Leží v koutě, krčí se před ranami, křičí o pomoc. Ale nikdo jí neběží na pomoc. Trvá to tak dlouho. Už pomalu ztrácí síly, už pomalu omdlévá. Najednou vše ustává. Tečou jí slzy ponížení, vzteku a strachu. Vstává a běží k synovi, který pláče v obýváku. Dívá se na něj, chodí stále do kolečka po koberci, drží v náruči méďu a se slzami v očích říká: „Láska, láska“ Další nával bolesti, a strachu. Co bude dál?
Nebylo to poprvé, ale nemůže odejít. Kam by šla? Ke komu? Kam dá syna? Kde bude bydlet? Z čeho budou žít. Kdo pomůže? Nemůže odejít.
Syn pláče, asi ho něco bolí. A tak ho chová. Mazlí se s ním. Má teplotu, dává mu léky, ale pláč neustává. Ukazuje mu z okna stromy, mráčky, sluníčko. Ale malý je skleslý, smutný, unavený. Položí ho. Nepláče, ale přijde za maminkou, a nechce se od ní hnout. Zase přijde on, a malý začne pobrekávat. On se naštve, vezme vařečku, a mlátí. Mlátí toho malého do obličeje, i po celém těle. Ona nevydrží. Uhodí svého muže jako první. A zase, rána za ránou. Jak to bolí. Prosím, pomoc. „Ne, už mě nebij, nech mě.“ Pěsti do obličeje, hlavy, do celého těla. : „Prosím, nech mě, bolí to.“ Po chvíli vše ustává. Pomalu nevidí, nemůže vstát. Musí k lékaři, musí, nebo se zblázní. : „Počkej, odvezu Tě. Neříkej to. Mlč. Dělám to, protože Tě miluji.“
Zlomená ruka, přetrhané vazy v koleni, otřes mozku. Musí tam zůstat. Odpočine si. Po dlouhém boji usíná, ale stále se budí. Má strach o syna. Co se může stát.
Vrací se domů, ale nikde nikdo. Nikde nikdo není. Volá mu, hledá své dítě. : „Už ho neuvidíš, nevolej.“ Týden čeká, zda se ukážou, ale neukázali se.
Na policii hlásí únos dítěte, a vypovídá. Vše, jak bylo. Jde na sociální úřad, kde s ní povídají, o všem čím prožili, povzbuzují jí, protože chce bojovat. Dávají jí peníze a zařizují Azylový dům. Celá se třese. Její muž volal, ať toho nechá, stejně dítě neuvidí.
Ale vidí ho. Má ho u sebe. Utíkají. Ale do azylového domu nebyli přijati. A tak začala pouť nového života. Kde budou spát, co jíst.
Plzeňské nádraží jim pár dní dává úkryt, spí tam, jí tam, hrají si. Jsou unavení, ale syn se od maminky nehne ani na krok, nepustí k ní žádného muže, stále ji brání.
Svitla naděje, a teď spí v teple, mají co jíst. A mají zase úsměv na tváři. Ale strach ve své dušičce stále převládá.
Život není jen hon, ale život je kouzelná kniha, tak nepohazujme textem, ale žijme. napsal/a: Kadetka 12:26 | Link komentáře (0)




Kapky deště se prudce rozbíjeli o čelní sklo automobilu. Zbývá posledních pár metrů do cíle naší cesty. Větrný mlýn (dříve Raabův, dnes Hlavnický). S různorodými pocity, které se ve mně odehrávají. Od radosti, štěstí, smutku i stesku, po naplnění energie a pocitu síly. Proč to všechno? Jsou to osobní pocity, při vzniku prvotní podívané.

Automobil zpomaluje, řidič vyřazuje rychlost, dává blinkr a přibržďuje. Písně z rádia nám, až do teď zpříjemňovaly dlouhou cestu. Ale nyní jsme na místě. Motor vypnutý a řidič nekompromisně rádio vypíná. Zvláštní ticho, rušené jen bubnujícím deštěm. Za zády nám po silnici projede náklaďák, ale pak opět to stísněné ticho.

Zatažená obloha, která nás na mlýně vítá, není povzbudivá. Ale prvním krokem do neznámých prostor, vstupuji do minulosti. S nábožnou pokorou a respektem prohlížím všechna ta stavení, která přede mnou někdo využíval a já se jen dívám a vnímám tu krásu. Mlýn, ač není v původním stavu, na mě působí velmi zajímavým dojmem, představuji si lidi, kteří zde žili. Nepotřebovali jako my elektřinu, plyn, vodovody a kanalizace. My se bez těchto věcí neumíme obejít, ale oni? Pro naše předky to bylo, tak základní. Vlastně normální. Nebyl pro ně problém chodit si pro vodu do studny, když chtěli pít. Když chtěli mít doma teplo, museli pro dřevo a zatopili v kamnech. Když potřebovali vykonat potřebu, tak kadibudka jim přinášela uvolnění. A my nad tím vším ohrnujeme nos.

Dívám se na mlýn a vidím zde mlynáře. Je celý v bílém, jako když se díváme na paní zimu, která po kraji rozprostírá sníh. Ale tohle je jiná bílá. Jako, kdyby byla barevná. Přitom je těžce vydřená. Těžká práce, únava. Brzké vstávání, hodiny na nohou. Je to jako v pohádce, kdy:

„Hej mlynáři, namel mi. A do rána, ať je hotovo.“

A mlynář s pokorou přijímá práci, a jelikož se bojí, že by neměl na daně panu Králi, tak mele celou noc. A aby vše stihl, a počasí mu zrovinka nepřeje, tak natáčí mlýn po větru, a dělá do vlastního strhání. Ale v pohádkách končí většinou vše dobře. A tak má mlynář dceru na vdávání, která se zamilovala do Králova syna a on do ní. A tak po čase slavili svatbu. A nyní mlynář mele, již jen pro své potěšení.

Ale naši předci, neměli vše hotové jako my, a tak se znova vkrádám do slov minulosti, kdy krajina byla jiná. Mlýn vedle mlýna. A každý mlynář byl rád, že má své stálé zákazníky, tak jako dnes. Jen rozdíl je v tom, že dříve si každý vážil svého zákazníka, tak jako člověka či souseda, a dnes je to jiné. A tak nejbližší okolí chodilo na Hlavnický mlýn, protože všichni potřebovali mouku, aby mohli mít chléb, koláč atp. A pro ně to byla někdy taková vzácnost, jako pro nás nevím co… Protože věcného máme mnoho.

Procitám a procházím se po tom novém kraji, první nádech na mlýně stál za to, jaký bude druhý a třetí. Déšť mě příjemně chladí a já nezůstávám v transu, ale můžu plně vnímat tu krásu. Vedle mlýna je příjemně postavená studna, kam se běžíme podívat. Naproti třem srubům nalézám původní stodolu, která je nyní přestavěná na obytné stavení.

Mlýn na mne působí, jako vlastním znovuzrozením, jako když se rodí nový den. Nebo když zavřete oči a vezmete si paletu s barvami a začnete malovat vlastní sen. Ale sen je jen sen. Tohle je skutečnost, skutečný prožitek. Relaxace.

Ocitám se v novém světě. Není to, jako když mi kolem uší sviští větřík, když jedu na lyžích a vnímám horskou krajinu kolem sebe s horským vzduchem, který mě studí na plicích. Není to, jako když jsem v létě u moře a dívám se na západ slunce nad mořskou hladinou, kdy slyším, jak se vlny roztřišťují o skaliska, a někde vzadu delfíni zdraví první hvězdy a hvězdičky. Kdy měsíc vykukuje zpoza mráčků a po chvilce se obnaží a svítí, abychom mohli sedět u táborového ohně a on nám svým světlem pomáhal, najít vždy cestu zpět. Není to jako kouř a plameny, někde v kempu, kde je každý svým pánem, a přitom stále omezován svým návykem.

Je to jako nádech v novém světě. Kdy jsem plná vybitých baterek a potřebuji je nabít, a mlýn se stal tou správnou nabíječkou toho všeho. Nic nám tady nechybí a úsměv na tváři vykouzlí jen lidské slovo, které nás pohladí už každé ráno, kdy se probouzíme jeden vedle druhého. Nikoliv z televize, jako z kulisy. A každý den tady bude jiným, tak nevšedním. Neměstským. Už v limbu si představuji následné dny. Vím, že nás přivítá den plný slunce. napsal/a: Kadetka 12:23 | Link komentáře (0)