co nedokázal jsem si říct "Tak si konečně poruč".

Nechával jsem se unést,
jejími chladnými a horkými proudy,
Nechával jsem jí odvést,
své těžké myšlenkové bludy.

Nejprve mne jen nadnášela,
Postupně se mi však ta vlhkost,
dostala pod kůži,
Hladila mě jemně i ostře,
jako pohled na ostny,
či na samotnou růži.

Pomaloučku mne zhltla jako vír,
Vsála mne do sebe jako krví nenasycený upír.

Obepnula mé lokty i kolena,
Stáhla do svých útrob,
Tak jako žádná voda jiná.
Přišla tsunami,
byla ... byla až příliš silná.

Ať to je má či její vina,
nelze popřít, že ta podmořská tónina,
mořem se rozpíná,
nezastivitelná, odolná a rázná,

v cestě nezavazí jí jediná pevnina,
... jediná pevnina ...

přesto, tak nenaplněná ...
přesto, tak prázdná ...