Bitva u Chiuselly 1800
Bitva u Chiuselly byla jednou z pozemních bitev francouzských revolučních válek, konkrétně druhé koaliční války. Bitva se uskutečnila 26. května 1800 u řeky Chiusella.
Přechod Alp - zatím co se Massénova Italská armáda bránila v Janově a Moreauova Rýnská armáda postupovala po směrem do Německa, shromáždil Berthier u Dijonu Záložní armádu o síle 50000 mužů. S tou měl Napoleon v úmyslu přejít Alpy a vpadnout Rakouské Italské armádě do týlu. Předvoj vyrazil pod velením Jeana Lannese v počtu 9000 mužů 13. května. Do průsmyku velkého sv. Bernarda dorazil 16. května ráno. Zde se občerstvili a odpočinuli si v hospicu svatého Bernarda. Potom sestupoval dál do údolí Aosty kde se utkával se sporadickým odporem rakouských posádek. Až 19. května narazili na pevnost u městečka Bard kde museli zanechat většinu děl (Bard se vzdal až 2. června).
Bitva - Lannesův předvoj dorazil k mostu přes Chiusellu 25. května. Lannes nechtěl hnát svoje vojáky z pochodu do boje a nechal je celý den odpočívat zatímco on obhlížel Rakouské pozice. Rakušanům a Piemonťanům patřících do Garde du Corps sardinského krále velel podmaršálek Karl Joseph, hrabě Hadik von Futak. Rozdělil svoje vojáky na dvě poloviny. Prvních 4000 mužů obsadilo břeh na kterém vybudovali valy a okopy. K dispozici měli 20 děl. Druhých 4000 mužů se rozmístilo na výšinách u řeky aby blokovali případné pokusy o obchvat. 26. května v pět hodin ráno zaútočila Watrinova divize na most. Rakušané však byli připraveni a donutili 6. lehkou půlbrigádu naskákat do řeky. Teprve 22. půlbrigáda se udržela na mostě. Pak vojáci 6. lehké kteří se vydrápali na břeh na rakouské straně napadli baterii bránící most a dobili ji.
Díky tomu mohli další půlbrigády přejít most a začít se rozvinovat směrem k hlavním pozicím rakouské pěchoty. Hadik když viděl, že je Francouzů více než předpokládal poslal k mostu svoji jízdu. Francouzi stihly vytvořit karé a odrazili tři útoky rakouské jízdy. Při jednom útoku byl zabit generál Pálffy von Erdod, který osobně velel čtyřem eskadronám. Po neúspěšném jezdeckém útoku vydal Hadik rozkaz k ústupu směrem k Romanu. Furnierův 12. husarský se vydal nepřátele pronásledovat ale generálmajor Pilatti se zbytkem rakouského jezdectva a několika šestiliberkami jeho pronásledování zastavil.
Důsledky bitvy - dobytí Ivrey a přechod Chieselly otevřel Napoleonově Záložní armádě cestu dvěma směry. Postupem na Turín bylo možné odlehčit Massénově Italské armádě, která byla obklíčena v Janově. Postupem na Milán bylo možné přetnout veškeré pozemní zásobovací linie rakouské armády v Itálii. Zatímco Lannesův předvoj postupoval na Turín, Napoleon se rozhodl postupovat na Milán který obsadil 2. června.
- Jean Lannes, kníže ze Sievers, vévoda z Montebella, (10. dubna 1769, Lectoure, Gers, Francie – 31. května 1809, Ebersdorf u Vídně, Rakousko) byl významný francouzský generál, císařský maršál a jeden z nejbližších přátel císaře Napoleona Prvního.
Mládí - Jeanův otec byl selským čeledínem, který později si otevřel obchod vínem, ale i jinými komoditami a nakonec se věnoval obchodování pozemky. Jean se sotva naučil číst a psát zásluhou staršího bratra Bernarda, který byl knězem. Stal se barvířským učněm a později i tovaryšem.
Vojenská kariéra - roku 1792 vstoupil do revoluční armády jako poddůstojník a základní výcvik absolvoval ve vojenském táboře u Toulouse. Táboru velel generál Antoine Marbot, Lannesův krajan, který si jej oblíbil, mimořádně se mu věnoval a doplňoval jeho vzdělání. Zde také Lannes uzavřel přátelství na celý život s budoucím kolegou maršálem Augereauem. Tábor odstartoval jeho rychlou kariéru. Roku 1795 se Lannes stal velitelem praporu a už roku 1796 bojoval v Itálii pod Bonapartem v hodnosti plukovníka. Upozorňoval na sebe svou rozhodností a odvahou při přechodu Pádu (7. května 1796), v bitvě u Lodi (10. května 1796), u Bassana(8. září 1796), v bitvě u Arcole (15. - 17. listopadu 1796) a při obsazení Mantovy (Mantua - 2. února 1797). Po bitvě u Bassana byl povýšen na brigádního generála. Během tohoto italského tažení byl opakovaně těžce raněn a proto byl Bonapartem nazýván „Rolandem armády“.
Již tehdy se stal Bonapartovým důvěrníkem a vztah se postupem času dále utužoval. Roku 1798 se účastnil výpravy do Egypta a tam při útoku na Sain –Jean d’Acre (7. května 1799) utrpěl střelnou ránu do krku, následkem které pak trpěl stálým uchýlením hlavy na pravou stranu (torticollis retrahens). Povýšen na divizního generála vrací se roku 1799 s Napoleonem Bonaparte zpět do Francie. Při převratu 9. lispopadu 1799 stojí pevně při Napoleonovi a poskytuje mu významnou pomoc. Při druhém italském tažení svedl svou první samostatnou bitvu 9. června 1800 u Montebella, kde rozhodně porazil dvojnásobně silné vojsko rakouského generála von Otta a zabránil tak posílení hlavních rakouských sil pod velením Melase. Ještě téhož roku převzal funkci velitele konzulární gardy. V roce 1801 byl Jean Lannes jmenován vyslancem v Lisabonu, kde si vedl mimořádně úspěšně a s pomocí své krásné choti se mu podařilo přiklonit portugalskou politiku i ekonomiku na stranu Francie. Nepřekvapilo nikoho, když 19. května 1804 byl povýšen do hodnosti císařského maršála. Účastnil se tažení 1805 a velel V. sboru. Významnou byla jeho role při obsazení Vídně (13. listopadu 1805), při zajištění přechodu Dunaje a v bitvě u Hollabrunnu (16. listopadu 1805). U Slavkova (2. prosince 1805) byl velitelem levého křídla, bránícího vrch Santon a se svým sborem vytvořil neprostupnou hráz proti Bagrationovi – umožnil tím realizaci hlavního úderu na středním úseku známém jako „Lví skok“.
Během tažení roku 1806 byl v bitvě u Jeny (14. října 1806) velitelem středu francouzské sestavy a 26. prosince porazil Rusy pod Beningsenem u Pultusku, kde byl raněn. V květnu 1807 převzal velení náhradního sboru, se kterým bojoval u Heilsbergu (10. června 1807) a Friedlandu (14. června 1807). Ještě před uzavřením Tylžského míru (7. července 1807) byl jmenován 30. června 1807 knížetem ze Sievers (něm. Sewerien, pol. Siewerz) a 15. června roku 1808 vévodou z Montebella. V roce 1808 doprovázel Napoleona na Pyrenejský poloostrov, kde porazil (22. listopadu 1808) generála Casanase v bitvě u Tudely a poté vedl známé obležení a dobytí Zaragozy (kapitulace 21.února 1809). V tažení roku 1809 proti Rakousku velel dvěma divizím v bitvě u Eggmühlu (21. a 22. dubna 1809) a při dobytí Regensburgu (23. dubna 1809), aby konečně 13. května 1809 po dvoudenním ostřelování vtáhl v čele předvoje armády do Vídně.
Smrt - v bitvě u Aspern (Esslingen) velel středu francouzské sestavy, když druhý den bitvy (22. května 1809), při organizování ústupu Francouzů jej sedícího se zkříženými dolními končetinami zasáhla dělová koule v místě křížení obou bérců. K těžce raněnému maršálovi s otevřenými zlomeninami bylo svoláno neprodleně lékařské konzilium (Larrey, Percy, Yvan), které nezaujalo jednotný názor. Nakonec byla slavným Larreyem provedena amputace levé dolní končetiny nad kolenem s tím, že osud druhé dolní končetiny bude rozhodnut až následně. V primitivních hygienických podmínkách se však dostavila obvyklá komplikace tehdejších válečných poranění - sepse. Maršál Lannes jí podlehl 31. května 1809 v Ebersdorfu u Vídně.
Jeho mrtvola byla převezena do Paříže, když od Štrasburku byla doprovázena vdovou Louisou, vévodkyní z Montebella. Maršál Lannes byl slavnostně pohřben v Pantheonu a jeho srdce pak v rodinné hrobce na hřbitově Montmartre v Paříži. V Lannesově rodišti Lectoure stojí jeho socha, v Paříži je boulevard Lannes a ve Vídni je po něm nazvána ulice probíhající na hranici původních obcí Aspern a Esslingen.
Rodina - Jean Lannes byl dvakrát ženat. První manželství uzavřel v roce 1794 s Jeanne-Josephe-Barbe „Polette“ Mericovou, dcerou bankéře. Manželství bylo však rozvedeno roku 1800, když po návratu z Egypta Lannes zjistil, že manželka porodila syna. Polette sice tvrdila, že otcem je Lannes, což však dle jeho přesvědčení (v souhlasu s lékařskou vědou současnosti) nebylo po 20 měsících absence možné. Syna neuznal za svého a soud manželství rozvedl pro nevěru manželky. Krátce se Lannes ucházel o sestru Napoleona Carolinu, ta však dala přednost Muratovi. Ještě roku 1800 Lannes uzavřel druhé manželství s krásnou a bohatou oduševnělou Louise-Antoinette de Guéheneuc (1782-1856), dcerou obchodníka a senátora. Manželství bylo považováno za vzorné, vyrovnané a manželský pár se stal ozdobou nejvyšších kruhů prvního císařství. Louisa svého manžela upřímně a pevně milovala a po jeho smrti se již nikdy nevdala. Třebaže měla nabídky k sňatku i z kruhů vládnoucích rodů, všechny odmítla s poukazem, že ”ta , jež patřila Lannesovi, nemůže již nikdy patřit jinému”.
- Karl Joseph hrabě Hadik von Futak (1756 Levoča, Slovensko - 24. června 1800 Alessandria, Itálie) byl rakouský vojevůdce.
Byl druhým synem polního maršála Andrease Hadika. Do císařské armády vstoupil v 17 letech. Nejprve sloužil u husarů a bojoval proti Turkům i Francouzům. V roce 1796 získal hodnost podmaršálka a obdržel Řád Marie Terezie. V roce 1799 v bitvě u Novi velel pravokřídelní koloně. V roce 1800 nejprve velel obraně mostu přes Chiusellu a pak byl 14. června 1800 v bitvě u Marenga zraněn a následkům tohoto zranění 24. června ve 44 letech podlehl.
- André Masséna (Andrea Massena), vévoda z Rivoli, kníže z Esslingu (6. května 1756 Nizza, dnes Nice ve Francii – 4. dubna 1817 Paříž) byl francouzský generál, maršál Francie.
Život - Masséna byl synem majitele obchodu s olivami a olivovým olejem. Otec však zemřel, když bylo Andrému 6 let. Matka se podruhé vdala a André byl dále vychováván bez jakéhokoli vzdělání u svého strýce. Ten jej vzal jako plavčíka na loď a zaučoval jej 4 roky do námořnictví i do podloudnictví. Jeho vojenská kariera začala roku 1775, kdy mladý Masséna vstoupil do pluku Royal-Italien, kde byl jeho jiný strýc poddůstojníkem. Poté, co se naučil André číst a psát, byl povýšen na poddůstojníka. Roku 1789 se oženil s Rosalií Lamarrovou, ženou z nižších středních poměrů, vystoupil z armády a věnoval se obchodu. Civilní jednotvárný život s namáhavým výdělkem peněz jej však přestal brzy bavit a roku 1791 opět vstoupil do armády. Díky zkušenostem poddůstojníka působil jako instruktor výcvikového tábora, kde se poprvé setkal s Napoleonem. V revoluční armádě rychle stoupal v hodnostech a roku 1793 se po dobytí Toulonu stal brigádním generálem. Stejně jako Napoleon, se kterým se zde opět setkal. Nadcházejí jeho nejslavnější léta – v prvním italském tažení Napoleona Bonaparte se vyznamenal v bitvách u Millesima (12. dubna 1796), Dega (14. dubna 1796), Lodi (10. května 1796), a hlavně Rivoli (14. a 15. dubna 1797). Byl povýšen na divizního generála (v prosinci 1793) a Napoleonem nazván „dítětem, miláčkem vítězství“.
V bojích s druhou koalicí po porážce francouzské armády u Novi (15. srpna 1799) byl jako velitel švýcarské armády poslední nadějí před invazí nepřítele na území Francie. Ruská armáda generála Rimského-Korsakova, posílena rakouským sborem pod velením von Hotzeho, byla generálem Massénou na hlavu poražena v bitvě u Curychu (25. září 1799), čímž bylo zažehnáno nebezpečí invaze nepřítele do Francie. Bitva u Curychu se stala legendární a zřejmě nejslavnější bitvou Massénovou. Roku 1800 se stal generál Masséna velitelem italské armády, ale byl zatlačen Rakušany do Janova, kde se opevnil. Hladovící a nemocemi trápená armáda 30 000 mužů 4. června 1800 kapitulovala. Dne 19. května 1804 byl Masséna jmenován maršálem císařství. V tažení 1805 byl velitelem italské armády a několikrát zvítězil nad rakouskou armádou pod velením arcivévody Karla. V rozhodující bitvě tohoto úseku tažení byl však ve dnech 29. až 31. října 1805 v bitvě u Caldiera arcivévodou poražen. Roku 1806 se Masséna podílel na obsazení Neapolského království. Roku 1807 po Tylžském míru byl jmenován vévodou z Rivoli. V dalším roce utrpěl při honu pořádaném Berthierem střelné poranění, které vedlo k oslepnutí na pravé oko.
Svou pohasínající slávu oživil Masséna v tažení roku 1809, když se vyznamenal v bitvě u Aspern (Essling 21. a 22. května 1809) a zejména u Wagramu (5. a 6. července 1809). Za toto tažení byl obdarován titulem kníže z Esslingu. Roku 1810 byl pověřen velením na Pyrenejském poloostrově, avšak po počátečních úspěších, kdy zatlačil Angličany hluboko do Portugalska, kráčel od neúspěchu k nezdaru. Přispěly k tomu hluboké rozepře s maršálem Neyem, které přerostly ve vzájemnou animozitu. Pro neúspěchy a osobní problémy (během tažení se více než armádě věnoval své milence madame Lebertonové) upadl u císaře v nemilost, dne 10. května 1811 byl odvolán z velení a postaven mimo službu. V dalších taženích neobdržel velení, ani během „Sta dní“ nebyl Napoleonem aktivizován. Po druhém pádu Napoleona byl krátce velitelem pařížské národní gardy, ale poté co odmítl být členem poroty soudící maršála Neye upadl v nemilost Bourbonů a zcela se stáhl do soukromí. Zemřel na tuberkulózu v pařížském paláci Lille. Je pohřben na pařížském hřbitově Père-Lachaise. Jeho dcera se provdala za napoleonského generála Piré, účastníka bitvy u Waterloo.
Význam - maršál Masséna byl zcela bez vzdělání, na bojišti řídil se citem – měl výjimečnou schopnost odhadnout situaci a vytušit slabinu protivníka. V mládí rozhodný a agilní, s přibývajícím věkem tyto důležité atributy ztrácel a s tím povadala i jeho sláva vojevůdce. Jeho výrazně negativní vlastností byla nadměrná touha po penězích a majetku, pro které byl ochoten a schopen drancovat, loupit, ale i okrádat vlastní vojáky. Pro tyto vlastnosti – přes osobní statečnost – patří spíše mezi záporné postavy císařských maršálů.
Jean-Victor-Marie Moreau (14. února 1763 v Morlaix, Finistère; Francie — 2. září 1813 v Lounech, Čechy) byl jedním z nejvýznamnějších generálů období revoluce a konsulátu. Byl rivalem Napoleona Bonaparte.
Začátky - Moreau byl synem advokáta. Studoval v Rennes od roku 1778 práva a stal se soudním úředníkem. Při výbuchu války roku 1792 se v Rennes formoval dobrovolnický prapor a Moreau byl zvolen jeho velitelem. Následně Moreau prodělal tažení roku 1792 pod Dumouriezem a roku 1793 - to již byl brigádním generálem - vedl útok na Prusy u Pirmasens a tentýž rok, jako divizní generál dobyl Menin a přinutil Ypres ke kapitulaci, obsadil Bruggy, Ostende a Nieuport a při obsazení Holandska pod Pichegrum velel pravému křídlu. Roku 1796 obdržel velení Rýnské a Moselské armády. Zatlačil Wurmsera k Mannheimu a u Kehlu překročil 24. června 1796 Rýn. Porazil 5. července 1796 Latoura u Rastattu a 9. července arcivévodu Karla u Ettlingen. Prošel Schwarzwaldem a na pravém břehu Dunaje došel až k Isaře. S Bavorskem uzavřel příměří (t.zv. pfaffenhofenská dohoda), ale po porážce Jourdana přinucen k ústupu. Mistrovsky provedený ústup byl ulehčen nejednotností a často protichůnými kroky protivníků. U Biberachu (Bádensko) dobyl velkého vítězství nad Rakušany 2. října 1796, opět prošel Schwarzwaldem a po opětném vítězství nad arcivévodou Karlem u Schliengenu (24. října 1796) dosáhl Rýn, který překročil u Hünningen a zajistil Breisach a Kehl až do začátku rok 1797. Tehdy opět překročil řeku a obsadil Lichtenau, kde obdržel zprávu o příměří dojednaném v Loebenu (23. dubna 1797). Moreau nalezl v zajatém poštovním voze rakouské armády zrádnou korespondenci Pichegruovu s princem Condée, ale z přátelství k Pichegruovi mlčel. Když se vše prozradilo, direktorium Moreaua odvolalo z velení v září 1797. Přesto byl koncem roku 1798 jmenován generálním inspektorem italské armády a v dubnu 1799 byl na místo Schérera jmenován jejím velitelem. Armáda byla předtím několikrát poražena Suvorovem a nacházela se v rozkladu. Moreau ustupoval od Addy hornatým územím u Janova a zde se spojil s MacDonaldem ustupujícím od Neapole. V srpnu 1799 byl odvolán z velení, ale na přání nového vrchního velitele Jouberta se účastnil ještě bitvy u Novi (15. srpna 1799). Jelikož generál Joubert v počátku bitvy padl, převzal opět Moreau vrchní velení, porážce Francouzů však nezabránil.
Napoleon - přijel zpět do Paříže a odmítl návrh Sieyesův k přezetí moci a zavedení diktatury. Místo toho se podílel na převratu 18. brumaire střežením direktorů v Palais Luxembourg. Poté obdržel vrchní velení rýnské armády a postavil s Carnotem novou armádu o 90 000 mužích, s kterými potřetí překročil Rýn. V květnu 1800 zatlačil Rakušany pod Krayem celou řadou srážek u Stockachu, Engenu, Biberachu, Ulmu, překročil Dunaj a probojoval si cestu k Innu bitvami u města Höchstädt an der Donau, dále u Nördlingen a Neuburgu an der Donau, ale Rakušané domluvili příměří v Parsdorfu 15. července 1800. Mírová jednání však byla neúspěšná a v listopadu bylo obnoveno nepřátelství. Tehdy dobyl Moreau své nejslavnější vítězství – rozhodující a totální - 3. prosince 1800 v bitvě u Hohenlinden, kterým si otevřel cestu do srdce monarchie. Rakušané rychle uzavřeli příměří ve Steyeru 25.12.1800 a poté následoval mír v Lunéville. Demarkační linií byla řeka Erlauf, asi 50 km východně od Steyeru (Štýr). Poté se Moreau stáhl na svůj statek Grosbois tam byl též zatčen 4.2.1804 pro podezřelé styky s Pichegrum a Cadoudalem, když mnozí spolupachatelné proti němu vypovídali. S výpoděďmi bylo manipulováno a i Napoleon proti svému rivalovi intrikoval. Proces skončil 9. června 1804 osvobozujícím rozsudkem, jelikož přímé důkazy o vině (tedy, že věděl, ale neoznámil) chyběly. V odvolacím řízení však (po intervenci Savaryho) byl odsouzen na 2 roky vězení. Napoleon změnil vězení na vyhnanství a Moreau se přeplavil do USA a usadil se v Morisville u Trentonu v New Jersey.
Zpět v Evropě proti Napoleonovi - na počátku roku 1813 dostal Moreau pozvání ruského cara Alexandra I. k účasti v boji proti Napoleonovi. Po poradě se svým dlouholetým známým a tehdy švédským korunním princem Jeanem Baptistem Bernadottem pozvání přijal. Přistál 26. července 1813 v Göteborgu a byl Alexandrem I. jmenován generálním adjutantem. Vrchní velení spojeneckých vojsk odmítl. Proti jeho přesvědčení se uskutečlil útok na Drážďany. V průběhu bitvy u Drážďan 27. srpna 1813 na výšině Racknitzhöhe v průběhu jeho rozhovoru s carem mu dělová koule roztříštila obě nohy. Následovala amputace, která se uskutečnila v Kleinpestitz (během operace prý kouřil Moreau doutník). Poté byl transportován přes Krušné hory do Čech, kde v Lounech zemřel (2. září 1813). Ludvík XVIII. propůjčil vdově Moreauové neobvyklý titul „ maršálky“ a nechal Moreauovi roku 1819 zřídit v Paříži pomník.
Roku 1814 nákladem knížete Repnina - Volkonského byl postaven na výšině Racknitz v Drážďanech památník, pod kterým jsou pochovány amputované nohy generála Moreaua. Jeho tělo bylo převezeno do Sankt Petěrburgu a tam pohřbeno. Generál Moreau byl revolučním generálem, který nastartoval kolmo vzůru svou karieru v době revolučních válek. Tak jako ostatní - Massena, Soult, Ney či Murat měl i on „ve své tornistře maršálskou hůl“. Moreau vystupoval jako zapřísáhlý republikán a nesouhlasil s vládou silné ruky, částečně i proto, že žárlil na úspěchy Napoleona Bonaparte. Zatímco Napoleon stále pilně pracoval na vytvoření své legendy, Moreauovy úspěchy ustoupily poněkud do pozadí, i proto, že on republikán se dal do služeb reakce, která slibovala mnoho, jen ne splnění republikánských ideálů. Ve Francii byl pak vnímán spíše jako nadaný zrádce. Jeho brilantně provedený ústup k Rýnu s následným výpadem a bitvou u Biberachu roku 1796 a mistrovsky vedená bitva u Hohenlinden však zůstávají součástí zlatého fondu dějin strategie.
- Francouzské revoluční války byla série válek v letech 1792 až 1802 během Velké francouzské revoluce mezi revoluční Francií a sousedními evropskými mocnostmi.
Pozadí - v květnu 1789 byli francouzským králem Ludvíkem XVI. svoláni ve Versailles zástupci tří stavů (aristokracie, duchovenstva a buržoazie) s cílem schválit nové daně. Důvodem Národního shromáždění byl špatná hospodářská situace země. Když se král pokusil Národní shromáždění rozpustit (či spíše násilně rozehnat), třetí stav - buržoazie - se 14. července vzbouřil a dobyl pevnost Bastilu, což bylo královské vězení a symbol státní moci. Tím začala Velká francouzská revoluce, která se brzy rozšířila po celé zemi. 16. července musel Ludvík XVI. přijmout revoluční trikoloru v národních barvách (modro-bílo-červenou). 8. srpna byla vyhlášena Deklarace práv člověka a občana a byla vyhlášena konstituční monarchie. Evropští panovníci byli proti revoluci, a proto 7. února 1792 císař Svaté říše římské Leopold II., který byl bratrem francouzské královny Marie Antoinetty, a pruský král Fridrich Vilém II. vytvořili pakt proti Francii.
Válka první koalice (1792-1797) - 20. dubna 1792 Národní konvent vyhlásil Prusku a Rakousku válku a francouzská armáda vpadla do Rakouského Nizozemí, ale v prvních bitvách byli Francouzi poraženi a prusko-rakouský sbor, kterému velel vévoda Brunšvický, začal ohrožovat Paříž. Přesto 20. září jsou v bitvě u Valmy Prusové poraženi a třebaže to byla spíše bezvýznamná přestřelka, pozvedla duch revolučních vojsk a Francouzi přešli do útoku a brzy vstupují do Belgie a Nizozemí. 21. října je napadena Mohuč a v tomto městě je také založena republika po francouzském vzoru. 21. ledna 1793 je pod gilotinou popraven král Ludvík XVI.. Poprava krále způsobila, že se ke koalici přidaly německé a italské státy, Španělsko a Velká Británie. Zrada generála Dumorieze způsobila, že koalice získala Rakouské Nizozemí a v zemi vypukla roajalistická povstání.
Byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Uprchlí důstojníci byli nahrazeni novými a ti schopní se lehce mohli stát z vojínů či poddůstojníků generály (např. Hoch, Jourdan či Napoleon Bonaparte). Na konci roku 1793 se situace změnila a Francie znovu přešla do útoku. Z Nizozemí se stala sesterská Batavská republika. Roku 1795 uzavřelo mír s Francií Prusko a jiné státy. Proti Francii nyní bojovalo jen Rakousko a Velká Británie. V této době dostal generál Napoleon Bonaparte velení armády o 40 000 špatně vycvičených mužích a měl poutat Rakušany v severní Itálii. Brzy obsadil většinu severní Itálie a po bitvě u Arcole zamířil na Vídeň. Roku 1797 byl uzavřen mír v Campo Formio a většina Itálie se změnila na řadu sesterských republik Francie.
Válka druhé koalice (1798-1802) - druhá koalice se skládala z Velké Británie, Ruska a Rakouska. Tentokrát měla koalice schopné velitele, hlavně maršála Suvorova, který byl vynikajícím vojevůdcem. Suvorov brzy porazil Francouze 16. a 17. dubna 1799 u Addy a v červnu také na řece Tidone a u Trebbie. V červenci padla pevnost v Mantově, o níž se říkalo, že je nedobytná, a 15. srpna Suvorov zvítězil v bitvě u Novi, ale po bitvě došlo k rozporům mezi carem Pavlem I. a císařem Františkem, které způsobily, že Rusko vystoupilo z koalice a v září Suvorov přešel Alpy a vrátil se do Ruska. Brzy po jeho odchodu šla koalice od porážky k porážce. Navíc se vrátil Napoleon, který přešel Alpy a 14. června 1800 porazil Rakušany v bitvě u Marenga a zároveň generál Moreau zvítězil u Hohelinden, čímž se uvolnila cesta na Vídeň. Rakousko raději uzavřelo mír, který tentokrát uzavřela i Velká Británie. Touto válkou mimo jiné skončily tzv. revoluční války a dál byly už jen války napoleonské.
