...dnes trochu sentimentality
Dnes mi známý doporučil film 12 angry men. Stáhnul jsem a shlédnul tenhle starý, černobílý, ale skvělý snímek o tom, jak je občas složité něco dokázat nebo vyvrátit. Ale to není o čem bych tu chtěl dneska psát.
Tenhle černobílý snímek mi připomněl dětství, když jsme ještě měli doma černobílou televizi. Otec na ni často koukal, hlavně sport, F1...
Otce jsem znal vždycky jako alkoholika... hodně pil a když byl opilý, nebyla doma zrovna ta pravá rodinná atmosféra. Ale byly i světlé chvilky, kdy jsme strávili hodně času prostým povídáním. Moc si z toho období nepamatuju, ale než začal pít, když nad tím tak uvažuji zpětně, myslím, že by se dal považovat za velmi inteligentního člověka. Bohužel jsem neměl přiležitost tuhle úvahu dokázat nebo vyvrátit. Každopádně alkohol z něj udělal co je dnes. S matkou jsme ho opustili, když mi bylo asi deset nebo jedenáct let a od té doby jsem ho viděl jenom párkrát. Většinou byl v opilém stavu...
Když nad tím teď zpětně přemýšlím, tak jsem v podstatě nikdy neměl příležitost poznat, jakým člověkem opravdu můj otec uvnitř je, nebo možná byl. Nevím o něm vůbec nic. Jenom malé útržky vzpomínek z dětství, většinou těch černých. Otec pracoval u českých drah, než ho moje matka přesvědčila, aby zůstal doma a našel si práci v bydlišti. To byl zřejmě ten klíčový zlom v jeho životě. Řekl bych, že byl zvyklý být volný, cestovat a na usedlý život někde nebyl stavěný. Těžko něco z toho dokázat, jenom předpokládám. Kdyby dál dělal práci, kterou dělal dřív, i přes to, že bychom ho doma nevídali tak často, mohl ten průběh vypadat jinak. Kdo ví...
Co chci říct je, že mě mrzí, že jsem nikdy nepoznal otcovu duši. Jeho názory, pohled na svět... Možná je ještě pořád čas... I když bydlí hezkých pár set kilometrů daleko. Občas mám chuť vydat se za ním a jestli toho bude schopný, pustit se s ním do vážných debat a trochu si zafilozofovat... Aspoň podle toho, co si vzpomínám, je toho schopný. Rád mluvil a já jsem rád poslouchal. Teď mě mrzí, že jsem neposlouchal dost důkladně... Ale co chtít po tak malém dítěti...
Snad to stihnu dřív, než bude úplně pozdě. Cítím, že máme jen jednu poslední šanci...
