Díl druhý (Inspirováno Left 4 dead;The Walking dead)
žánr: Romantický, hororový thriller s fantasy prvky

Za Hranicí 2 - Oko za oko (Yvonne Wickdawn,Michael Ryder,Samuel Franklin,Jennifer Cyrus,Jon Daniels)

1. Epizoda - Prázdniny v pekle

3. Kapitola - Proč?

Pevnost, 4 dny po katastrofě
  13:00

"Co se to se mnou děje. Zvednu ruku a s ní - všechny věci kolem. Pohnu očima, zdi přede mnou praskají. A ta horkost pod kůží. Něco ve mě je", šeptala s pohledem upřeným před sebe Yvonne Wickdawn a zmateně se klinbala dopředu a do zadu. Seděla sama v luxusním pokoji a pevně svírala saténovou přikrývku oběma rukama. Ostatní se zatím o patro výš třepali z vůně smažených vajíček a posazení kolem kulatého skleněného stolu, se zhaslou lucernou, ve tvaru lidského těla a balíčkem karet nakukovali přes linku k vařící Jennifer.
  "Strašně mě to mrzí, ale vaše kukuřičný vločky jsme snědli na snídani a energetický tyčinky by nás asi nezasytili. Takže z posledního plata kazících se vajíček na rozpraskaný pánvičce jsem pro vás k obědu udělala směs míchanejch sranců", pronesla k jejich stolu a začala podávat, podivně vyhlížející zahnědlou směs vajíček.
  "No moc toho není no", komentoval to Michael když Jennifer položila neprůhledou skleněnou mísu na stůl a on zpozoroval hrstku oběda. "Aspoň, že je ta mísa skleněná, vypadá to pak, že je toho víc a člověk si víc užije ten placebo efekt. Jennifer po něm střelila pohledem, ale pak klidně prohodila: Klidně si ten placebo efekt můžeš užívat z dálky, zatímco my to budem jíst.
"Oh tak to je tak velkorysá nabídka, která se nedá odmítnout. Nic. Nechte si to stejně nemám hlad."
  Yvonne smutně koukala do béžové stěny mezi dva obrazy, znázorňující dvě poloviny Calce City. Jedna v noci a druhá polovina prostoupená ranním sluncem, dominujícím obloze. Jednu chvíli měla strach, druhou se zase cítila tak silná a odolná. Emoce se jí neustále střídaly. Tohle však byla ta zlomová chvíle.
  "Jak jsem se až sem vlastně dostala", pronesla bez hnutí. "Seděla jsem tehdy ve své lavici. Den jako každej před tím. Gibbson nám zrovna vysvětloval jednu z těch pošahanejch teorií o modelech atomů. Kluci v zadu hráli nějakou hru. Nebyl tam jedinej bez notebooku. Cler si dolíčovala řasy." Na chvíli ztichla a pousmála se, pohled ze zdi však nespouštěla. "Kreslila jsem Michaelovu karikaturu na kousek papíru, vytrženýho ze sešitu fyziky. Byl to jeden z takovejch obrázků, co se povedou jednou za půl roku. Stínovala jsem zrovna kolo, o který se opíral." Pozvedla malinko vlhnoucí oči k obrazu ranního města a vybavovala si živé obrázky z doby katastrofy. Dokonce i její fantazie byla mnohem výkonnější než kdy dřív. Všechno na co si vzpomínala viděla přímo před očima s lehkým nádechem stejných pocitů. "Simon vykřikl, že prej se k nám z boku valí nějaká vlna. Myslela jsem, že si z Gibbsona zase utahuje, stejně jsem se ale podívala", zašeptala a pohled z okna třetího patra Calcské střední multiodborové školy CHM na přibližující se dvou metrovou vlnu, rozemlívající zeminu, asfalt ze silnic, dokonce i auta samotná, se jí míchal se vzpomínkou prodavačky obchodu Everfresh. "Proč se mi nestalo to samé co jí. Proč se moje ruce nezměnily v krvavý háky, když jsme obě čelily té samé vlně", divila se a pustila peřinu. Rukama objala své břicho a shrbeně se předklonila. "Proč se to samý nestalo Michaelovi, když vyrazil ty zaseknutý dveře a vytáhl mě z trosek. Mezi všema těma raněnýma. Proč mi to nezlámalo obě nohy jako Cler, nebo vaz jako zbytku třídy. Proč, jsme po třinácti hodinách, tápání zakrvácenejma troskama narazili na tuny loutek, kterým se to stalo, potkali Jen se Samem a těm zase pro změnu ne. Žádný šrámy, žádný spálený oči, ani upadávající čelisti. Nechtěli o tom mluvit, ale je mě jasný, že si prošli stejným peklem jako my."
  Samuel si dlouze odkašlal a záchvatovitě nabíral sousta připálených vajíček do úst. Měl strašný hlad. Krabice kukuřičných vloček, je nasytila jen zčásti. Všichni to věděli, jídlo došlo. Bylo to zase tady, stejná situace jako v předvečer druhého dnu po katastrofě. Nikdo o tom nechtěl mluvit, snažil se tvářit, jako že se nic neděje, ale Michael to napětí už nevydržel.
  "Jídlo je pryč. Budeme tam muset znovu. Vím ! Nikdo si to nechceme připouštět, ale když zemřeme tady vyhladověním, nebude v tom velký rozdíl, jako tam venku. Jennifer ztěžka polkla až ztratila chuť k jídlu, jen Samuel jej ignoroval a dál si u jídla četl staré noviny.
"Same !"
Letmo zvedl oči, ale hned je zase sklopil k novinám.
"Sakra jseš tu nejstarší, měl bys z nás bejt nejmoudřejší a před problémama se schováváš za cárem novin", vyštěkl po něm Michael.
"Tak si běž ty chytrolíne", zareagoval hbitě a švihnul s novinami o stůl a trefil vidličku, opřenou o hranu talíře a katapultoval z ní nabraný kousek vajíčka.
"Myslíš, že já nevím jaký to tam venku je ?", rozčílil se Mike. "Že tu rozmazleně nadávám ? Same ! Třináct hodin jsme se tou apokalypsou brodili s Yvonne, než jsme na vás v tom metru narazili. Umřeli mi tam rodiče. Vím co se tam děje."
  "To nám všem", prohodila smutně Jennifer jakmile oběhla stůl a stoupla zuřícímu Samovi do cesty. "A Sam to viděl na vlastní oči". Michaelovy vrásky se vyhladily a agresivní pohled v očích zmizel. Místo něj teď modř jeho očí oplývala smutkem a lítostí.
  "To jsem nevěděl Same, promiň", omlouval se když se k němu otočil zády a vypochodoval z místnosti ven, cestou třískl s dveřmi od místnosti s točitým schodištěm a plazmová televize vedle dveří se lehce otřásla.
  Jennifer si oddychla, zakroutila hlavou a začala sklízet zbytky jídla ze stolu. "Jen, musíš mu říct, že mě to mrzí,to jsem nevěděl", spustil když k ní doběhl a zatímco obcházela stůl a sbírala nádobí se jí snažil dostat před obličej.
  "Musím ?", zasmála se. "Vím jak jsi to myslel Miku, jde o to, že si myslíš, že sis tam zažil peklo jen ty", oznámila mu, složila talíře do sebe a otočila se k němu. "To co ti uniká je to, že jsme tu všichni utrpěli. Teoreticky jsme už dávno mrtví, kdo ví co to vlastně zač ta nákaza je a jestli vůbec někdy odejde. A jestli když odejde nevezme všechen život co poskvrnila s sebou nebo ne", pronesla empatickým pohledem v očích a odnesla nádobí ke dřezu. Michael chvíli stál na místě a mlčel pak k ní doběhl a pomohl utírat mokrý porcelán.
  "Našla jsem ho tehdy večer, už nevím kolik bylo hodin, ale asi něco kolem sedmé. Už se začínalo stmívat, ležel tam s nima. Neumím si představit jak dlouho. Nikdy o tom nechce mluvit, ale Yvonne říkala, že se ve škole neukázal. Musel tam být od rána. Od té doby má čas od času tendenci se úplně zastavit. Někdy uprostřed i řeči.", vyprávěla mu Jen a on bedlivě poslouchal. "Mám pocit, že když se to stane, ztratí vědomí a je zase tam. Leží tam vedle otce s hlavou otočenou o sto osmdesát stupňů a matkou, zasypanou těžkými trámy z polozřícenýho stropu. Aspoň tak to tam vypadalo, když jsem dorazila." Nějakou chvíli jen držela talíř v proudu horké vody aniž by si toho všímala. Hned se zase pustila do umývání a talíř podala Michaelovi.
  "To je strašný", vydechl a jednou rukou v rukavici si talíř přidržoval zatímco jej druhou rukou s utěrkou drhnul. "A co ty ? Jestli se můžu zeptat. Nevadí, pokud nechceš".
"Promiň Miku, tohle jsem ještě neřekla ani Samovi."
"Jo, jo - však v pohodě", vychrlil hned přehnanou milostí a strčil talíř do kredence k ostatním.
  Jen zrovna postřikovala hrst vidliček jarem, když ji nastálé ticho začalo užírat.
"Vstala něco kolem šesté nebo sedmé, už nevím, kdy se to stalo", vyřkla z ničehonic a mastný příbor stiskla pevněji. "Vyčistila jsem si zuby, v teplákách, ve kterejch jsem usnula. Oblíkla jsem si svý oblíbený tričko s Lady Gaga a prohlížela se v zrcadle." Pousmála se. "Zrovna když jsem se chtěla převlíct do legínů zavolal na mě Timmy." Chvíli mlčeli a ona houbičkou čistila příbor. "Timmy byl můj devítiletej bráška", pronesla se zajícením v hlase a pohledem zafisovaným k příboru.
  "Nemusíme o tom mluvit Jen", konejšil ji Michael, ale ona namítala.
"Ne, chci to někomu říct, potřebuju to! Musím to ze sebe dostat." Utřela si slzy a příbor mu podala. "Dělal si ze mě legraci, že vypadám jako strašidlo. Byla jsem hrozně rozcuchaná", usmála se Mikovým směrem a očima hned zase střelila po hrníčcích od kávy. "Prý jsem to strašidlo ze sklepa. Myslela jsem si, že si vymýšlí, ale pořád opakoval, že tam něco je a že prý jsem na dvou místech zároveň. Víš, děcka maj hrozně bujnou fantazii, nebrala bych to vážně, ale dokud jsou ještě děti, poznáš pravdu a co si doopravdy myslí v jejich očích. Ještě nejsou poznamenaní dobou. Neznají krutej svět mimo dětství. A Timmy už to nikdy nezjistí, jaký to je být dospělej", rozplakala se a Michael ji objal. Upustila hrníček do dřezu a pevně jej chytila. "Mluvil vážně, něco v tom sklepě prý bylo a já mu to vymlouvala", pronesla s obličejem opřeným o jeho rameno. "Jenže on tomu tak pevně věřil. Musela jsem mu dokázat, že to není moje rozdvojená polovička tím, že uvnitř rozsvítím a on se přesvědčí, jenže ...
  Její slova ho děsila, napjatě očekával co se Timmymu stalo. Jisté z její řeči bylo, že zemřel. "V tom sklepě vážně něco bylo", pomyslel si a pohladil ji.
  Rozrušený Samuel prošel chodbou s pokoji a došel až na její konec. Stisknul tlačítko výtahu s kovovými, zásuvnými dveřmi a než vstoupil, půjčil si Michaelův kabát. Ve vnitřní kapse měl krabičku royal´s. Jakmile se dveře, luxusně zařízeného výtahu s nefunkční znělkou otevřely, cigaretu měl už zapálenou Mikovým benzínovým zapalovačem s logem motýla a vyšel na střešní terasu. Třepaly se mu prsty a těžko se filtrem trefoval do úst. Popocházel sem a tam, z jednoho konce na druhý a přemýšlel.
  "Co tu děláš", zhmotnil se před ním jeho otec s unaveným, tvrdou prácí zvrásněným obličejem a rostoucím pivním břichem. Betonová terasa se rozplynula. Stejně tak i lehátka se slunečníky, vyčuhující komíny krbů a požární schodiště na okraji střechy. Výhled na rozjasněné zříceniny všude kolem také pominul a Sam se octnul o 4 dny dříve ve svém pokoji. Jeho otec stál naproti a držel dveře, polepené plakáty metalových skupin za kliku.
  "Nemáš být náhodou ve škole ?", zeptal se zostra. Než však stihl devatenáctiletý Samuel zareagovat, stěna za ním se roztrhla jako papír a tlaková vlna jej vrhla proti otcovu tělu. Rychle se probral a znovu spatřil slunce vysoko nad sebou, uprostřed narůžovělého nebe. Víc si nepamatoval. Už jen to jak se zvednul z jeho polámaného mrtvého těla a obrázky otcova vyvráceného pohledu a matčiných nohou vyčuhujících zpod sutin se střídaly po celých 12 hodin, než jej ze zlého skutečného sna vytáhla pihatá ruka Jennifer.
  Znovu si potáhl a pokusil se rozbrečet. Nešlo to ale. Pořád byl ještě v šoku. Pořád upadával do těchto živých vzpomínek a neuvědomoval si spád času.
  "Sešla jsem po schodech dolů, zdálo se mi, že vážně slyším nějaký divný zvuky, ale byl to Timmy. Náš fantazír Timmy. To přece nebylo možný. Jenže ... Jenže bylo." Odkašlala si a pustila se ho.
  "Nahmatala jsem přepínač a chtěla rozsvítit, jenže z toho co jsem pak uviděla mě tak zamrazilo, že jsem zapomněla i svý vlastní jméno." Michael se na ni vyděšeně podíval a ona, opřená o linku s dřezem a dotykovým sporákem vyrazila k jídelnímu, kulatému stolu.
  "Dvě rudý tečky ve tmě", procedila skrz sepjaté ruce, přiložené k ústům když se posadili. "Podívala jsem se pořádně a zjistila, že to nejsou tečky, ale malý plamínky." Michael od ní odtrhnul pohled a zadíval se na její odraz ve skleněném stole. Také si vybavoval ty tečky ve tmě Everfresh, moc dobře věděl o čem mluví. Opřel si obličej o dlaně, zapřel lokty o stůl a Jennifer se zavřenýma očima pokračovala.
  "Rozsvítila jsem ... Timmy se vylekal a dveře zamknul. Nemůžu mu to mít za zlý. Bylo mu devět let." Pohlédla na Michaela, ten na srozumnění kývnul a znovu pokračovala. "Byla jsem tam já a nějakej bezdomovec, kterýmu se nějakým přičiněním stalo to samý co těm ostatním venku. Úder světla ho rozzuřil, ten divnej zvuk co Timmy slyšel, pár posledních dní jsem konečně poznala i já a vrhnul se po mně. Byla jsem vyděšená, hubu měl oteklou, ty plamínky v očních důlcích se mu ztenčily a běžel proti mně s nataženejma rukama. "Rukama prej", rozčileně udeřila pěstí do stolu. Sklo to však vydrželo. "Byly to rudý bodce, ti parchanti se adaptujou", vyhrkla a zarudlýma zlostnýma očima pohlédla na Mika. "Není to nějaká zasraná mutující náhoda. Ale řízenej proces. Něco chce aby měli ohnivou krev a místo rukou smrtící kopí."
  Michaela její reakce zaskočila. Měla pravdu, vůbec ho to do té doby nenapadalo. To jak loutky vypadají není přece nějaká evoluční závada. Ale zdokonalování jejich těla na úkor jeho trvanlivosti. Zbytečné orgány mizí včetně údů a místo nich se vytváří zbraně. Ohnivá krev namísto vnitřností, žil a nervů. Bodce namísto rukou. Kámen namísto kůže a všechno je to řízenou něčím s přesně daným záměrem.
  Oba se na sebe podívali. Věděli, že myslí na totéž. Není to žádná katastrofa. Je to spuštěný algoritmus. Všechno co se děje má svůj smysl. Jen zatím nevěděli jakou roli v onom příběhu ztvárňují.
  "První co mě napadlo bylo kopnout ho do rozkroku, přecejen byl malý. Jenže na poslední chvíli uskočil, nejsou hloupí, jen agresivní, ale myslím si, že vzpomínky a část své duše mají", konstatovala a Michael si vybavil další zkušenost s nenormálním chováním loutek.
  "Vojevůdcové", napadlo ho. "Ostatní loutky je následují. Čarodějka", bylo další co jej napadlo, když si vybavil plakající ženu v obchodu Everfresh. Když ji Yvonne zabila, něco z ní vdechla. "Mohla to být právě ta část duše, která řídila ten stroj smrti ?", ptal se sám sebe. A síla, kterou své tělo ovládá. "Přecejen když zařvala strop nad ní popraskal, možná je to stejná síla, kterou Yvonne zabila ty ostatní. Musela ji vdechnout".
  "Každopádně jsem jej minula. S čím však nepočítal bylo to, že jsem se vykopnutou nohou perfektně trefila do té jeho nateklé huby. Hlava se mu zavrátila do zadu a padl k zemi. Jsou náchylní k smrti, údery do hlavy", pronesla a stiskla obě ruce v pěst a Michael zavzpomínal na ten zvláštní bílý předmět, v loutčinném roztékajícím se těle. "Musela to být páreř. Rozvodiště té síly, kterou Yvonne vabsorbovala. Při zlomení musejí ztratit kontrolu nad tělem", napadlo Michaela. Konečně věděl co to bylo zač. Měl logické vysvětlení.
  "Padl k zemi mrtvej, ale já se pořád nemohla dostat ven. Dveře byly zamčený a Timmy neodpovídal. Zkoušela jsem nehlídnout ven klíčovou dírkou. Sice jsem viděla Timmyho modrý pyžamo půl metru od dveří, ale neozýval se mi.
  Několikrát jsem na něj volala, jen tam tak ale stál. Myslela jsem si, že je jen v šoku než se tou klíčovou dírkou podíval taky", potlačovala slzy Jennifer a se skousnutými rty pohlédla přes jídelnu. Přes okna naproti stěny s plazmovou televizí. Kožený gauč kousek od nich uprostřed místnosti a dlouhý stůl se třemi počítači a židlemi u poslední stěny.
  Samuel zahodil nedopalek na zem a zašlápl jej. Došel pak k okraji a vylezl na něj. nechtěl skočit, ale když už tam stál napadlo ho to. A kupodivu neměl strach ze smrti. Před sebou viděl ve vzduchu svého otce. Jeho podobu ještě za živa. Bez rozemleté omítky smíchané s krví na obličeji. Nebo s vykrouceným krkem, zlámanýma rukama a nohama. Vedle něj visela ve vzduchu jeho matka. Jejich obrazy stály na imaginárním ostrůvku a lákaly jej skočit za nimi. Opustit ten odporný svět plný násilí, smrti a strachu. Ještě jednou se rozhlédl po troskách města a znovu pohlédl k rodičům. Usmívali se na něj.
  Jennifer šeptem pokračovala. "Pomalu se sehnul a pak jsem na konci té dírky uviděla červenej plamínek", konstatovala suše.
"Panebože", ozval se k smrti napjatý Michael a chytil ji za ruku. "Jen to mě strašně mrzí", konejšil ji. Ona se na něj ani nepodívala.
  "Stál tam dokud se neozvala strašná táhlá rána a spadla jsem ze schodů.
"Vlna", napadlo Michaela.
"Vypadla elektřina a já zavřená ve sklepě s flaškou vína v rohu koukala jak se ten hajzl rozkládá na zemi." Michael na ni soucitně hleděl a hltal každé její slovo, ale pak se najednou zamračil.
"Cože ?", vyhrkl.
"Co", optala se ho Jen.
"Chceš říct, že podle Timmyho tam ten bezdomovec strašil dýl ?", vykoktal ze sebe.
"No."
"To ale znamená, že ta vlna to nezpůsobila. Panebože. Ty zrůdy tady byly ještě když to město stálo". Jennifer vykulila oči. Nad tím také nepřemýšlela. Neměla čas ani dostatečně silnou vůli na to vůbec vzpomínat. "Tak co potom způsobilu tu vlnu ?", vychrlili současně.
  "A pak jsi tu ty Jone", Yvonne netušila odkud to jméno zná. Ikdyž ... "Od doby co jsem vdechla tu sračku z čarodějky se moje smysly zostřují a dokonce poznávám latinu a napadají mě slova, který jsem nikdy neslyšela. Přesto znám jejich význam.", pomyslela si heurekaicky a vykročila na balkón. Přesně vedle požárního schodiště. Přesně pod Samuelem. "Sensus. Energie v těle. Duše. Síla, které mám v těle nesčetněkrát víc než Michael, Jennifer nebo Samuel. Cítím to. Vidím to. Slabá fialová záře kolem nich. Oni to nevidí. Ale kdo jsi ty Jone, vím toho o tobě tak málo. Jen tvoje jméno a pár tvých vzpomínek. Vidím tvýma očima když spím a cítím tvou bolest. Kdo jsi a vidíš také mýma očima, jako já tvýma ?", ptala se nahlas aniž by to sama tušila.
  Samuel už natahoval nohu k imaginárnímu ostrůvku když v tom uslyšel Yvonnina slova. Okamžitě se probral z dalšího tranzu a jeho rodiče se rozplynuli. Místo nich si okamžitě vzpomněl na Jennifer. Cítil se provinile, že chtěl spáchat něco tak sobeckého, když tu má ještě ji. "Neuchránil sice své rodiče, ale ji ochrání", rozhodl se pevně.
  Zbytek o tom, jak se Jennifer dostala ze sklepa, jak vypáčila dveře z pantů po spoustě hodin trávení vína na prázdný hladovějící žaludek, na pocity, které její srdce sužovaly, když spatřila svého mladšího brášku v podobě loutky na zemi, mrtvého, zasaženého střepy, vlnou roztříštěného skla, jak proběhla nastálou apokalypsou s loutkami povstávajícími ze stínů, vyčkávající na vhodnou dobu, jak vtrhla do polozbořeného bytu, probrodila se sutí k Samovi a odtáhla ven a to jak se setkali s ním a Yvonne ve vykolejeném vlaku metra mu už nedořekla. Vyběhli ke schodišti a s novými objevy běželi za ostatními.
  Výtah cinknul a Samuel s druhou zapálenou cigaretou se otočil. "Same! Same, musím ti něco říct. Same ?", zvážněla když spatřila jeho zarudlé oči a slzy zasychající ve strništi. "Zase?", zeptala se již bez euforického vzrušení. Jen se na ni usmál, pronesl:" Už je to dobrý. Miluju tě !" a políbil ji než mu stačila odpovědět. Pak jen letmo prohodila:"Mike se ti omlouvá". "To je dobrý", odvětil a začal ji líbat znovu.
  Yvonne je poslouchala a usmívala se když Michael otevřel dveře pokoje a vtrhnul dovnitř. Objal ji zezadu a chytil za ruce. "Vím, že o tom nechceš mluvit Yvonne, ale už konečně vím co se v tom obchodě stalo. Mám odpovědi", šeptal jí váhavě do ucha. Bál se, že se odtáhne,ale byla klidná.
"To já taky", odvětila a také ho políbila. "Jen jedna otázka ještě zůstává nezodpovězená", pronesla. "Odkud ta síla vychází a kdo byl ten pátej co nám poslal pomoc. A jsem si jistá, že mezi nima je nějaká spojitost."
Michael se zamračil.
  "Myslíš, že pokud má s tou silou něco společnýho, že ji mohl způsobit ?"
"To ne. Spíš, že ví kdo, nebo co to bylo a jde tomu po krku", odpověděla klidně a zahleděla se k místu, kde v noci zpozorovala Jona přeměňovat loutky svým atrehitovým mečem na hromady masa a prejtu. Stál tam. Nevěděla jak, ale ono místo její oči přitahovalo jako magnetismus. Jakoby se jí v očích klubaly malé plamínky přitahované tou horkostí. Sensem. A horkost, kolující Jonovými žilami byla "obrovská, lépe řečeno gigantická nebo Titánská", napadlo ji. A stejně tak gigantická byla přítažlivá síla, která ji k němu táhla.
  "Jak to víš", zeptal se jí nervózně Michael znovu a přivoněl si k jejím vlasům. Koupala se uprostřed noci. Šlo to poznat. Stoupající horkost v jejím těle ji vedla k prostopášným myšlenkám. A sprcha - byla perfektním adeptem na zklidnění té stoupající horkosti.
  "Tak to nevím ...", konstatovala a odvrátila pohled od střechy v secesním slohu s černým flekem, připomínajícím k nebi tyčící se věžičku, patřící k nějaké zřícenině za ní, jak by Michaelovým očím připadalo.
... Ale hodlám to zjistit."

  ... Konec třetí Kapitoly ...