Osud. . .co to je?Člověk nikdy neví co se mu stane!To někdo zařídil zle.Víme jen minulost a to co právě probíhá.Jak je těžké porozumět sám sobě.Nikdy jsem nevěděla co chci.Teď už to ale vím.Chtěla bych vrátit čas.Chodím po lese a bádám nad osudem mého života.Proč se to jen muselo stát?Ztratila jsem člověka,kterého miluju a je to jen moje vina.Můžu si za to sama. . . . .je mi to líto!!!Takhle jsem to fakt nechtěla.Po bledých tvářích stéká jedna slaná krůpěj za druhou.Oči rudé jako měsíční prstenec.Ruce podrápané a zkrvavené růží,kterou se proplétám.Slunce se pomalu ukládá ke spánku.V dálce je vidět hořící les.Tenkrát to tady bylo tak hezké.Proč jen se to stalo místem smrti?

Když jsem ho poprvé viděla,byla jsem hromádka neštěstí.Chtěla jsem skočit....už tenkrát.Za ruku jsi mě chytil a k sobě jsi mě stáhl.V té nejhorší chvíli jsi mi osud obrátil k lepšímu!Celé dny jsem si připadala jak ve snách.Najednou jsen se zase uměla smát.Jeho čokoládové oči rozzařovali můj svět!Vždy když se do mých šedobílých zakoukali,srdce se mi rozbušilo.Jeho černouhelné vlasy mě šimraly,pokaždé,když si mě k sobě přivinul.Doufala jsem že to nikdy neskončí!Opak byl ale pravdou.Někam odešel a já zůstala u něj doma sama s jeho bráchou.Nevím čím to bylo...Možná tím,že si byly tak podobný...nebo taky možná proto,že mi tak strašně chyběl...Teď už nevím....Nechala jsem se prostě políbit!To už jsem jen viděla ubrečené oči u kterých vím že si nenechají nic vysvětlit ani vymluvit!Jejich bezradný výraz mi svíral srdce.Běžela jsem za ním co mi síly stačili.Snažila jsem se mu vysvětlit,že je to jen hrozný omyl!!Stál na okraji skály s očima rudýma jako vlkodlak.Natahovala jsem k tobě ruce a přitom potichu říkala:,,Neskákej...prosím....já...já...já....tě přece miluju!".V té chvíli by ho nezachránil ani anděl sám.Asi se to prostě mělo stát!Skočil a můj křik doprovázel jeho cestu až na dno!Jeho krásné oči se zavřeli a jeho tělo se zalilo chladem!Bože ne...proč jsem jsem tak blbá.Mohl vědět že to nerozdejchám...že pro mě byl všechno na světě.....a že pro něj bych udělala první,poslední......proč jen musel skočit...proč jen musel umřít.Brečela jsem jako malý dítě!Ztratila jsem to nejcenější co jsem na světě měla.....teď už mě tu nic nedrží!Celý osud se mi tímto zhroutil!Chodila jsem na skálu každý den.Říkaly mi Anděl mrtvé lásky.Chdila jsem jen v bílé.....nenamalovaná.....ale přesto krásná jako rozkvétající růže.

Uplinul rok od jeho smrti....Už toho je na mě moc.Všichni se mi smějou...Koukaj na mě skrz prsty.Myslí si že jsem to udělala schválně.Jeho bratr mě odsuzuje a také sám sebe.Jeho máma mě nenávidí!Hodiny odbíjejí poledne!Sukně potrhaná....upnutý korzet....oči uslzené.Vyběhnu přez les na louku a rovnou na kraj skály.Tam je nádherný pomník na kterém stojí:,,Skočil z vlastní vůle,i když ho lidé milovali!".Zase mi vyhrkly slzy.Stoupnu si na úplný kraj.Asi chtěl abych to udělala!Zavřu oči a rozpřáhnu ruce.Snad jako bych se chtěla odrazit a vyletět do vzduchu.Avšak odrazila jsem se a skočila dolů.Cejtila jsem se lehčí a všechno ze mě spadalo.Jako po extázi.Dopadla jsem na kameny a dně skáli.Moje duše se zvedla z těla a narostla mi nádherná křídla.Vyletěla jsem tedy k pomníku.,,Myslela jsem,že to bude lepší....že mi snad i odpustíš....že budeme zase spolu"brečím znova.Ucítím známou vůni a uslyším známý styl chůze.Otočím se a stojí tam.V plné kráse.Jeho hnědé oči se na mě ustaraně koukají...jeho černé vlasy vlají ve větru...křídla má složená podél těla.Kleknu si před něj:,,Odpusť mi....prosím.....už jsem to bez tebe nevydržela....!".Sedne si ke mě...beznadějně propadám jeho blízkosti.Klepu se nervozitou......vyzvedne mi obličej za bradu.....koukne mi do očí.....a pak mě něžně a zlehka políbí!Skápne mi slza štěstí.Odpustil mi!

Nikdy už tě nezradím.......neboj.....a víš proč???....

!!!PROTOŽE TĚ MILUJU!!!