Vzrušuje mě, když se na mě usmíváš,
smíchem se dusím, když mi vtipy povídáš.
Mé oči smutně pláčou, když den Tě nevidí,
mně nenahradí Tě ani milion lidí..

Jsem snad nejšťastnější člověk na světě,
když mi šeptáš něžná slova
a když svá ústa k mým tiskneš znova.
Na celý svět bych křičela: „Miluji Tě!“

Mám strach, že Tě ztrácím, když den Tě nevidím,
když se ke mně vracíš, já za svůj strach se stydím.
Hned k Tobě běžím a padnu Ti kolem krku,
jsem šťastná, když na své těle cítím Tvoji ruku.

Cítím dotek Tvých chvějících se prstů,
na celém svém těle cítím je.
Tvůj jazyk k mému se přibližuje.
pociťuji to napětí magické
potřebuji prozkoumávat Tvoje tělo,
tuším, že je to celkem logické,
už vím, co by moje tělo chtělo –
spojit se s Tvým, což není nelidské.

Celá se uvolním a nepřestávám Tě hladit,
naše city nemohl by nikdo lépe sladit.
Stále cítím polibky Tvých něžných úst,
bez přestání je přijímám, jak kdybych předtím měla půst.
Vím, že teď přijde to, o čem jsem dávno snila,
a tak jsme se ještě více uvolnila.

Jsem šťastnější, než kdy v životě svém
a Ty to víš, stejně jak já vím,
že i Ty jsi nejšťastnější, když jsi v tom srdci mém.
Bylo to lepší, než když o tom jenom sním.
Stále i po tom jako před se hladíme a líbáme,
po chvíli se spolu k odpočinku ukládáme...