Bitva u Brůdku 1040
Bitva u Brůdku na Šumavě, která se odehrála 22. – 23. srpna 1040, byla bitva mezi českým knížetem Břetislavem I. a římsko-německým králem Jindřichem III. Černým. Německé vojsko bylo v bitvě zaskočeno a poraženo.
PŘED BITVOU - V roce 1039 vpadl český kníže Břetislav I. do oslabeného Polska a vydrancoval Slezsko a Velkopolsko. Mezi tučnou kořistí, kterou si z Polska odvážel byly mimo jiné také ostatky sv. Vojtěcha z katedrály v Hnězdně. V témže roce zemřel císař svaté říše římské Konrád II. Sálský a na jeho místo nastoupil jeho mladý syn Jindřich III. Černý. Ten považoval Břetislavovu polskou výpravu za ohrožení svých vlastních zájmů. Nejprve dal najevo, že českému knížeti jeho výpravu odpustí, pokud dostane část polské kořisti. Břetislav rázně odmítl a začal se již počátkem roku 1040 chystat na válku. Král nelenil a taktéž začal svolávat svou brannou moc. Jindřichova vojska vpadla do Čech ze dvou směrů. Menší skupina vkročila do země ze severu a směřovala na Bílinu. Větší skupina pod vedením samotného krále postupovala od jihozápadu na Domažlice. Český kníže s vojskem připravil na jeho vojsko past v lesích u vesnice Brůdek.
PRŮBĚH - Po překročení Všerubského průsmyku si byl král Jindřich jistý, že se mu Češi v početní nevýhodě nepokusí postavit. Kvůli nedostatku jídla se rozhodl co nejrychleji postupovat na Prahu, kde očekával, že bude Břetislav opevněn. Jindřich se nezdržoval průzkumem terénu a rychle postupoval hustými lesy. Předvoj jeho vojska se však dostal do nastražené léčky. Češi, ukrytí po obou stranách cesty mezi stromy, začali na německé oddíly vrhat kameny a kládami jim zatarasili ústupovou cestu. Zaskočení rytíři byli v masakru pobiti pěšáky ozbrojenými většinou jen dlouhými kopími nebo sekyrami. Proti českým zátarasům z klád a kamení neměly královské oddíly šanci a daly se na ústup. V boji padl i hrabě Werinhar. Král Jindřich se zbytkem vojska ustoupil zpět do Bavorska. Po bitvě byly ukořistěné německé korouhve zapíchány pod vrch Bezný, kde vznikla osada Prapořiště, která je zde dodnes.
DŮSLEDEK - Český kníže nabídl po bitvě králi jednání, ale zahanbený Jindřich odmítl. Následující rok vpadl do Čech znovu. Tentokrát se vyhnul zátarasům v pohraničních lesích a knížete Břetislava oblehl na Pražském hradě. Kníže Břetislav se poté Jindřichu III. podrobil, aby zabránil dalšímu pustošení země. Poté se Břetislav I. dostavil na říšský sněm do Řezna a prosil o odpuštění. Král mu vyhověl, vzdal se poloviny své válečné kořisti a udělil mu v léno Čechy i dvě další území (soudí se, že šlo o slezské Vratislavsko a Hlohovsko).
_Miniatur.jpg)
Břetislav I., přezdívaný kronikářem Kosmou český Achilles, (mezi 1002 až 1005 - 10. ledna 1055, Chrudim) byl český kníže z dynastie Přemyslovců, který vládl v Čechách v letech 1034–1055.
Břetislav byl nemanželský syn knížete Oldřicha a jeho družky (a později snad druhé ženy) Boženy. Kolem roku 1002, kdy se zřejmě Břetislav narodil, neměl Oldřich příliš šancí dostat se na knížecí stolec a přestože už byl ženatý, vlastně mu nic příliš nebránilo zplodit levobočka.
Břetislavův otec jej v roce 1019 určil správcem Moravy, čerstvě znovupřipojené k Čechám. Oženit jej však bylo poněkud složitější, nelegitimní potomek nebyl příliš atraktivním ženichem, nakonec to však vyřešil Břetislav osobně, když v roce 1021 unesl z kláštera ve Svinibrodu dceru bavorského velmože, markraběte z Nordgau Jindřicha, Jitku ze Svinibrodu (též Juditu, Gutu), se kterou se brzy oženil. Břetislav s Jitkou žili v této době v Olomouci, kde se také narodil jejich první syn Spytihněv. Císař Konrád II. si roku 1033 knížete Oldřicha předvolal (důvodem byla jeho neochota podporovat Konráda proti Polsku), obvinil jej z úkladů, sesadil a odsoudil do vyhnanství v Bavorsku. Českým knížetem se stal opět Oldřichův bratr a Břetislavův strýc Jaromír. Na jaře 1034 však císař Oldřicha propustil a vrátil mu vládu v knížectví s tím, že Jaromír získá v Čechách úděl a Břetislav Moravu. Jaromíra dal ale jeho bratr zajmout a oslepit a Břetislav utekl do ciziny. Spor mezi otcem a synem snad přiostřilo to, že Břetislav zřejmě Jaromíra podporoval. Po smrti svého otce Oldřicha na podzim 1034 je kromě svého strýce Jaromíra jediným žijícím Přemyslovcem. Na trůn usedá Jaromír, ale vzápětí na to odstoupí v Břetislavův prospěch. Život mu to ovšem nezachránilo, o rok později byl, zřejmě Vršovci, zavražděn.
Břetislav se brzy ukázal jako velice silný a sebevědomý panovník a poté, kdy si upevnil a pojistil svoji domácí pozici a získal prvního následníka, zahájil rozšiřování své moci směrem na polské území. V letech 1038–1039 obsadil Krakov a Hnězdno, nad hrobem sv. Vojtěcha vyhlásil vydání prvního známého českého zákoníku (tzv. Břetislavova dekreta). Vojtěchovy ostatky následně odvezl do Čech. Doufal zřejmě, že když pomohly zajistit arcibiskupství v Hnězdně, prokážou stejnou službu i Praze. Jenže jeho protipolské tažení vzbudilo pozornost římského krále (a později císaře) Jindřicha III. Vzestup moci sousedního panovníka, navíc svého vazala, nemohl mladý Jindřich III. připustit stejně jako povznesení Čech zřízením arcibiskupství nebo dokonce povýšením na království. Poslal do Polska vyhnaného piastovského knížete Kazimíra I. s oddílem svých bojovníků a zároveň žádal na Břetislavovi, aby vrátil polskou kořist a aby se jeho vojáci stáhli ze Slezska, které český kníže předtím téměř bez odporu dobyl. Tímto ultimátem se snažil vyprovokovat knížete k boji, na nějž se dobře připravil. Břetislav se snažil konflikt odvrátit a poslal jako rukojmí svého syna Spytihněva. Roku 1040 vytáhl Jindřich III. s říšským vojskem do Čech. Byla to již jeho druhá česká výprava (poprvé sem přitáhl z vůle svého otce roku 1033 a porazil knížete Oldřicha). Nyní postupovala Jindřichova vojska ve dvou proudech, ale jejich vpád byl odražen v bitvě u Brůdku na Šumavě. Jindřich musel uznat daný stav. Břetislavovým spojencem byl uherský král Petr Orseolo, který obsadil jižní pomezí českého souseda a dovolil mu tak vyslat moravskou vojenskou hotovost k obraně Čech. Spytihněv byl propuštěn. Břetislav nabídl Jindřichovi, že s ním bude jednat osobně, ale král se toužil pomstít za vojenskou porážku. V následujícím roce se vyhnul pohraničním zásekům, pronikl celkem bez problémů do nitra země a oblehl Břetislava na Pražském hradě.
Když se ukázalo, že biskup Šebíř i mnozí velmoži jsou přístupni kompromisům, kníže se Jindřichu III. podrobil, aby zabránil dalšímu pustošení své země. Poté se Břetislav I. dostavil na říšský sněm do Řezna, kde byla přítomna přední knížata. 15. října v Řezně musel Břetislav bosý a v rouše kajícníka padnout Jindřichovi k nohám, vzdát se vlády a žádat o odpuštění. Byla mu udělena milost, složil lenní hold a přísahu věrnosti. Údajně přijal Čechy a další dvě území (soudí se, že šlo o slezské Vratislavsko a Hlohovsko) v léno. Jednalo se ovšem hlavně o formální podrobení. Jindřich III. potřeboval Břetislava jako významného spojence. V následujících letech byl Břetislav již pevným a vysoce ceněným spojencem Jindřicha, kterého podporoval zejména při tažení do Uher. Císař roku 1042 vytáhl spolu s Břetislavem do Uher, kde měli v úmyslu sesadit z trůnu Samuela Abu a dosadit zpět Petra Orseola pobývajícího od roku 1041 v bavorském exilu. Výprava byla neúspěšná. Stejně tak výprava roku 1043 nepřinesla změnu na uherském trůně. Až 5. července 1044 v bitvě u Menfö Samuela Abu porazili na hlavu a uherští velmoži začali opět masivně přebíhat k Petrovi Benátčanovi. Petr Orseolo byl v Székesfehérváru znovu uveden na uherský trůn. Samuel Aba byl uvězněn a posléze popraven. Dalším členům dynastie pak měly náležet menší úděly na Moravě. Krátce poté Břetislav zemřel na hradě Chrudim při tažení do Uher.
Jindřich III. pro snědé zabarvení pokožky nazývaný Černý – německy: der Schwarze (28. října 1017 – 5. října 1056 Bodenfeld nebo Goslar) byl v letech 1039–1056 německým králem a později také římským císařem (korunovace v Římě proběhla o Vánocích 1046). Byl synem císaře Konráda II. ze sálské (franské) dynastie a Gisely Švábské. Otec ho již v jedenácti letech (roku 1028) nechal zvolit a v Cáchách korunovat německým králem. Kromě toho mu udělil titul vévody bavorského (1027), švábského (1039) a korutanského (1039).
Jindřich III. byl posledním císařem, který pevně ovládal nejenom říšskou církevní hierarchii, ale přímo papežskou kurii. Z jeho vůle se stali papeži duchovní německého původu, kteří mu pak garantovali vliv na kurii a zároveň zamezili tomu, aby o jejích záležitostech rozhodovala italská šlechta jako dosud. V říši se Jindřich III. zřekl zisků, jež měla dosud z obsazování duchovních postů královská pokladna, a církevní hodnostáře vybíral podle jejich schopností a důstojnosti. Vyžadoval po nich, aby se stali věrnými královskými leníky a služebníky, zvláště když se nemohl opřít o vysokou šlechtu, která se vzpouzela upevňování královské moci. Osobně byl pokorným a snad i vroucně věřícím křesťanem. Byl přesvědčeným zastáncem clunyjského hnutí – stejně jako jeho druhá manželka Anežka z Poitou – a úsilí směřujícího k prosazení Božího příměří (treuga Dei). Ve shodě s papežem podporoval snahy o vnitřní reformu církve, aniž by si uvědomoval, že jejich logickým vyústěním bude emancipace církve z dosahu světské moci, což se později vymstilo jeho nástupci Jindřichu IV.
