Díl druhý (Inspirováno Left 4 dead;The Walking dead)

Za Hranicí 2 - Oko za oko (Yvonne Wickdawn,Michael Ryder, ...)

1. Epizoda - Prázdniny v pekle

Ruiny Calce City, 3 dny po katastrofě
  7:35

"Běž!", vykřikl Michael, Yvonne však nebyla schopná pohybu. Všechno jí připadalo jako zpomalené. Hučení transformátorů znělo jako stádo vzteklých sršňů, zkomírající světlo střídavě pableskovalo a na zem vrhalo odporný stín na uhel spáleného stvoření. Vzteklá věc se řítila přímo proti nim, s pažemi, znetvořenými do tvaru černno rudých bodců, namířených proti Yvonniným tygřím očím.
Michaelův výkřik se ještě chvíli nesl ve vzduchu, rozumněla mu, ale nebyla schopná dát se do pohybu. Jako by ji něco drželo za kotníky, pevným, mocným stiskem. Na kost vyzáblá ohavnost už byla jen dva metry od ní, když v tom se její rozzuřený chraplavý řev změnil v bolestné zaúpění a s Michaelem na zádech se zřítila k zemi.
"Běž sakra!", zařval znovu když se bestie s tvrdým dopadem střetla s chladnou vykachličkovanou zemí. Konečně se Yvonne s trhnutím vzpamatovala. Vrhla se ke dveřím vedle skleněné vitríny a seskočila z nakládací rampy na zablácenou zem. Rozhlížela se všude kolem, ovládací panel roletových vrat však nikde neviděla. Loutka se zmítala a házela s Michaelem na všechny strany. Nenechal se setřást. Pevně ji držel za chomáč šedivých vlasů a druhou rukou za cár spáleného svetru. Běsnila a řvala bolestí, roztahovala široké čelisti ještě víc a z útrob rozevřeného krku plivala všude kolem sebe tu horkou tekutinu. Byla silnější než on. Jakoby nic nevážil přeskočila s ním směť kabelů vedoucí z generátoru uprostřed skladu a vší silou se rozeběhla proti obrovskému regálu s nářadím. Než stačil seskočit, otočila se a přirazila jej zády na železné přihrádky.
Bolestí se svalil do sedu a zrůdnost se s rozmachem otočila. Nestačil uhnout. převalil se do lehu a popadl se za táhlou vodorovnou ránu v hrudi. Loutka se rozhněvala ještě víc, zaklonila se vzad a černým propadlým obličejem zařvala do stropu, ve kterém se v tu ránu rozběhla pavučina prasklin jako blesky do všech stran. Žárovky ve stropním osvětlení, se zapraskáním explodovaly a sklo se vymrštilo vpřed.
Místnost náhle upadla v temnotu a skleněný déšť. Michael připravený na setkání se svým osudem, bez citu v nohou koukal přivřenýma očima před sebe do tmy. Loutka potichoučku hřměla a s nepatrným zašustěním se ve tmě na místě jejího obličeje rozzářily dvě červené tečky. "Hoří jim oči", prolétlo Michaelovi hlavou než se rudé tečky vrhly k němu a ozval se zvuk připomínající naklepávání masa. Michael automaticky svraštil čelo a křečovitě zavřel oči. Když je však otevřel - byl pořád na živu a ty dvě tečky bez pohybu visely ve tmě půl metru od jeho vlastních očí. Ztěžka polknul a hleděl do nich. Náhle se objevila třetí. Nebyla to však tečka, ale zvětšující se rudá díra. Byla to loutčina ústa. Rozevírala se víc a víc a tekla z nich ta červená horká tekutina. Jako přívalová vlna zachvátila jeho hlavu panika, chtěl utéct ale nebylo kam. A zatím se z rudých ohnivých teček rozeběhly vlásečnicové praskliny po obvodu loutčiné hlavy. Trvalo to sotva vteřinu a popraskalo jí celé tělo, vrhlo rudý odstín světla po celé místnosti a vznesla se do vzduchu.
V rudém svitu konečně začal rozeznávat tvary a obyrysy. To co ale náhle spatřil si ani v nejměnším nepřál. Vyzáblá popraskaná postava se roztékala přímo před ním. Nejdřív jí z loktů odpadla zmutovaná ostří, kostnatá stehna v doprovodu rudé ohnivé spršky a ke konci pomalu splaskla i velká rudá koule posazená na pahýlovitých ramenou. Zbytek rozžhaveného rudého těla pak dopadl do propálené jámy a dál se jako směs krve a ohně propaloval pár metrů pod zem.
Ihned zvedl oči od rozzářeného kráteru a pohlédl nad sebe. Ohnivá tekutina vrhala jen značně malou míru světla do obličeje postavy svírající seškvařenou rukojeť páčidla, stejně však stačila aby její rysy rozpoznal.
"Yvonne ?".

1. Kapitola - Vlna změn (III. část)

Ona ho ale nevnímala. Z kráteru pod ní stoupal jakýsi kouř. Pokusil se postavit, ale pořád necítil nohy. Znovu padl k zemi a zoufale volal její jméno. Nic. Stála tam s očima upřenýma od dvou stoupajících kouřových cestiček, klimbala se ze strany na stranu a pomalu se ztrácela v namodralém kouři. Duchem byla někde jinde.
Kouř - nebo spíš energie, prostupovala její kůží do žil a tudy se roznášela po celém jejím těle. Postupně se jí naježily světlé chloupky na rukou a paže pokryla husí kůže. Ona to ale nevnímala. Jakoby byla někde jinde, ne v prostoru ale v čase.
Lokty se opírala o skleněný pult vedle kasy a sjížděla mladistvého zákazníka pohledem. Hladovým pohledem.Když se otočil, zrak rychle odvrátila, v mysli ho však měla pořád.
Když konečně přišel k pultu a usmál se na ni, usmála se taky. Proti své vůli. Těkala pohledem po obchodě a vyhýbala se těm očím, ale nešlo to. Neovládala své tělo. "Vždyť to vlastně ani není moje tělo", napadlo uvězněnou Yvonne když sama od sebe projela čárový kód žvýkaček airways a brala si od něj peníze.
"Páni,má tak hebký ruce", prolétlo jí hlavou aniž by chtěla.
"Díky zaburácel hlubokým hlasem, znovu se na ni usmál a vykročil k proskleněným dveřím pod neonovým nápisem "Everfresh", v půlce se ale zastavil a vrátil se. Znovu odtrhla pohled a pokoušela se působit překvapeně.
"Můžu se na něco zeptat?",zabručel optimistickým sebevědomým hlasem, když dorazil zpátky ke kase, zvedl pohled od vykachličkované podlahy a zadíval se do jejích očí tak upřeně, až ji z toho zamrazilo v podbřišku.
"No klidně", pronesla pohotově a povedlo se jí nedát na sobě znát nervozitu.
"Normálně tohle nedělám, ale když jsem vás viděl, příjemně jste na mě zapůsobila". Olízla si rty. "A prostě se mi tohle často nestává, rád bych poznal víc z té osobnosti, která mě tolik oslovila", pronesl s mírným záchvěvem v hlase naklonil hlavu na stranu s přimhouřenýma očima se snažil udržet pohled dál od jejích pevných prsou.
"Bože, musím znít jako robot s nacvičenym projevem", prolétlo mu myslí a pohled se mu skutálel do její podrpsenky.Yvonne v těle prodavačky si toho všimla a musela se zasmát.
"Je mě jasný kam tím míříš chlapečku", pomyslela si, "Ale proč ne", procedila skrze úsměv a na papírek mu napsala číslo. Pohled se mu opět skutálel nesprávným směrem, když se sehnula a zrovna ve chvíly kdy pozvedla pohled i obočí.
Náctiletý zákazník si s úšklebkem papírek vzal zastrčil si ho do kapsy a s pohledem k jejímu štíhlému pasu prohodil: Tak zatím, ozvu se.
Příjemný rozpálený pocit, cítila ještě chvíli co zákazník odešel z obchodu. Šťastně se prošla uličkou s cereáliemi a tyčinkami, přes křižovatku a rovnou ke dveřím mezi dvěma mrazáky se zmrzlinou.
Dveře skladu se skřípotem otevřela a rozběhla se k regálu za utajeným, na černo postaveným generátorem, s lopatkami zavedenými do kanalizace, nedaleké vodní čističky.
Ze spodního regálu si vytáhla krabici s elektronikou a zapojila telefoní nabíječku do zásuvky ve stěne na konci regálu.
  "Okamžitě opusťte město",ozval se hlas rádia jako výstřel pušky. "Zničeho nic připitomnělou znělku v obchodu přerušil zvuk reproduktorů radia na kase, z nichž se ozývala histerická nepřipravovaná výzva k evakuaci.
"Městem se šíří nějaká infekce, sám jsem to viděl", zakřičel "shoří vám ...",víc už ale z výpovědi slyšet nebylo. Yvonne v těle prodavačky svraštila obočí, rychlou chůzí se vydala ven a na telefon se vykašlala.
"Haha", smál se nepřesvědčě moderátor rádiové stanice, "Tak to byl takový nepovedený vtípek z vedení, nemusíte se ničeho bát, žádná infekce se městem nešíří a nic nehoří", dořekl moderátor a zakryl mikrofon dlaní ruky.
"Odveďte toho blázna ze studia sakra",zaznělo slabounce v rádiu ještě, "Tak a teď pokračujeme podle dnešního menu, které jste nám vy sami ...". Yvonne přejela pohledem zprava od čtyřpatrového parkoviště podél továrny na boty přes silnici, vedoucí na křižovatku před obchodem. Zahlédla kráčet školku, vedenou mladou lektorkou podél proskleného rohu zavřeného antikvariátu. Nic se nedělo. Byl to přece pouze další hlučný den v Calce city. Vycházející slunce na konci ulice. Kolona aut v dáli, blížící se z centra, pod kopcem, z nějž bylo vidět jen několik stavebních jeřábů a mnohočetná kupa mrakodrapů, tyčících se k nebi jako modré injekční stříkačky s anténami a vysílači po střechách.
Na první pohled klid. Na druhý ovšem slunce zářilo až příliš jasně. "Nebo to nebylo slunce ?", napadlo Yvonne. Majitelku jejího těla však ne a zvětšující se záři vyšla vstříc.
Mrakodrapy se zaleskly ozářené sluncem i tím světlem za nimi. Ve vteřině byly rozzářené do bíla jako kdyby nějaká obrovská teplota z budov vysávala barvy.
"Ježíši kriste", přistihla svá ústa promluvit Yvonne když se ve vzduchu roznesl mírný otřes a táhle lupnutí, jako úder blesku v bouři. Akorát toto zahřmění neustávalo. Zamračenýma očima se rozhlížela od jednoho mrakodrapu ke druhému a s hrůzou v očích pozorovala rozpadající se budovy, jako by byly z písku. Vlna rozžhavujícího světla, pomalu smětávala celé město. Ale bylo slovo "pomalé" to správné ?
Vlna světla se šířila městem jako tsunami a rozprašovala budovy na písek. Učitelka školky upustila kabelku když ji jedno z dětí upozornilo na krásné sluníčko. Kolona aut se začala rozlétávat do stran a některé dlouhou ulicí směrem k obchodu.
Yvonne zaběhla jak jen nejrychleji mohla do skladu a schovala se za generátor. Marná snaha. Ze stropu začala padat omítka, když hřmění nabralo největší intenzity a obchod se otřásal v základech. Otřesy chvíly trvaly a když ustaly, otevřela rozplakané oči a krví jí prolétl pocit naděje.
Rozběhla se ke dveřím, když v tom se ten pocit objevil znovu. Silnějsí. Nebyl to totiž pocit naděje, byl to "déšť ohnivé krve", napadlo Yvonne najednou, jakoby ta informace nebyla její. Pocit se rozšířil celým tělem a vyděšeně se zastavila.
Yvonne věděla co přijde, aniž by věděla odkud. Ale nebála se. Cítila pouze lítost k majitelce těla, k prodavačce, k monstru, které tak brutálně zavraždila.
Krev v jejích žilách se rozvařila nad bod varu a Tělo se chytilo za hlavu. Bolest byla nevysvětlitelná. Padla na kolena.
Řvala a řvala. generátor potichounku vrněl. Oheň jí žíly protrhal a Yvonne i s prodavačkou upadly do bezvědomí. Ne na dlouho. Vize se však už týkaly pouze Yvonne. Prodavačka byla mrtva jednou pro vždy. Cítila rozšiřující se záři městem jakoby na ni pořád zářila, jakoby ji měla rozetřenou po kůži a postupně proklouzávala dovnitř do kostí. Nebolelo to, bylo to příjemné. Neviděla nic než tmu. Necítila víc než chladnou zem na zádech a ten pocit infiltrující energie. Tak zvláštní energie. Tak silné energie. A pak oči otevřela,tedy aspoň si to myslela. Ve skutečnosti žádné oči v důlcích neměla, jen malinkaté plamínky. něco jí říkalo aby se zvedla, aby trhala maso, aby zabíjela. Nebyl to rozkaz. Byl to pud, jako žízeň jako hlad. Necítila horkost, cítila jen mrazivý chlad.
Přesto vstát nedokázala. Energie proudila její krví, kostmi - . Proudila i tekutým ohněm, obklopujícím přizpůsobenou kostru v nádrži z kůže. Měnilo ji to. Vědomí prodavačky však bylo pryč, cítila to i Yvonne. Místo ní byly přítomné jen ty pudy. Ten chtíč. Ten hlad. Na vteřinu si málem pomyslela, že to co spatřila je pravda. Že Michael - . "Ach bože Michael", prolétlo jí hlavou a okamžitě se probrala. "Miku", vydechla když jej spatřila napůl ve stoje, na půl ve skrčení, bojujíc s rovnováhou. Objala ho a on ji také zmáčkl. Oba propadli v zoufalý, ale přesto šťastný pláč. Ze šlamastiky byli pryč. Nebo spíše téměř.
Dveře skladu nevydržely nápor úderu loutek. Michael s Yvonne se otočili a spatřily rudé zmutované bodce, prodírat se skrz dřevěné dveře. Pohlédli na sebe a Michael se lehce zapotácel. Byl vyděšený dalším bojem. za to Yvonne ne. Cítila pořád ten pocit energie v kostech a krvi. Měla pocit jakoby jejími žilami tekla elektřina, oheň i krev. A v zásadě měla pravdu. Krev měla smísenou s namodralým kouřem mrtvé prodavačky. Modrým kouřem neboli koncentrovaným - "sensem",prolétla jí hlavou další cizí vzpomínka.
Nevěděla co to znamená, cítila však, že na to brzo přijde.
Dveře povolily.

... Konec třetí části ...