Domácí násilí - :-( Ze života 25.Červen 2006
Leží v koutě, krčí se před ranami, křičí o pomoc. Ale nikdo jí neběží na pomoc. Trvá to tak dlouho. Už pomalu ztrácí síly, už pomalu omdlévá. Najednou vše ustává. Tečou jí slzy ponížení, vzteku a strachu. Vstává a běží k synovi, který pláče v obýváku. Dívá se na něj, chodí stále do kolečka po koberci, drží v náruči méďu a se slzami v očích říká: „Láska, láska“ Další nával bolesti, a strachu. Co bude dál?
Nebylo to poprvé, ale nemůže odejít. Kam by šla? Ke komu? Kam dá syna? Kde bude bydlet? Z čeho budou žít. Kdo pomůže? Nemůže odejít.
Syn pláče, asi ho něco bolí. A tak ho chová. Mazlí se s ním. Má teplotu, dává mu léky, ale pláč neustává. Ukazuje mu z okna stromy, mráčky, sluníčko. Ale malý je skleslý, smutný, unavený. Položí ho. Nepláče, ale přijde za maminkou, a nechce se od ní hnout. Zase přijde on, a malý začne pobrekávat. On se naštve, vezme vařečku, a mlátí. Mlátí toho malého do obličeje, i po celém těle. Ona nevydrží. Uhodí svého muže jako první. A zase, rána za ránou. Jak to bolí. Prosím, pomoc. „Ne, už mě nebij, nech mě.“ Pěsti do obličeje, hlavy, do celého těla. : „Prosím, nech mě, bolí to.“ Po chvíli vše ustává. Pomalu nevidí, nemůže vstát. Musí k lékaři, musí, nebo se zblázní. : „Počkej, odvezu Tě. Neříkej to. Mlč. Dělám to, protože Tě miluji.“
Zlomená ruka, přetrhané vazy v koleni, otřes mozku. Musí tam zůstat. Odpočine si. Po dlouhém boji usíná, ale stále se budí. Má strach o syna. Co se může stát.
Vrací se domů, ale nikde nikdo. Nikde nikdo není. Volá mu, hledá své dítě. : „Už ho neuvidíš, nevolej.“ Týden čeká, zda se ukážou, ale neukázali se.
Na policii hlásí únos dítěte, a vypovídá. Vše, jak bylo. Jde na sociální úřad, kde s ní povídají, o všem čím prožili, povzbuzují jí, protože chce bojovat. Dávají jí peníze a zařizují Azylový dům. Celá se třese. Její muž volal, ať toho nechá, stejně dítě neuvidí.
Ale vidí ho. Má ho u sebe. Utíkají. Ale do azylového domu nebyli přijati. A tak začala pouť nového života. Kde budou spát, co jíst.
Plzeňské nádraží jim pár dní dává úkryt, spí tam, jí tam, hrají si. Jsou unavení, ale syn se od maminky nehne ani na krok, nepustí k ní žádného muže, stále ji brání.
Svitla naděje, a teď spí v teple, mají co jíst. A mají zase úsměv na tváři. Ale strach ve své dušičce stále převládá.
Život není jen hon, ale život je kouzelná kniha, tak nepohazujme textem, ale žijme.
napsal/a: Kadetka 12:26 | Link
