lásky "já jsem vrah"

Když kráčím mezi paprsky slunce,
a vítr zvedá prach,
zjevuje se krev na mých rukou náhle a prudce,
stekájíc po mé kůži, stvářejí sítě rudých drah.

Když ... píšu tyhle verše,
a vítr zvedá mrtvolný pach,
Když oddávám se ledové sprše,
doufaje, že setřásnu ten zlý sen,
co je mi stále v patách,
Když uléhám do měkkých peřin,
na tvrdý hrách,
mám tě před očima,
s otevřenýma i zavřenýma,
proč ? řekni proč !
Odpověď je mi nejasná,
ukrytá ve hvězdách.

Když večer pozoruji slunce zapadat,
cítím jak se vše kolem mne,
znovu začíná rozpadat.

Tisíce útržků a sutin,
řítí se z kopců ke mě do údolí,
Proč pro tebe pořád smutním ?
Proč to furt bolí ?