31.Prosinec 2011,05:41
Díl druhý (Inspirováno Left 4 dead;The Walking dead)

Za Hranicí 2 - Oko za oko (Yvonne Wickdawn,Michael Ryder,Samuel Franklin,Jennifer,Jon Daniels)

2. Epizoda - Něco ve vzduchu

4. Kapitola - Patron (I. část)

Pevnost
, 4 dny po katastrofě
   15:00

"Ok takže ... Věděli jsme, že to brzo přijde. Potraviny došly a pokud nechcem žrát seškrábávanou omítku ze stěn budeme muset ven", pronášel Samuel a škrábajíc se na svém strništi přecházel od jednoho konce pohovky ke druhému. Ostatní, posazení jej poslouchali, přitáhli k ní skleněný stůl a na něj rozložili nutnou výbavu. "Jeff se pro nás obětoval. Přenechal nám vlastní úkryt, a to proto aby se nám podařilo přežít. Už nesmíme riskovat jako posledně, jinak zemřel zbytečně. Proto se dneska rozdělovat nebudeme, ale ...
"... No no, počkej Same, takhle budeme strašně na ráně", namítl okamžitě Michael.
"To je sice pravda, ale nemůžeme riskovat jako minule. Málem jsme tě s Yvonne ztratili a ..."
"Jo já vím", přerušil jej znovu. "Ale společně prohledáme míň místa. Rozdělení do dvou skupin máme dvakrát větší šanci něco najít.
"Hej! Prostě se rozdělovat nebudeme, rozumíš ?", rozčílil se Samuel. "Taky nemusíme najít vůbec nic. Většina jídla od doby katastrofy je vystavená tomu divně horkýmu slunci už 4 dny. Všechno to může bejt prošlý. Ještě chceš podotknout nějakej další demoralizační dovětek ?"
Yvonne na jejich hádky neměla nervy. Ignorujíc jejich další výlevy, koukla Samuelovi přes rameno k oknu a vyhlédla ven. Trošku se pousmála když Sam vyslovil frázi "divně horký slunce". Narůžovělá všudypřítomná atmosféra neměla se sluncem vůbec nic společného. Věděla dobře co způsobuje ono krvavé zabarvení oblohy a tušila, že i Michael, ale Sam s Jennifer zatím neměli vůbec tušení o co tu jde.
"Dobře, jsem rád, že jsme si to ujasnili. Pojedeme k centru m ..."
"Co ?!", zhrozil se Michael. "Centrum je jich plný. Je to tam skoro jako množiště. Vyřítí se jich na nás legie dřív než dojedeme k první zastávce metra". Sam jej chvíli skepticky pozoroval, a pak dodal:"A právě proto jdeme metrem". Jennifer nevnímala jejich debatu. Až doteď. "Metrem ?", zeptala se s vyděšeným pohledem a otřásla se. "To nemůžeš myslet vážně Same, nevzpomínáš si jak to tam posledně vypadalo ? Jen tak tak jsme se odtamtud dostali. Je to sídlo vojevůdců!"
Michael se na ni vděčně zahleděl a přisvědčil:"Same má pravdu. Metro i centrum je sebevražda. Tady ve čtvrtích je to ještě dobrý. Nejsou tu stíny. Slunce většinu žene pryč. Vím, většina budov je rozprášená nebo stojí jen jedna z tisíce v hromadách sutin. Ale pořád máme větší šanci uspět tady než tam."
Samuel si povzdechl. "Dobře, je tady něco co vám musím říct. Všiml jsem si toho před pár dnama, ale nechtěl jsem vás děsit.
Všichni se zamračili. Ale Yvonne ne. Dál koukala přes Samovo rameno k oknu a pozorovala narůžovělé kužely světla, prostupující zarudlými mraky. Věděla co chce říct. Jen pořád musela přemýšlet kdo je ten pátý. Jon Daniels. Má ty samé schopnosti. Viděla ho využívat tu zkoncentrovanou energii. Sensus.
"Nevím jestli za to může to slunce, nebo něco ve vzduchu, ale ty potvory se mění."
"Jo, rostou jim místo rukou bodce, tvrdne jim kůže a teče z nich hořící sračka, to už víme Same.
Yvonne, sedící vedle něj po něm střelila pohledem.
"O tohle nejde Miku, někteří začínají růst. Hodně.", vysvětloval Sam a nervózně pohlédl ke stolu s položenými zbraněmi.
Mimo dvě brokovnice, krabičky s broky, Samův Desert Eagle se na kulatém stole valélo i malé staré rádio s provazem přivázaným k držadlu, signalizační střelice a tři sirky, čtvrtá byla zlomená. Bývala by tu i Michaelova remingtonka 700, jenže ji minulého dne ztratil v obchodu Everfresh.
"Jak růst?", špitla Jennifer a z kraje pohovky nechápavě pokukovala po ostatních.
Samuel se na ni podíval, ale neodpověděl. "Bereme všechno co můžem, nejsem si ale jistej, jestli nám ty zbraně budou k něčemu platný. Pokud se dokázali změnit v tohle během čtyř dnů. Kdo ví co se z nich stane za týden."
"Hej! Same já s tebou mluvím. Jak jako rostou?", naléhala dál Jennifer.
Upoutala jeho pozornost, přesto ale váhal než něco řekl. "Rostou jim křídla", povzdechl si znovu. Jennifer vytřeštila oči a otevřela pusu. Chtěla něco říct. Cokoli. Ale nezmohla se na slovo. Jen tak kmitala očima po okolí a otvírala pusu jako ryba. Michael se však smál. "Ježíš tak to je paráda", poznamenal a pohlédl na Yvonne. Poznal na ní že nad něčím přemýšlí. Usilovně. Vůbec nevnímala svoje okolí. Zavřela oči, prokřupala si krk. Jeho pohledu si nevšímala.
"Něco není v pořádku", napadlo ho a trochu se před ni předklonil." Nehybně jen pohnula svá tygříma očima jeho směrem, ale nijak se netvářila. Nebylo jí dobře. Jakoby se něco v ní dralo kůží ven. I Michael si všiml její mimořádně sušší kůže. A její dlouhé nehty se samy od sebe zašpičovaťovaly. Odvrátil od ní ustaraný pohled a znovu jej věnoval Samovi.
"Už se nemůžeme venku jen tak promenádovat. Loutky za poslední noc prodělaly velkej pokrok. Nejsem si vůbec jistej, jestli tam toho nečíhá víc. Ale mám prostě takový tušení, že v podzemí na nic takovýho nenarazíme. Měli by jsme se tak vyhnout velkejm nepříjemnostem. A je tu ještě další věc, ve které se mnou nejspíš nebudete souhlasit. Všichni zamračili ve stejnou chvíli, kromě Yvonne.
Se zaťatými pěstmi, překonávala přicházející změnu. Vždy to přicházelo jako vlna. Nejdřív se v ní ta záhadná energie vzedmula a s narůstající bolestí přišla i deprese a shluk obrázků cizých vzpomínek. Tentokrát, ale žádné vize nepřicházely. Jen ta bolest. Jako by jí hořel žaludek. Začínala se bát. Bát chvíle, kdy ji začnou pálet i oči.
"Jeden z nás bude muset v autě zůstat a čekat na signalizaci." Tentokrát ho nechali mluvit, stejně po sobě ale nervózně pokukovali a Jennifer si došla nalít sklenici vody. Už měla pekelně vyschlé hrdlo. "Auto zaparkujeme na sto třicáté druhé Calce Main Alley. Kousek odtamtud je parkoviště. Střecha poskytne náhodně vybranýmu místo pro krytí, zatímco ostatní poběží ke vchodu do metra. Víme, že je láká zvuk. Proto Jeden z nás ponese tohle.", dořekl a zvedl rádio s přivázaným lanem k držadlu. Nabitý a funkční je. Jakmile doběhneme k metru je třeba ho umístit na dostatečně nedostupný místo. Oblast, už jsem prohlížel. Stačí ho přehodit přes lampu asi padesát metrů od vstupu metra. Osvětlení v centru jsou perfektní v tom, že jsou ohnutý do tvaru převrácenýho L. Nebude těžký to trefit. Lano se pak přiváže k lampě uz spodu. Rádio pak bude lákat všechny loutky, který by se mohly rozhodnout auto pronásledovat. Starý už je to dost, takže odhaduju že vydrží hrát tak dvě hodiny, maximálně tři. Do té doby se musíme vrátit. Jakmile projdeme metrem, nebude už cesty zpátky, takže jediná cesta bude dopředu. Nesmíme se zastavovat. Do centra je to pět kiláků, takže doufám, že tu máme všichni zaběhlou patnáctistovku pod 5 minut.", pokoušel se zavtipkovat Samuel, ale nikdo se nesmál.
"Promiň Same, ale tohle je sebevražda. Nikdy nedokážem proběhnout pět kilometrů zamořeným metrem s další várkou loutek za zádama během dvou hodin", prostestoval Michael.
"Prostě to zvládnout budem muset", zareagovala namísto Sama Jennifer a podpořila jeho iniciativu.
"Jakmile se dostaneme na stanici sto třicáté šesté CMA, budeme to mít jen přes ulici k obchodním věžím. Oba mrakodrapy stojí. Sice jsou křivě vychýlené, ale tunel mezi nimi je nepoškozený. Tím se dostaneme do druhé věže, aniž bychom se museli brodit bludištěm skla, sesypaných mrakodrapů prachu a loutek. Ve druhé věži pak sestoupíme do dvanáctého patra. Od dvanáctého po deváté je věž rezervovaná nějakou obchodní společností. Už si nevzpomínám na jméno. Každopádně prostory jsou věnovány zmraženým výrobkům. Pobereme všechno co uneseme a vystřelíme do vzduchu signalizační střelici. Pak budeme mít 10 minut na to, abychom se dostali do přízemí a vyklidili cestu autu, naskákali dovnitř a vypadli odtamtud." Samuel se zhluboka nadechl a Jennifer se posadila zpátky na kraj pohovky.
"Nechápu kde jsi na všechny tyhle informace přišel a je to sice sebevražda, ale nezbývá nám jiná možnost", pronesl do ticha Michael po chvíli mlčení. "Takže jdu do toho."
"Jo jo, jsem pro, panebože", vyhrkla Jennifer a Yvonne na souhlas kývla.
"Plánoval jsem to od začátku katastrofy. Pro případ, že bude nejhůř. Dokud ještě fungoval internet. Dobře takže si vezměte jen nejpotřebnější věci a padáme jednou pro vždy."
"Počkej cože ?", ozvala se Yvonne. "Ty chceš opustit město ?"
"Jo. Něco se v tomhle městě děje a já tady nebudu zalezlej čekat, až nám do oken vyletí rudoocí třímetroví ptáci a napadnou nás přímo tady. Už tu nejsme v bezpečí.
"To nemůžeme !", vykřikla najednou. Neovládala se. Něco se s ní dělo a Jon Daniels měl možná odpovědi. Musela tomu přijít na kloub a zastavit tu mutaci, nebo co se to s ní vlastně dělo.
"Proč proboha ?", obořila se na ni Jennifer.
Netušila co má odpovědět. "Je tu ještě ten pátej přeživší. Ten co vám volal. Nemůžeme ho tady nechat.", vykoktala ze sebe nakonec.
"Zapomeň na něj Yv, jednou nám zachránil kůži. Určitě by to nedělal, proto aby jsme se pak kvůli němu nechali zabít."
Yvonne nešťastně zakroutila hlavou, ale podvolila se.
"Takže ... kdo zůstane vzadu", konstatoval váhavě Samuel a sebral ze stolu čtyři sirky. Protřepal rukou a seřadil si je v sevření palce a dlaně, tak aby je ostatní neviděli. Ven trčely jen posírované hroty.
"Zavřete oči", vybídl je. "A vytáhněte si."
Všichni ho poslechli. Jen nervózní Samuel pozoroval Jennifer tahat krajní sirku.
"Díky bohu celá", pomyslel si a oddychl si. Drama v jeho žaludku však neustávalo. Ikdyby zvolen nebyl,čeká ho běh metrem o život.
Michael s Yvonne se natáhli současně. Oba šli po stejné sirce. Michael jí hned ale uhnul. Stejně jako Sam se obával, že by musel Yvonne nechávat pozadu.
"Díky bohu celá", zaradovala se Jennifer když otevřela oči, zatímco si Yvonne vytáhnula prostřední ze tří posledních a Samuelovi při pohledu na Yvonne vyrazil na čele studený pot. "Kristepane Michael mě zabije", prolétlo mu hlavou když si jeho kamarád vytáhl poslední sirku a jemu v se v ruce válela tatáž sirka co Yvonne.
"Do prdele", zaklel Samuel, jakmile otevřel oči a spatřil zlomené dřevo.

... Konec první části ...
 
vložil: KEANES-CARTAGO
Permalink ¤


0 Komentáře: