LUCky.luKA

• Bostonské pití čaje neboli Bostonský čajový dýchánek byl protest amerických kolonistů proti britskému impériu, při kterém bylo v bostonském přístavu zničeno mnoho beden lisovaného čaje. Odehrálo se ve čtvrtek 16. prosince 1773 jako jeden z konfliktů směřujících k americké revoluci.

Předcházející události - Kolkový zákon z roku 1765 (Stamp Act of 1765, povinnost lepit v Americe kolky na mnoho druhů zboží) a Townshendovy zákony z roku 1767 (Townshend Acts, uvalení cel na dovoz mnohého běžně dováženého zboží do Ameriky) rozhněval americké kolonisty, protože výše nových daní neodpovídala míře jejich zastoupení v Parlamentu Spojeného království. Jedním z protestujících byl John Hancock. V roce 1768 byla Hancockova loď Liberty obsazena celníky a on sám byl obviněn z pašování. John Adams ho sice úspěšně obhájil, ale přesto však v následujících letech čelil stovkám podobných obvinění.  Hancock organizoval bojkot čaje, který z Číny dovážela britská Východoindická společnost (British East India Company), jejíž prodeje v koloniích rychle klesly z 145 000 kg na pouhých 240 kg. V roce 1773 se již společnost topila v dluzích, měla obrovské zásoby čaje a přitom žádné vyhlídky na obnovení prodeje, protože pašeráci jako Hancock dováželi čaj bez placení cel. Britská vláda proto přijala Čajový zákon (Tea Act), který dovoloval společnosti prodávat čaj v koloniích nezdaněný za ceny nižší, než za jaké jej nabízeli pašeráci.

Protesty probíhaly jak ve Philadelphii, tak v New Yorku, ale do historie se zapsal Boston. Bostoňané pokládali nový zákon za pokus o opětovné potlačení práv Američanů. Samuel Adams a další požadovali, aby se jednatelé Východoindické společnosti a příjemci jí dováženého čaje vzdali svých postavení. Na sklady a domovy těch obchodníků, kteří se zdráhali, zaútočili.  Jako první z mnoha lodí přivážejících čaj Východoindické společnosti, HMS Dartmouth, připlula na konci listopadu 1773. Samuel Adams pobízel rostoucí dav požadavky na sérii protestních shromáždění. Na každý mítink přicházelo více a více lidí, a to jak z města, tak z okolí. Davy provolávaly odpor nejen k Britskému parlamentu, Východoindické společnosti, lodi HMS Dartmouth, ale také ke guvernéru Thomasu Hutchinsonovi, který stále prosazoval vyložení čaje. V noci 16. prosince přišlo na protestní shromáždění ve Starém jižním kostele (Old South Church) zatím nejvíce lidí, zhruba 8000.  Pití čaje bylo také jednou z událostí Americké revoluce, jichž se zúčastnili svobodní zednáři. Místní členové se scházeli v Taverně Zeleného draka (Green Dragon Tavern), kde se údajně připravoval plán této akce. Členy lóže byly kromě jiných Paul Revere, John Hancock a Joseph Warren. V noci, kdy pití čaje proběhlo, se schůzka lóže neuskutečnila a v zápisu se objevilo jen stručné „Zabývali jsme se čajem.“

Událost - 28. listopadu přijeli do Bostonského přístavu s lodí jménem Dartmouth s nákladem čaje Darjeeling. Samuel Adams a další radikálové byli odhodláni zabránit tomu, aby byl náklad čaje vyložen. Jeho chátra chodila po večerech po ulicích a vyhrožovala násilím, jestliže se nedovolá k autoritám. Guvernér Thomas Hutchinson byl údajně na stejné straně, ale říkal nekapitulovat v čele veřejné opozice, jako k tomu došlo v ostatních koloniích.  Další 2 lodě – Beamer a Eleanor přijely s dalším zbožím, čtvrtá loď William nedorazila, protože ztroskotala. Thomas Hutchinson potvrdil odhodlání a konstatoval, že by náklad mohl být vyložen na břeh v případě, že zdanění by bylo podle zákona. TEA ACT požadoval, aby daně byly shromážděny do 20 dnů od příjezdů lodí s tím, že 16. prosinec byl poslední možný termín. Samuel Adams zachoval tuto důležitou horlivost při setkáních v Old South Meeting House – zástup 5000 lidí zaplnil přilehlé ulice. V jednom z těchto shromáždění bylo přijato za výsledek zeptat se příjemců, jestli by vrátili ten čaj. Jenomže oni odmítli, jakožto že měli vztahy s guvernérem. Ve čtvrtek 16. prosince loď Darmouth souhlasila, že odpluje s ostatními loděmi zpět do Anglie. Tato příležitost ukonejšit napětí byla ostře ukončena, nicméně britští úředníci odmítli svolit lodím zúčtovat a poručili, aby zabavili plavidla neplatičů daní.

Ten večer vlastník lodi ohlásil svou neschopnost přemístit se z Bostonu do zástupu v Old South. S těmito novinkami dal Samuel Adams příkaz skupině, aby vykradli obchody s Indiánským oblečením. Skupina 50 mužů přestrojená za indiány v jejich typickém oblečení, se sekerou a párem pistolí, se přemístila do blízkosti Griffinského přístaviště, kde byly zakotvené 3 lodě s čínským čajem londýnské firmy Davison a Newman (cena čaje byla vyšší £9,650). Vstoupili na lodě a opatrně vyložili náklad na příď. Rozbili 342 beden, otevřeli je a vyhodili do přístavu právě v 9 hodin večer. Bylo zřejmé, že přesně vědí, co chtějí udělat, umí se velice dobře a rychle pohybovat a i díky míře disciplinovanosti bylo asi za 3 hodiny po všem. Jásající zástup na doku křičel svůj souhlas schvalující osolení čaje.  Thomas Hutchinson byl tímto přímo znechucen. „To je nejdrzejší tah, který se kdy v Americe odehrál“, mínil. Zejména jej zaujalo, že tolik průměrných obyvatel Bostonu se této události zúčastnilo. Tento čin byl zopakován v mnoha dalších přístavních městech a vedl k rozdělení v šířících se hádkách. Vlastenci a loyalisté se stali ještě horlivějšími v jejich postoji. Parlament i král se rozčiloval nad zkázou osobního majetku a toho úmyslného opovrhování nad královskou autoritou.

Reakce - Tato událost byla kritizována britskými i koloniálními úředníky, například Benjamin Franklin zastával názor, že zničený čaj by měj být znovu zaplacený a byl odhodlaný jej zaplatit i ze svých vlastních peněz. Britská vláda na to odpovídala:

• zavřením bostonského přístavu
• vyhlášením dalších zákonů souhrnně označovaných jako Nepřijatelné zákony nebo Donucovací zákony.

Nicméně mnoho kolonistů bylo tím inspirováno k provedení podobných činů. 7. března 1774 při druhém Bostonském pití čaje bylo do vody vyhozeno 15 beden čaje.  Bostonské pití čaje bylo jedním z případů, které vedly k Americké revoluci za nezávislost.

• Thomas Hutchinson (9. září 1711 – 3. července 1780) byl guvernérem americké kolonie Massachusetts a loajalistou (zastáncem britské politiky).

Životopis - Narodil se v Bostonu jako syn obchodníka a vlastníka lodí. Byl velice inteligentní, absolvoval na Harvardu, ještě než dovršil 16. narozeniny. Nejprve pomáhal svému otci, ale záhy se ukázaly jeho obchodnické vlohy. Nejprve byl zahrnut do vedení kolonie, pak byl zvolen zástupcem v Zákonodárném shromáždění (General Court). Zároveň zaujal ostrý postoj v opozici vůči majoritě. Jeho nepopulární názory způsobily, že ze svého postu odešel již po třech letech. V tomto roce odešel do Anglie jako komisař reprezentující Massachusetts v pohraničních sporech s New Hampshire. Roku 1742 byl opětně zvolen do Zákonodárného shromáždění, kde mezi roky 1746–1749 působil jako mluvčí. Měl velmi dobrý vliv na obchodování státu, čímž získal pověst váženého finančníka.

Po odchodu z Veřejné zprávy byl zvolen do Rady guvernéra (Governor’s Council). V roce 1750 byl předsedou komise pro přípravu vyjednávání s Indiány v oblasti Maine a vypomáhal v pohraniční komisi při sporu s koloniemi Connecticut a Rhode Island. Podporoval Franklinův plán pro Koloniální unii. Ačkoliv odporoval kolkovému zákonu (Stamp Act) a požadoval jeho zrušení, nakonec uznal jeho platnost. Kvůli tomuto postoji byl jeho městský dům vypleněn chátrou a zničeny jeho cenné sbírky knih a rukopisů. V březnu 1771 byl zvolen guvernérem, ale veškerou jeho práci kontrolovalo britské ministerstvo. To zhoršilo jeho vztahy s vlastenci. Publikace některých dopisů o událostech v kolonii a získaných Franklinem v Anglii vyvolaly potřebu pro nezbytnost ostřejších kroků. Pod nátlakem odešel ze země a zbytek života strávil v Anglii, kde působil stále jako guvernér nad americkými záležitostmi. Jeho majetek v Americe byl zkonfiskován.  Zemřel v Bromptonu, nynější části Anglie, ve svých 68 letech.

• John Hancock (12. ledna 1737 - 8. října 1793) se narodil v Braintre, Massachusetts . Byl sirotek, adoptoval ho jeho strýc, který své děti neměl.

Navštěvoval Harvard College se zaměřením na obchod až do svých 17 let. Byl prodavačem u svého strýce a v roce 1760 vyslán na obchodní cestu do Anglie díky své čestnosti a svým schopnostem. Tam byl svědkem korunování krále Jiřího III. V roce 1763 jeho strýc zemřel a on zdědil největší část.  John se poté stal aktivní v politice revoluce a bojoval za vymanění se ze závislosti na Velké Británii. Byl ve společnosti s Adamsovými a s dalšími předními vůdci v republikánském hnutí v New England. Byl zvolen do Bostonského sněmu v roce 1766 a byl účastníkem kongresu o kolkový zákon. V Bostonském přístavu byl celními úředníky zabaven jeho strážní člun s názvem Liberty na základě toho, že pašuje zboží. Mnoho občanů burácelo na celní poště, zapalovali lodě vlády, dělali podfuky na úředníky, aby se dostali do skladu s uloženým zbožím. Brzy poté Hancock podnítil Bostonské pití čaje. Následující rok pronesl veřejný projev připomínající Bostonský Masakr. V roce 1774 byl zvolen do Provinciál Congress of Massachuttes a následně do Kontinentálního kongresu. Po rezignaci Peyntona Randolpha v roce 1776 vzal Hancock na sebe funkci prezidenta. Odstoupil do důchodu v roce 1777, ale pokračoval ve své práci ve svém rodném kraji. Poté byl zvolen za guvernéra lodí ve státě, kde sloužil 5 let, ale odmítl. Přesto byl v roce 1787 zvolen znovu a pracoval zde až do své smrti v roce 1793.  Váženost a charakter Johna Hancocka vynášena přáteli. Byl to populista každým coulem, avšak žil jako prostý člověk. Projevil také své pohrdání proti bezdůvodným pravomocem a autoritám.

• George Washington (22. února 1732, Bridge's Creek, Virginie – 14. prosince 1799, Mount Vernon, Virginie) byl americký voják a politik, který se stal prvním prezidentem USA.

První vojenské zkušenosti - Byl nejstarším synem poměrně zámožného majitele plantáží ve Virginii a soudce Augustina Washingtona a jeho ženy Mary, rozené Ballové. Rodiny obou rodičů patřily v Severní Americe ke starousedlíkům – jejich předkové se sem přistěhovali z Anglie již v polovině 17. století. George v dětství nenavštěvoval školu, ale měl soukromé učitele. Ve svých sedmnácti letech odešel z rodinné usedlosti a začal se živit jako zeměměřič, průvodce na stezkách v méně prozkoumaných oblastech a osidlovací agent. Po smrti otce připadla většina majetku synům z prvního manželství a on sám zdědil pouze malou farmu u Fredericksburgu. Jeho práce zeměměřiče jej ale slušně živila, časem přikoupil další pozemky a po smrti svého nevlastního bratra Lawrence si od jeho ženy pronajal usedlost Mount Vernon, kde trávil mnoho času už v dětství. Na tomto oblíbeném místě pak prožil většinu svého života. Po svém bratrovi získal i místo u virginijské milice, hodnost majora a pevný plat. Zde dosáhl i prvních válečných zkušeností, jelikož tyto polovojenské, dobrovolnické milice pomáhaly v koloniích anglické armádě v boji proti Indiánům, Španělům a zejména severním sousedům – Francouzům. Jeho kariéra v těchto sborech strmě stoupala a ve svých dvaadvaceti byl povýšen na plukovníka. Stále více touží být vojákem z povolání v britské armádě, což se mu ale nepodařilo. Po jedné nezdařené akci proti francouzským vojskům, které v čele milic velel, odešel dobrovolně zpět na Mount Vernon, aby se zde ujal role hospodáře.

Hospodář a voják - Na pronajaté farmě Mount Vernon a přilehlých pozemcích se věnoval pěstování tabáku. Měl 18 černošských otroků, k nimž se na tehdejší poměry choval údajně velmi slušně. V roce 1755 byl opět požádán, aby se zúčastnil britské vojenské výpravy proti Francouzům do údolí Ohia. Znovu žádal o zařazení do britské armády, opět byl odmítnut a stal se pouze poradcem výpravy, která nakonec skončila naprostou katastrofou. I přes neúspěch akce byl pochválen za svoji odvahu v bojích a guvernérem Severní Karolíny dokonce jmenován vrchním velitelem ozbrojených sil Virginie. Byla mu znovu přiznána vojenská hodnost plukovníka, která ale platila opět jen pro koloniální a nikoliv britskou armádu. Zúčastní se několika dalších, tentokrát již úspěšných tažení a je mu dokonce dočasně propůjčena hodnost brigádního generála. V roce 1758 podruhé opoustil vojsko, vrátil se na své plantáže a byl zvolen poslancem virginijského shromáždění. V amerických koloniích zatím postupně sílilo hospodářství a jejich závislost na vzdálené Anglii začala být pociťována jako brzda rozvoje. Osadníci považovali za zbytečné odvádět daně králi a vydržovat britské úředníky, guvernéry a armádu. Začala narůstat revoluční nálada a nespokojenost některých vrstev americké společnosti. On sám zastával zpočátku v těchto otázkách zdrženlivý postoj.

V roce 1759 se oženil s Marthou Dandridge Custisovou, vdovou se dvěma malými dětmi, které adoptoval. Po tomto sňatku již vlastnil několik tisíc hektarů půdy. Plantáže však byly po mnoha letech zdecimovány, úrodnost klesala a ceny tabáku také. Navíc bylo nutno odvádět stále další a nové daně Anglii. Farma se postupně zadlužovala. Přesto ani v tomto období, kolem roku 1770, nebyl ještě přesvědčen o tom, že by se spory mezi kolonisty a Anglií měly řešit násilnou cestou. V roce 1775 se však neshody mezi oběma zeměmi vyostřily natolik, že došlo k prvním ozbrojeným střetům. 10. května 1775 se ve Filadelfii sešel Druhý kontinentální kongres, jehož účastníci, včetně něj, zaslali anglickému králi Jiřímu III. petici, v níž nabízeli několik kompromisních řešení. Zřejmě v očekávání toho, co bude následovat, byl 15. června 1775 jmenován vrchním velitelem kontinentálních milic. V prosinci 1775 britský král Jiří III. odmítl petici Američanů a označil je za povstalce, s nimiž zakázal jakékoli vyjednávání. Tímto okamžikem začala americká válka za nezávislost.

Boj za nezávislost - Po téměř dvaceti letech poklidného života na svých plantážích se tak znovu vrátil k dobrovolnému koloniálnímu vojsku. Byl zděšen tím v jakém stavu se milice nacházely – stále neexistovala jednotná uniforma, dobrovolníci byli velmi špatně vyzbrojeni a ve sborech chyběla kázeň. První střet s anglickými vojsky u Bunker Hillu dopadl pro koloniální vojsko špatně. Jemu se ale podařilo armádu rychle stabilizovat a v následné bitvě o Boston v roce 1776, byli Britové poraženi. Odtud se vydal do New Yorku, který si zvolil za hlavní vojenské stanoviště. Zde jej také zastihla informace o tom, že 4. července 1776 došlo ve Filadelfii k Prohlášení nezávislosti a třináct vzbouřeneckých kolonií vyhlásilo svou samostatnost a vytvořilo unii nazvanou Spojené státy americké. Boje s Brity ovšem nadále pokračoval a vítězství dosahovala střídavě jedna a pak zase druhá strana. Celkově se však zpočátku více dařilo Britům, kteří dostávali z Anglie pravidelné posily i zásoby. Naproti tomu on sám opakovaně a marně žádal Kongres o získání dalších dobrovolníků, o zbraně a peníze. Nové republice také hrozila občanská válka, jelikož nejbohatší obyvatelé bývalých kolonií měli stále zájem na udržení obchodních styků s Anglií. Krize dosáhla vrcholu 26. září 1777, kdy britská vojska vstoupila triumfálně do Filadelfie. Již o rok později došlo částečně k obratu, který zapříčinilo i připlutí francouzské flotily. Kromě francouzské armády přišla mladé republice na pomoc i řada dobrovolníků z Pruska, Polska a dalších evropských zemí. V průběhu dalších let se začala karta pomalu obracet ve prospěch Americké revoluce. Největšího a nejdůležitějšího vítězství dosáhl v roce 1781 v bitvě o Yorktown. Z této zdrcující porážky se již britská vojska nevzpamatovala. V roce 1782 probíhaly přípravy na další klíčovou bitvu – bitvu o New York, který drželi v té době v rukou Angličané. K té už nedošlo. 30. listopadu 1782 vláda Jeho Veličenstva britského krále Jiřího III. uznala nezávislost Spojených států. Oficiálně byla válka ukončena 18. dubna 1783 příměřím vyhlášeným Georgem Washingtonem. Na Vánoce roku 1783 se po téměř devíti letech ve službách Spojených států amerických vrátil zpět na svoji usedlost Mount Vernon.

Prezident - Mladou republiku však po válce čekala celá řada dalších problémů – v krizi bylo převážně na zemědělství založené hospodářství. Spojené státy americké neměly do roku 1780 vlastní banky, měnu a finanční systém, prudce rostla inflace a dluhy soukromníků i státu. Ochromen byl i obchod s Anglií a navíc většina států v Evropě odmítala uznat USA za samostatný stát. 4. března 1789 byla vyhlášena Ústava Spojených států amerických, která byla nejpokrokovější ústavou své doby. On sám předsedal v roce 1787 Ústavnímu konventu, který na vypracování Ústavy USA pracoval. Tato Ústava uzákonila republikánskou formu vlády a napomohla upevnění státního zřízení v USA. Přesto docházelo na půdě Kongresu k neustálým sporům a třenicím mezi jednotlivými státy unie a až po mnoha jednáních bylo dohodnuto místo, které se stane hlavním městem USA a sídlem vrcholných orgánů správy a prezidenta – tím městem se stal nakonec New York. 4. února 1789 kongresový volební výbor doporučil jeho kandidaturu na úřad prezidenta. Kongres jej pak 6. dubna 1789 jednomyslně zvolil prvním prezidentem USA. 30. dubna 1789 byl v New Yorku slavnostně uveden do úřadu. Viceprezidentem byl zvolen John Adams (pozdější druhý prezident USA) a jedním z ministrů – ministrem zahraničí – se stal Thomas Jefferson (třetí prezident USA). Tentýž rok, 14. července, přišla z Paříže radostná zpráva o vypuknutí Velké francouzské revoluce, která byla tou americkou zčásti inspirována. Ve Francouzské revoluci se angažoval i jeho velmi dobrý přítel a spolubojovník z dob americké revoluce markýz La Fayette.

Během svého prvního prezidentského období vykonal Washington několik cest po USA, zažil přijetí dalších států do Unie – Rhode Islandu, Vermontu a Kentucky a také vyhlášení nového hlavního města USA Filadelfie. V té době Kongres rovněž rozhodl o výstavbě zcela nového hlavního města. On sám vybral místo, ale dokončení výstavby metropole, která nakonec získala i jeho jméno, se již nedožil.  Jeho první prezidentské období je také dobou velkých politických rozporů, kdy proti sobě stáli takzvaní federalisté a demokratičtí republikáni. Tato dvě politická uskupení se nemohla téměř na ničem shodnout, ale v jedné věci nalezli jejich členové společnou řeč. Pro prezidentské volby roku 1792 navrhli za kandidáta opět George Washingtona.

Podruhé prezidentem 1793 - 1797 - 13. února 1793 byl jednomyslně zvolen podruhé prezidentem USA. Během tohoto druhého prezidentského období v zemi nadále pokračovaly silné politické spory, Anglie navíc stále podněcovala Indiány k útokům na americké osady a farmy a odmítala stáhnout své vojáky z území USA. On sám již také nebyl tak bezmezně obdivován jako dříve. Stále více byl kritizován za to, že se názorově sbližuje s federalisty a není ve sporech nestranný. V roce 1776 byl přijat do Unie další stát Tennessee, národní hospodářství narůstalo, životní úroveň obyvatel se postupně zvyšovala, 18. září 1793 byl položen základní kámen nového hlavního města. V Pensylvánii byla objevena velká naleziště uhlí, což byl příslib do budoucna, že se dosud zemědělsky zaměřená republika může orientovat i na průmysl.

Návrat na Mount Vernon - Po slavnostním uvedení Johna Adamse do úřadu amerického prezidenta odcestoval v březnu 1797 do své rodné Virginie a na svůj milovaný Mount Vernon. Začal se více věnovat rodině a řízení svých farem. V roce 1798 ale vzniklo nebezpečí možného válečného konfliktu s Francií a generál George Washington byl ve svých šestašedesáti letech jmenován vrchním velitelem ozbrojených sil USA. Brzy však nebezpečí pominulo a on se již navždy vrátil na Mount Vernon. V prosinci 1799 během projížďky na koni prochladl a 14. prosince 1799 na následky infekčního zánětu hrdla zemřel.  Na jeho počest bylo pojmenováno nově založené hlavní město USA a jeden z amerických států.

• John Adams (30. října 1735, Braintree, Massachusetts – 4. července 1826, Quincy, Massachusetts) byl americký politik a diplomat působící v Evropě v letech 1778–1788, první viceprezident (1789–1797) a druhý prezident USA (1797–1801). Byl ženatý s Abigail Adamsovou.

Po studiích na škole v Braintree nastoupil bez problémů na Harvard, kde absolvoval ve svých 20 letech. Stal se přední osobou v boji proti kolkovému zákonu, kvůli kterému napsal 2 statě – Essay on the Canon a Feudal Law. Oženil se v roce 1766 a tím se přestěhoval do Bostonu. Do Valného shromáždění Massachusetts byl zvolen v roce 1770 a také byl mezi 5 zvolenými členy, aby reprezentoval kolonii na Prvním kontinentálním kongresu roku 1774.

Byl to velmi aktivní člen Kongresu, účastnil se až 90 komisí, 25 z nich předsedal během Druhého kontinentálního kongresu. V květnu 1776 přednesl usnesení na vytvoření deklarace nezávislosti na Británii. Krátce poté byl vášnivým zastáncem Deklarace, kterou vytvořil Thomas Jefferson. Kongres jej poté vyslal do Francie, aby tam nastoupil do správní rady. Vrátil se v roce 1779. Pak pokračoval ve svém politickém životě v Massachusetts. Byl také jedním ze signatářů Deklarace nezávislosti. Byl to federalista, na rozdíl od republikána Thomase Jeffersona, což způsobilo jejich dlouhodobou vzájemnou rivalitu.

Zemřel 4. července 1826, právě v době, kdy umíral i Jefferson. Jeho poslední přípitek na onen 4. červenec zněl: „Provždy nezávislost!“ (Independence Forever!)

• Thomas Jefferson (13. dubna 1743 v Shadwellu ve Virginii – 4. července 1826 v Charlottesville ve Virginii), byl třetím americkým prezidentem (1801–1809) a hlavním autorem amerického prohlášení nezávislosti (1776).

Během americké revoluce byl guvernérem Virginie (1779–1781) a později americkým velvyslancem ve Francii (1785–1789). Po návratu z Francie se stal prvním ministrem zahraničí ve vládě prezidenta George Washingtona (1790–1793). Jeho sympatie pro francouzskou revoluci vedly k Jeffersonovu konfliktu s Alexandrem Hamiltonem a Jefferson v roce 1793 kvůli tomuto konfliktu rezignoval.  V roce 1796 kandidoval na funkci prezidenta, ale prohrál o tři hlasy s Johnem Adamsem. Druhým prezidentem se tak stal Adams, Jefferson byl zvolen viceprezidentem avšak nespolupracoval s Adamsem. Postavil se proti jeho zákonům omezujícím poskytnutí amerického občanství přistěhovalcům a omezujícím kritiku státních úředníků.  Jefferson zemřel jen o několik hodin dříve než John Adams.

Jefferson byl nadšený do šifrování a tajných kódů, kteroužto zálibu sdílel s Robertem Pattersonem. V jeho pozůstalosti se jako pozůstatek přátelského soutěžení mezi oběma muži nachází zašifrovaný dopis, který mu Patterson bez klíče poslal coby dárek k Vánocům v roce 1801. Není známo, že by jej Jefferson někdy rozluštil, s největší pravděpodobností nikoliv, a určitě považoval šifru za natolik důmyslnou, že zvažoval její použití ve státní správě. Šifra odolávala přes dvě stě let, než ji v roce 2009 s pomocí počítačů prolomil odborník na kryptologii a matematiku Lawren