Taky jeden pěknej příběh

13.Srpen 2007

Je pátek 13. a já jsem sama doma. Mám ubrečené oči a tělo celé zpocené, vyhublé a osláblé. Najednou slyším dole v bytě tivhé kroky, které se pomalu blíží. Jsem to já když jsem ještě byla malá. Vidím se ted před sebou: jsem rozesmátá a viditelně štastná. V tom ke mě přijde osoba zahalená a celá v černém. Úsměv na tváři mi náhle zmizí a tečou mi slzy. Kdo to jen může být? Mám velký strach. Vím že už nikdy nebudu tak štastná a že už nikdy nespatřím lidi co mám ráda. Klepou se mi ruce, nohy a vidím jak mě černá osoba táhne za vlasy pryč. Křicím a hystericky brečím, ale nikdo není doma aby mě vyslechl. Je to hrůza!! Dovedla mě až do temného sklepa kde se mě chystá zabít. Drží zbran v ruce a něco nezřetelně mumlá. Snažím se poslouchat ale je to asi cizí řeč. Ničemu nerozumím.. V tom se ozve výstřel a já se pomalu kácím k zemi. V tom se probudím. Ležím v posteli jsem celá zpocená a mám ubrečené oči. Byl to jen zlý sen. Ale uvědomuju si, že už neni na světě nikdo, kdo by o mě stál. Sejdu dolů po schodech a v kuchyni vytáhnu ostrý nůž ze zásuvky. Když si s ním podřežu levou ruku, vidím že přede mnou stojí moje nejlepší kamarádka a smutně na mě kouká. Je celá vystrašená a běží ke mně. Přitiskne si mě k sobě a tiše pláče. Uklidnuje mě a tiše ke mně promlouvá. Říká, že všechno bude zas v pořádku a ptá se co jsem si to proboha udělala. Má strach a já cítím jak jí prudce buší srdce. Bojí se o mně. V tu chvíli si uvědomím, že mám pro koho žít je tu ona a mí rodiče. Bohužel je pozdě. Slyším její tichý pláč a její nářky. Je mi líto ale už se to nedá vrátit. Rozloučíme se a já potichu odcházím ze světa smrtelných............

napsal/a: L3nik 19:33 Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář