05.Srpen 2008,11:40

Na posteli sedí chlapec. Chlapec vysoké postavy s černými kudrnatými vlasy a s očima v podobě zeleného rybníčku. Jen něco v nich není v pořádku. Je to smutek či zklamání? Ten chlapec má svěšenou hlavu a zdá se, že mu sem tam ukápne i ta slza. Copak se mu asi stalo, že vypadá jako tělo bez duše? Pohled na něj působí velmi smutně a jakoby kolem něj slábne vzduch. Co je mu?

,,Davide, tady nemůžeš už nic udělat, vezmi si tohle. Našli to u jejího těla a je tam napsané, že je to pro tebe," řekla starší žena, podala Davidovi tmavě červenou obálku a rozplakala se. Žena, maminka tak milované Hanky. Všemi oblíbené Hanky, která už tady mezi námi není. Hanky, která v srdcích všech lidí zanechala štěstí, uspokojení a výborné kamarádství. Tak proč se vzdala toho nejcennějšího? Života?! David se chvíli mlčky díval na obálku. Byla nadepsaná Hančiným rukopisem. Stálo tam: Davide - proč si mě viděl jen jako kamarádku? S Davidem se točil celý svět. Svět, ve kterém mu chyběl ten nejdůležitější člověk. Člověk, kterému nikdy nedokázal říct, co vlastně doopravdy cítí. Hance, kterou miloval z celého srdce. Hance, která si myslela, že ji má rád jen jako kamarádku. Hance, která chtěla pracovat v cirkuse. V cirkuse proto, protože žila realitou a její optimismus jí na každý den připravil nějaké překvapení. Jenže teď je už pozdě a David si připadá jako ve válce. Jedna jeho část mozku válčí proti té druhé části. Jedna říká, že už má jít domů a má se uzavřít do sebe. Ta druhá říká, ať tady zůstane a vzpomíná na chvíle strávené s Hankou - jeho láskou. Nemohl tu však déle zůstat. Když vyšel z domu, vstoupil do naprosté prázdnoty, která mu neříkala, kam má jít. Jen se hlasitě a nepřejícně smála. Chechtala se hlasem té nejodpornější osoby. Když David přišel domů, jeho rodiče mu chtěli pomoci, ale on trval stále na tom, že potřebuje být sám. Zavřel se do koupelny. Koupelna, vzpomněl si. V koupelně viděl Hanku naposledy. Viděl ji, jak tam bezvládně leží,v kaluži krve a nedýchá..V koupelně ukončila své trápení, svůj život. Je to jeho vina, že už tady Hanka není, říkal si? Vtom jeho pohled spadl na temně červenou obálku s nápisem: Davide - proč si mě viděl jen jako kamarádku? Otevřel obálku a začal číst. Do očí se mu vlily slzy už při prvních řádcích…

...Ahoj Davide,
milý Davide,
můj Davide,
drahý Davide,
kamaráde Davide,
žádné z těch slov nemůže vyjádřit to, jak ti už dlouho chci říct, že tě miluju. Stačil vždycky jen letmý pohled a už ses ode mě otáčel jiným směrem. Nechápu, bál ses mě? Když pomyslím na to, že se mě má největší láska bála, je mi hrozně. Vedle sebe držím žiletku. Tu žiletku, kterou sem ti kdysi půjčila, aby sis vyřízl to znamínko. Pamatuješ????? Nechtěl si jít k lékaři, nemáš je rád a tak sis to udělal sám. Říkala jsem, že máš odvahu za čtyři. Určitě si to pamatuješ. Sice ještě nevím, jestli ji použiji, protože sem se již několikrát pokoušela zabít, ale jsem srab a tak se to nikdy nestalo skutečností. Co si asi o mně myslíš? Radši to ani nechci vědět, ale je mi dobře. Určitě se teď cítím líp. Ta samota a strach, že se mi vysměješ do obličeje, když ti vyznám lásku, ta už mě teď netrápí. Je mi moc dobře. Podívej se tam nahoru a představ si, že tam sedím, obklopena andílky a mávám ti. Netrap se, můj kamaráde, má lásko. Svět už je takový a já sem prostě nedokázala už dál žít v představě, že je všechno ztracené. Můj život se zdál být klidný, ale uvnitř sem se už nedokázala trápit. Pochop mě. Udělala jsem to pro sebe. Nemysli si, že jsem sobecká, sice asi jsem, ale proč si chtěl být jen můj kamarád? Víš, jak je těžké tě milovat a vědět, že ty mě máš jenom za kamarádku? Marek - tvůj bratr. Řekl mi, že každý večer chodíš na zahradu a díváš se do nebe. Potom prý sedíš a asi půl hodiny nevnímáš. Myslí si, že si do někoho zamilovaný a ptal se mě, jestli ses mi nesvěřil, že vypadáš tak zoufale. Co myslíš, že jsem v tu chvíli cítila? Svět se mi v tu chvíli začal bořit pod nohama. Když mi to řekl, sedla jsem si do trávy a nevnímala jsem. Nic. Ani Marka, který mě chtěl doprovodit domů ani zpěv ptáčků ani řinčení aut. Prostě nic. Jen svou bolest. Sbalila jsem si své věci. Neměla sem jich sice moc. Jen kabelku a v ní mobil, kapesníky a peněženku. Rozloučila jsem se s Markem, což byl poslední člověk, kterého jsem viděla. Na ostatní se můžu dívat jenom z nebe. Z mého Nového domova. Nerozloučila jsem se dokonce ani s Terkou. Napadlo mě, je snad Terka tvojí tajnou láskou? Terka, ta nejkrásnější holka z celého Moravskoslezského kraje?! Utíkala jsem domů. Měla jsem oči plné slz a pocit, že za chvíli ukončím tento ubohý dopis ve mně rostl. Ukončím své trápení a zároveň ti popíšu jak pomalu odcházím...

V tu chvíli se David rozplakal ještě víc. Slzy se mu z očí řinuly jako vodopád, který nechce přestat téct. Ale řekl si, že to musí dočíst. Bylo to Hančiné přání. Hančiny poslední myšlenky.

...odemkla jsem dveře, našeho domu s krásným velkým balkónem, na kterém jsme si jako děti hráli. Pamatuješ Davide? Určitě ano. Já měla tu nádhernou panenku barbii a ty toho kena, kterému upadávala noha. Jmenovali se Hanka a David. Nebyli to, ale kamarádi. Byli to milenci. Kabelku jsem si odnesla do pokoje. Mého pokojíčku. Na stěnách visely plakáty. Stejné plakáty jako před šesti lety, když mi bylo jedenáct a tobě čtrnáct. Kdysi si byl takový můj ochránce a kamarád, jenže to přešlo v něco jiného. Víš, kdy jsem se do tebe zamilovala? Tu noc, co jsme byli s našima stanovat a tam si mě před něma bránil, když jsem večer odešla ze stanu a šla jsem sama k jezeru. Říkala jsem si tehdy, že mi tě poslal sám bůh, ale to sem ještě nevěděla, že ty mě máš jenom jako kamarádku. Utěšovala jsem se tím, že možná jako nejlepší kamarádku, ale teď to sem nebudu míchat, protože už chci přejít k závěru...

David si popotáhl. Měl plný nos, oči uslzené, že skoro už neviděl písmenka, ale nějaká neznámá síla ho vedla dál. Musel číst. Byl na tom závislý. Potřeboval to dočíst.

...otevřela sem dveře naší útulné koupelny. Koupelny, ve které jsem si přišla jako normální člověk a právě tady chci ukončit jako normální člověk své trápení. Víš, že v mé hlavě neproudí žádné výčitky? Je to zvláštní, ne? Sedám si na zem. Kachličky mě studí do dlaní, ale žiletka jakoby mi přirostla k ruce. Nemám strach, jestli nad tím přemýšlíš.
Pevně jsem uchopila žiletku do pravé ruky a udělala jsem první ale ne moc hluboký řez...

David na chvíli odložil dopis a musel si zajít pro kapesník, protože už nemohl skoro dýchat, jak mu sopel zacpával nosní dutiny. Za pár minut se ale vrátil a tušil, že za chvilku bude konec. Konec dopisu.

...krev padá na moje džíny. Džíny, které jsem si koupila v sekáči. Chtěli jsme přece udělat něco potřeštěného a tak jsme zašli do sekáče. Ty sis koupil tu příšernou mikinu. Pamatuješ???
Taky mám na sobě tu košili, kterou si mi dal. Je mi sice trochu velká, ale je tvoje a to je hlavní. Musím končit, protože pak bych už třeba nemusela nic dopsat. Stačí jeden hlubší řez a mám to za sebou. Já chci ale umírat pomalu. Je to zvláštní, ale jak budu umírat, budu vzpomínat na všechno krásné, co jsme spolu prožili. Co jsme spolu prožili jako kamarádi.
Asi se mi bude stýskat, ale jakmile se zasteskne tobě, podívej se na oblohu a já ti zamávám. Budu mávat klidně donekonečna, protože ty za to stojíš. Stojíš za mnohem víc a to si pamatuj. Si ten nejlepší a nejhodnější člověk, jakého sem kdy potkala. Promiň musím končit.
Řekni mámě, že ji miluju a pokud tam potkám mého tátu, nakopu ho do zadku.
Nezapomeňte na mě. Miluju vás, ale tebe trochu jinak, lásko.
Sbohem má lásko, můj kamaráde. Nikdy na mě nezapomeň, tak jako já nezapomenu...

Sbohem Tvoje Hanka

Když David dočetl, tenhle srdce-drásající dopis, sedl si a dlouho plakal. Potom otevřel skříňku, o kterou byl opřený a přímo před sebou uviděl žiletku. Tmavě modrou žiletku, která jakoby na něj volala, ať udělá to, na co myslí. Myslel na smrt!!! Vzal žiletku a pevně ji uchopil. Udělal první řez a ucukl bolestí. Ale touha, která ho volala za Hankou, byla silnější než bolest, kterou cítil při doteku žiletky a tak pokračoval. Později však už nic necítil. Jen slyšel. Slyšel Hančino usilovné volání a pláč, který mu probodával srdce. Pláč, který ho bodal do srdce tisíci ostrými noži.

Po dvou dnech se David probudil v nemocnici. Do těla mu byla přiváděna nová krev a vedle postele seděli jeho rodiče. Měli smutný výraz a když uviděli, že je David vzhůru, objali ho a řekli: ,,Davide, je nám to moc líto. Hanka je teď pryč, ale to neznamená, že ty uděláš to samé?!" David si v duchu říkal, že nebude poslouchat to hloupé matčino kázání a chtěl jí to i říct, jenže pak si vzpomněl na Hanku a tiše řekl: ,,Mami, tati, miluju vás. Je mi to líto." Dořekl to a celou místností se ozval slabý pláč. Celá rodinka tam tak seděla a plakala.
Když Davida po týdnu vezli zpátky domů, zastavil se na zahradě a podíval se do nebe. Přišel Marek a David mu řekl: ,,Marku, víš kdo je má velká láska?" ,,Nevím, ale už se tě na to chci zeptat dlouho. I Hanku to zajímalo. Nevím, když jsme se o tom bavili, utekla s pláčem. Doufám, že jsem něco nezvoral." ,,Miluju svoji kamarádku. Svoji nejlepší kamarádku Hanku. Hanko," řekl, podíval se do nebe a hlasitě zakřičel: ,,ty si má láska."

 
vložil: KiTtY28
Permalink ¤


1 Komentáře:


  • 12.02.2009 22:19:42, ty víš, kdo to psal....

    David si to všechno uvědomil hrozně pozdě, tak jako já. Ale já nechci aby to zašlo až takhle daleko. Jsi pro mě na celým světě všechno, co mám!!! Miluju Tě